Doplánovat se k smrti

(ČB 12/2021) Dává smysl bát se smrti? Vždyť krok do neznáma přece nemusí skýtat nic děsivějšího, než je skutečnost každodenního života. Chvilková logická úvaha nás nejspíš dokáže zásobit pestrou škálou důvodů, proč ne. A přesto se většina z nich rozsype jako domeček z karet, když kolem nás jen těsně prosviští auto nebo sáhneme na špatně zapojený elektrický drát.

„Vždyť teď ještě nemůžu odejít!“ říkáme si. „Tolik věcí jsem nestihl dodělat, tolik jsem toho chtěl zažít… Takhle neúspěšně mám odcházet ze světa?“ A jsme-li věřící: „S tímhle málem mám předstoupit před tvář Boží?“ Náš strach ze smrti je možná spíš strachem ze soudu, soudu okolí, dalších pokolení a snad i ze soudu posledního. V moderní společnosti máme před očima stále plány a seznamy cílů, které musíme uskutečnit, abychom prožili „úspěšný život.“

A právě smrt může všem našim plánům z ničeho nic učinit konec – tak jako se to v jednom z Ježíšových podobenství stává bohatému statkáři (Lk 12,16–21). Snad proto se jí bojíme a vytlačujeme ji na okraj našeho běžného uvažování. Jan Patočka srovnává v Kacířských esejích tuto zkušenost denního života se zkušeností radikálně odlišnou, zkušeností na frontě, kde je bezprostřední hrozba smrti skutečnost, již nelze vytěsnit. A dospívá k paradoxnímu závěru, že tato zkušenost může být osvobozující. Osvobozující od plánů, snah a nároků běžného života, protože dává nahlédnout, že nejsme pány existence a nemůžeme si myslet, že si celý život rozplánujeme a zařídíme z vlastní vůle a moci.

V naší situaci nám obvykle nehrozí odchod na frontu ani jiná podobně absolutní zkušenost se smrtí, ale je dobré si být vědom, že se všech bez rozdílu může dotknout kdykoliv. Z vědomí smrti se jistě nemá stát morbidní obsese ani moralizující zdvižený prst, vyvolávající úzkost. Vědomí smrti, které je navíc v kontextu křesťanské víry spojeno s výhledem k věčnosti, může naopak učit žít v okamžiku. Namísto plánování toho, čeho bych ještě mohl dosáhnou a co bych jen mohl udělat dobrého, naplňovat smyslem přítomný okamžik. Namísto přelétávání od zkušenosti ke zkušenosti jej plně prožívat. To neznamená vzdát se všech cílů a plánů, ale nedělat z nich zlaté tele a s výhledem k věčnosti si být vědom, že nemusím stihnout vše a že mě může čekat něco většího než mé plány.

Eliška Foukalová