Dopisy čtenářů: Může malá změna přinést velkou budoucnost?

Při těchto úvahách mě napadla jedna možnost, která není novou daní ani žádnou povinností. Spíš drobný prostor k rozhodnutí, které by mohlo mít překvapivě velký dopad. Šlo by o to, aby každý, kdo chce, měl možnost rozhodnout o malé části své už zaplacené daně z příjmu a nasměrovat ji přímo svému sboru. Nešlo by o nic navíc, nic, co by musel stát přerozdělovat. Jen o možnost říct: „Tahle malá část toho, co jsem už odvedl, může jít tam, kde vidím smysl.“

Abych si udělal představu, přepočítal jsem to na běžnou situaci. U průměrné mzdy v ČR by šlo zhruba o čtyři až pět tisíc korun ročně. Když to člověk slyší, možná to nezní jako mnoho. Ale pokud by takto rozhodlo třeba padesát nebo sto lidí ve sboru, vytvořila by se částka, která už umožní skutečně plánovat – a ne jen doufat, že se nějak zvládne další rok.

Model, o kterém mluvím, je jednoduchý: stát daně vybírá tak jako tak. Ale kdyby existovala možnost vyplnit kolonku nebo připojit krátké prohlášení, že určitá malá část té už zaplacené daně smí být poukázána konkrétní neziskové nebo církevní organizaci, mohly by z toho těžit nejen sbory, ale i další veřejně prospěšná díla. V některých zemích to lidé běžně využívají pro podporu škol, nemocnic, dobrovolnických sdružení nebo právě církevních společenství. Nejde o žádnou „novou daň“, ale o svobodné rozhodnutí o jejím malém zlomku.

Pro náš sbor – a pro mnohé další – by taková možnost znamenala jistotu, že práce, která se dnes často drží jen díky velkému úsilí několika lidí, bude mít nějaký další pevný bod. Nešlo by o náhradní řešení ani o převzetí odpovědnosti za sbor státem. Odpovědnost zůstává na nás. Ale měli bychom v ruce nástroj, který je jednoduchý, spravedlivý a pro mnohé i dostupnější než každoroční dary.

Mám za to, že o takové možnosti má smysl začít uvažovat. Ne jako o něčem hotovém nebo vybojovaném, ale jako o jednom z možných kroků, které by naší církvi mohly v budoucnu pomoci. Synodní rada už se podobnými otázkami zabývala a prostor pro nové nápady existuje. Chci do té debaty přispět pohledem člověka z malého venkovského sboru, kde vidíme, jak rychle může i malá částka změnit atmosféru – od napětí k tomu, že si můžeme dovolit plánovat dopředu.

Když o tom přemýšlím, vrací se mi slova apoštola Pavla: „Každý ať dává, jak uznal za vhodné…“ (2K 9,7). Myslím, že tahle svoboda je důležitá i v tom, jak sami chceme podporovat své společenství. A možná že právě malý krok — možnost rozhodnout o nepatrné části daně, kterou už stejně odvádíme — může být jedním z nástrojů, které našim sborům umožní žít dál, nejen přežívat.

Jaromír Března, člen malého sboru na Vysočině
foto: ARo