Dokud sbor žije, vesnice dejchá

Mirek také vozí balíkovou „poštu“, kterou si vyměňují mezi sebou rodiny zčásti žijící v Česku a zčásti na Ukrajině. Někdy Ukrajinští využijí možnosti se svézt a navštívit své blízké v Česku. 

Přijíždíme s Mirkem a řidičem Jindrou Lukešem krátce po Velikonocích. Dozvuky velikonoční zvěsti nás provázejí při bohoslužbách na všech třech místech, kde se evangelíci scházejí: ve Veselynivce, Pervomajsku a v Bohemce. Účastníci bohoslužeb jsou pozornými a vděčnými posluchači. Všude jsme vítáni a velkoryse hoštěni. 

Ve Veselynivce přibývá opuštěných domů, lidé střední generace se stěhují za prací do Česka, případně do větších ukrajinských měst. Zbývá jen 70 trvalých obyvatel. Je tu oproti dřívějšku jaksi smutno. Kazatelce Marii Provazníkové je přes osmdesát let. Stará se o těžce nemocnou dceru. Stále si však udržuje svůj humor a moudrý nadhled. Ze sboru nedávno několik členů zemřelo. Občas se však objeví někdo nový. Na bohoslužby i na biblickou hodinu, které jsme připravili, se přece pár lidí sejde. Marie při ohláškách zve k dalším shromážděním slovy: „Dokud sbor žije, vesnice dejchá.“ 

Navštěvujeme sestru Lydu Zlatníkovou, která nedávno oslavila 90 let. Ptáme se: „Nač nejraději vzpomínáte?“ Odpoví: „Na shromáždění ve sboru, když jsme zpívali z Harfy sionské píseň s refrénem ‚V nebi otevřel ti bránu Pán‘. A dívala jsem se na nebe a představovala si tu otevřenou bránu a setkání s rodiči.“ Harfa sionská je historický zpěvník, z něhož tu dodnes zpívají. Jeho poetika a jazyk jsou nám už vzdálené, ale obsahově se drží biblických námětů, obrazů a parafrází. 

V Pervomajsku se scházíme k bohoslužbám v obývacím pokoji u Jančíků. Na zdi jsou biblické citáty jako ve správném kostele: Kristus – život náš, Bůh láska jest, Pravda zvítězí. Po bohoslužbách se kostel hbitě změní v jídelnu a podává se oběd o mnoha chodech. Mluvíme o válce a politice, o víře a církvi, ale taky o básníku Tarasu Ševčenkovi. 

Bohemka vypadá na první pohled stejně jako dříve. Postupně se však dozvídáme, že se omezují hospodářství, ubývá chovu krav. Chybí muži. Ženy jsou zaměstnané a zastávají spoustu práce. Navštěvujeme školu a školku, kam chodí řádově desítky dětí, dojíždějí i z okolních obcí. Nejsou jen z českých rodin, ale česky se učí. Učitelky jsou přátelské a je vidět, že jsou oblíbené. Nedávno vzala vichřice kus střechy na škole. A stříška na venkovních záchodcích uletěla celá až ke hřbitovu vzdálenému pár set metrů. Je problém sehnat řemeslníky na opravu. Paní ředitelka denně volá, ale slyší jen odpověď: „Zavolejte si zítra!“ A v celé vesnici není dost dlouhý žebřík. Během našeho hovoru projede kolem okna auto se skládacím žebříkem na zahrádce. Než vyjdeme ven, je už chlap na střeše. 
Další naší zastávkou je Medpunkt, neboli ordinace. Není tu ovšem lékař, jen zkušená zdravotní sestra Ludmila. Snaží se pomáhat, jak jen dokáže. Bydlí přímo ve vesnici a je k dispozici kdykoli. Pojištění zpravidla nepokrývá náklady na léky, pobyt v nemocnici nebo operaci. Možná i finanční stránka léčby způsobuje, že tu lidé neradi přiznávají, že jim není dobře. Ludmila se prý ptá opakovaně: „Jak se cítíte? Jo, dobře? Opravdu dobře? Nevypadá to…“ 

Po nedělních bohoslužbách jdeme na hřbitov na „provody“. Příbuzní navštěvují hroby svých předků podobně jako u nás na dušičky. Jarní atmosféra je ovšem docela jiná. A zřejmá je souvislost s Velikonocemi. Po hřbitově svižným krokem prochází pravoslavný kněz, „báťuška“. V ruce kyblík s vodou, štědře kropí a žehná hroby i kolemstojící. Chtělo by se říci: živé i mrtvé. Také my jsme zkropeni a zlíbáni. Vousy škrábou, ale to je přece drobnost. Mirek pak má promluvu po evangelicku a zpíváme z Harfy sionské Místo bezpečnosti a z Evangelického zpěvníku Krásná je modrá obloha. Báťuška mezitím zmizel, musí objet několikero hřbitovů v okolí, ale ostatní pravoslavní zůstávají. Závěrečné požehnání je pro všechny. Poslední slovo s přáním pokoje má ještě Ludmila Hartová, která je duší bohemského evangelického sboru. 

Pozdrav Marie Provazníkové

Milí čtenáři časopisu Český bratr, 

děkuju vám za podporu, za návštěvy, za dary i za modlitby, že na nás pamatujete. Děkuju za vaše přání míru a pokoje. 
Našim sborům i všem lidem přeju, ať je mezi nimi víc porozumění a míň nedorozumění. Ve sborech je důležité umět se spolu domluvit. Někdy je třeba mlčet, někdy naopak zvednout hlas. Važme si naší církve, která je velmi otevřená. Každý jsme jiný, ale do Boží církve patříme všichni. Když se v rodinách a sborech naučíme poctivě domluvit, tak se to projeví i mezi národy a státy.
Přeju vám všechno dobré, mír, pokoj i zdraví. 

Marie Provazníková, Veselynivka (Ukrajina)

Dík aktivním ženám vesnice žije. Schází se pěvecký sbor Frajárky. Zpívají rády a jsou spolu rády. Vzájemně se podporují. Po dva večery sedáváme s frajárkami. Posloucháme ukrajinské i české lidové písně a zpíváme také společně s kytarou. Faráři z Česka, co se tu v minulosti vystřídali, položili základy pro vřelý vztah bohemských ke zpěvníku Svítá. Mohli bychom ho přezpívat snad celý. S mimořádnou silou a chutí zpívají ženy Jednou budem dál a hned pokračují alternativním textem na stejnou melodii My to vyhrajem.

O válce se nemluví snadno. Většinou až po nějaké době hovoru otvíráme tohle téma. Je znát, jaká tíha na všech leží. V obou vesnicích, ve Veselynivce i v Bohemce, není na první pohled patrné, že je země ve válce. A přece, i nad těmito odlehlými končinami létají nepřátelské drony. Každý ví, že letí zabíjet. A že se nepodaří všechny včas sestřelit. Napadeno může být místo kdekoli na Ukrajině. I menší obce. I daleko na západě země. 

Každý je ohrožen. I jeho blízcí. Nezdá se, že by válka mohla brzy skončit. Ale nemají jinou možnost než se dále bránit. Shodují se v tom, že podporu ze zahraničí potřebují. Někteří dávají najevo jistou hořkost, že se jim nedostalo výraznější pomoci hned během roku 2022, kdy na podzim byla šance dosáhnout většího úspěchu v protiútoku. Uvědomují si také traumata, s nimiž se budou mnozí potýkat i dlouho po skončení bojů, přeživší vojáci, znásilněné ženy z okupovaných území, děti, které zažily bombardování anebo byly odvlečeny do Ruska. 

Zdejší čeština je svérázná. Když mluví o tom, kde a jaká místa byla zasažena drony či raketami, říkají, že tam „tloukli“. Zdá se mi to výstižné. Střílení a bombardování jsou takové technické výrazy. Ale že tady někdo někoho tluče, mlátí, mne vrací k tomu podstatnému, že se totiž člověk dopouští násilí na druhém člověku. Rus v tom pořád pokračuje a to bychom neměli ztrácet ze zřetele. 

Naše myšlenky a modlitby směřují za těmi, na které ty rány dopadají. 

Pavel Pokorný, synodní senior