Dobře prostřený stůl

Partnerské kontakty s německými a holandskými sbory přibližně v osmdesátých letech „způsobily“, že se do českých a moravských evangelických kostelů a modliteben začaly dostávat jako dary antependia (z latinského //ante// – před, //pedere// – viset; přehozy oltářů, stolů Páně, kazatelen či křtitelnic) v liturgických barvách. V českobratrských Agendách z osmdesátých let se o barvách v sakrálním prostoru sice nepíše, ale přesto přispěly k hlubšímu vnímání církevního roku i kostelového prostoru.

Svatý prostor

Mohou se evangelické bohoslužby konat kdekoli? Za sebe přiznávám, že si pamatuji lépe okna v mariánskolázeňském kostele, tvar kazatelny u Klimenta nebo Salvatora mundi obklopeného anděly na salvátorské klenbě či schody do tamní věže, kde jsme měli nedělku, než jakékoliv kázání, které jsem tam slyšel. Není podle mě tedy zas až tak jedno, kde se bohoslužby konají. (Možná ty nejsilněji působící bohoslužby jsem zažil na loukách.) A rovněž záleží také na tom, jaký k prostoru bohoslužby máme vztah. 

Určitě se člověk s Pánem Bohem může potkat úplně kdekoli, církve tu jsou také od toho, aby nabízely společnosti (světu) místa setkání s Bohem; místa porozumění minulosti; místa, která pomáhají uchopit současnost, napomoci tvorbě identity; místa životních modelů; i místa otevírání se dobré (boží) budoucnosti. A neměly by tuto svou možnost podceňovat.

Wilhelm Löhe

Luterský farář Wilhelm Löhe (1808–1872) byl u nás kdysi známý díky několika modlitebním knihám (pro děti; manželský stav; ruční knížka pro evangelické křesťany), které do češtiny převedl Daniel Bohumil Molnár. Také byl jedním z otců moderní diakonie. Byl však i zakladatelem evangelické paramentiky!

Ve středověku bylo latinské slovo paramentum označením pro majetek kostela, který byl nutný pro provozování kultu. Latinské parare znamená připravovat. A Löhe usiloval o paramentiku jako samostatnou disciplínu praktické teologie, vedle liturgiky, stejně důležitou jako hymnologie. 

V jeho přemýšlení se sešly dva impulsy. Zaprvé vytýkal evangelickým církvím nedostatek formy, který pak ničí obsah. Zdůrazňoval, že prostor, v němž se má odehrávat bohoslužba, je třeba připravit. Církev žije také v těle, proto vnější podmínky pro průběh bohoslužby nejsou nepodstatné. Příprava kostela pro Löheho nebylo izolované a zbytné dění, ale bylo již součástí toho bohoslužebného. Příprava bohoslužeb je víc než jen vnější věcí. Má naladit tělo i duši. Pro setkání s Bohem je základem úcta a úžas a ty by měly naplňovat i prostory, ve kterých se děje. To, co můžeme dostat v kostele, je to nejlepší, co můžeme dostat v tomto životě, a tak bychom k tomu měli přistupovat. 

Löhe se opíral o tři biblické texty: Emauzští učedníci (L 24,13–35) prozřeli u stolu. Aby byly svátosti pochopeny, musí být rozpoznatelné, že se o svátosti jedná. Když nepochopíme, co je oltář, nerozpoznáme podle něj ani svátost. Ježíšova přítomnost má rozměr haptický i optický. Pro ty dva byly zkušenost vidění a pohled na ruce, které lámaly chléb, důležité. Nešlo jen o slova, ale samozřejmě ani ne o pouhé dívání se, ale o dívání se na gesta spojená s nasloucháním. Žena s krvetokem (Mk 5,24–34) se dotkla Ježíšova roucha. Textil se stal médiem očekávané pomoci. A žena s drahocennou mastí (J 12,3–8) obdarovala Ježíše, který se obdarovat nechal, zatímco Jidášovi to přišlo jako zbytečné mrhání penězi!

Zadruhé měl Löhe pocit, že svaté umění a jeho vytváření je možnost pro rozvíjení ženské spirituality. Měl představu, že muž bude zvěstovat a konat kněžskou službu a žena bude zdobit oltář, což chápal jako samaritánské konání, které je tomu kněžskému rovnocenné. Pro něj to bylo vytváření, nikoli chystání. Umělecké připravování měl za podobně hodnotné jako to teologické. Diakonky v jeho konceptu pečovaly o nemocné a chudé, vychovávaly děti a mládež, ale i dbaly o dům boží a provoňovaly jej k úctě boží nardem. Součástí jejich vzdělání bylo také umění poučeně oblékat kazatelnu, oltář a křtitelnici.

Materialita a tělesnost bohoslužeb

Jak zřejmo, v lecčem je Löheho koncept překonaný, v lecčem mu však například estetická recepce bohoslužeb rozvíjená na konci 20. století dala za pravdu, i když třeba otázka, zda je umění v sakrálním prostoru autonomní nebo funkční, beze zbytku vyřešena není a asi nebude. Přesto je několik skutečností, které je dobré vzít vážně. Kostel vzbuzuje očekávání. Budovy vyjadřují nějaké naše potřeby: potřebujeme nemocnice, benzínky, obchoďáky. Potřebujeme kostely? Uvědomujeme si tuto potřebu? Reagujeme na ni odpovídajícím způsobem? 

Prostor bohoslužeb by měl naznačovat naše očekávání i vděk za to, že nám Pán Bůh přišel sebou posloužit. Bohoslužby prožíváme i tělesně. A není jedno, kde se konají a jak tento prostor působí. Resp. je nutno věnovat pozornost jeho přípravě. A že už chystání se na bohoslužby je jejich součástí. Příprava sama je hodnotnou službou. Ostatně bez ní by nebylo co konat. Naše konání kolem bohoslužeb a před nimi je tedy dobré promýšlet. 

Boží slovo k nám nepřichází jen tak, ale pomocí médií (a slovo není tím jediným). Je dobré si uvědomovat i to, že přicházíme do jiného prostoru (byť je to táborová louka), prostoru, kde se, doufáme, bude potkávat nebe se zemí. Jsou pro nás bohoslužby samoobslužný bar, levná restaurace nebo setkání rodiny u svátečního stolu, který patřičně zdobíme?

Sama antependia mají mimo jiné katechetický rozměr. Upamatovávají nás na období církevního roku. Bílá je barvou světla, a proto i barvou Ježíše Krista, barvou zmrtvýchvstání. Používá se v období Vánoc a Velikonoc, na Neděli svaté Trojice a na Neděli věčnosti (připomínka zemřelých). 

Červená symbolizuje Ducha svatého, je barvou lásky a ohně, ale také krve (svátek svatého Štěpána, výročí sboru, Letnice, Den mistra Jana Husa a na Den reformace). Fialová je barvou pokání a barvou období přípravy. Mísí se v ní totiž modrá (barva nebe – boží oblasti) s červenou (barva těla – člověka), zdobí advent, postní čas až do Velkého pátku. Zelená je barvou růstu a zrání (ve víře), barvou naší chuti dát něčemu v nás (božímu království) vzrůst. Zelená je na stole Páně před začátkem postu a o nedělích po Trojici.

Nachystaný stůl Páně ukazuje, že zde je jiný prostor, v něčem odlišný od těch našich pracovních, domácích. Ozdobený stůl Páně odkazuje na vzácné dary, které se nám kolem něj a na něm budou nabízet. (I kdyby to bylo „jen“ čtení Bible, nikoli večeře Páně.) Stejně jako domácí sváteční stůl, je to stůl, který nás spojuje i propojuje, viditelné, neviditelné. Ježíšovu drahou oběť na něm nebudeme opakovat, ale budeme si ji u něho uvědomovat a jistě se s ním u tohoto stolu budeme setkávat. Proto by měl být pro vzácného hosta dobře prostřen.

Reklamní post scriptum

V Červeném kostele nám právě ta kdysi dovezená antependia začala trochu stárnout, tak jsme využili toho, že mezi přáteli sboru máme i jednu textilní výtvarnici na mateřské, a požádali ji o zhotovení nových. Nakonec se z toho stal více než roční proces, během kterého Markéta studovala historii a techniky antependií, srovnávala užívané motivy a hledala soudobý a vlastní výraz a také při tom hledala vlastní polohu víry.
Kdyby vás to inspirovalo, tak ještě pár měsíců doma bude: Markéta Hamplová; 88uk3%b7VX~q3Z~dT-Bw; Instagram: @mahampla

Ondřej Macek
foto: archiv O. Macka, wikipedia.org