Do nového roku můžeme vstupovat s nadějí

(ČB 12/2020) Blížíme se ke konci roku i ke konci našeho seriálu a nastává čas ohlédnout se zpět. Když jsem před rokem psal první článek, snažil jsem se vyjádřit především to, co mi leželo na srdci nejvíce. Totiž, že bychom se neměli tolik soustředit na záležitosti hospodaření a spojování sborů či jiné organizační změny. Důležitější je hledat nové formy zbožnosti a otevřít se okolnímu světu. Dělal jsem to s velkými obavami a chvěním – budu se umět vyjádřit srozumitelně? Je na místě, abych si něco takového troufl? Člověk bez teologického vzdělání a praxe, který zná z ČCE jen malou část a kterého tam skoro nikdo nezná? Nedocílím jenom toho, že řadu lidí naštvu a téma, o které mi jde, zapadne? Po prvním, prosincovém textu jsem si uvědomil, že celá věc je příliš důležitá a rozsáhlá na to, aby se dala „vyřídit“ jedním článkem – po tom se zavře voda a nic se nestane. Pokud se má větší organizace rozhýbat k nějaké výraznější změně, chce to čas, trvalé vysvětlování a diskusi. A tak se zrodil nápad na řadu zastavení, ve kterých jsme se v průběhu jednoho roku na stránkách Českého bratra společně zamýšleli nad různými aspekty naší případné proměny.

Byl jsem překvapen, u kolika čtenářů ta témata, která jsem postupně otvíral, rezonovala. Nepřičítám to svým chabým pisatelským schopnostem, ale tomu, že řada lidí v církvi vnímá její problémy i možné cesty dopředu podobně jako já a vítá, že je někdo formuluje a vysloví nahlas.

Poznání z návštěv sborů a seniorátů

V průběhu roku jsem měl možnost navštívit několik seniorátů a sborů. Jsem za to vděčný: vidět na vlastní oči, jak moc se liší podmínky v různých místech a slyšet příběhy jednotlivých společenství z první ruky pro mě byl velký zážitek. Kromě různých povzbuzujících případů jsem slyšel i příběhy sborů, které pomalu mizí. Z těchto setkání jsem si odvezl dva velmi silné dojmy. Především obrovskou úctu, respekt a obdiv k farářům, presbyterům a dalším aktivním členům sborů, které se postupně zmenšují. Bylo vidět, kolik lásky, energie a osobního zaujetí do své práce vkládají. Zkusili všechny dostupné recepty, které by jejich sborům mohly přinést rozkvět a růst. A výsledek často není příliš vidět. Přece však vytrvávají ve službě a nevzdávají se. A druhý pocit byla lítost: Opravdu není možné jim účinně pomoci? Jsme přece velká církev, která má (ve spojení s fakultou) tolik výtečných teologů! V různých poradních odborech a komisích máme uznávané odborníky všech možných dalších profesí – psychology, sociology, sociální pracovníky, pedagogy a mnoho jiných. Učinila ČCE v posledních desetiletích nějaký energický, viditelný pokus o poskytnutí účinné pomoci svým malým sborům? V některých místech se zdá, že je už pozdě. Ale v jiných místech třeba ještě ne. Času však již moc nezbývá!

O čem jsme společně přemýšleli v průběhu letošního roku

Jsem přesvědčen, že celé společenství jménem ČCE musí setřást prach ze svých sandálů a vydat se opět na cestu. Pojďme si tedy zopakovat, na co dát na této cestě pozor, abychom zvýšili šanci, že dorazíme do cíle:

Potřebujeme v první řadě vizi. Vizi, která naznačí směr a umožní nám všem napřít síly stejným směrem, a soustředí tak energii, která v nás někde dříme. Vize není oddělitelná od vedení, které se s ní identifikuje. A vedení není někdo, kdo poroučí. Není to ani administrátor, který dohlíží na dodržování řádů. Dobré vedení nás inspiruje a koordinuje tak, aby naše společná energie byla co nejlépe využita. Své vedení pro příštích šest let budeme volit za půl roku. Nová synodní rada musí mít plán, co zamýšlí dělat a přesvědčit nás, že její plán je dobrý.

Potřebujeme si také osvojit nové způsoby práce. Změna nebude založena na nějaké předem formulované teologické myšlence, která vnese světlo do naší doby ve stylu Martina Luthera. Potřebujeme zkoušet a objevovat, co bude nám blízké a co také bude srozumitelné a přijatelné pro lidi okolo nás. A protože příkladů je kolem spousta – v našich sborech, v jiných křesťanských církvích v ČR i v cizině – musíme vytvořit fungující mechanismus, jak tyto zkušenosti živým způsobem zprostředkovat do našich sborů a seniorátů a vyhodnocovat zkušenosti, které s nimi uděláme.

Bez lidí to nejde. Faráři vymírají, ale někteří také odcházejí se syndromem vyhoření. Naštěstí takových je relativně málo, když vezmeme v úvahu, v jakých podmínkách řada z nich působí (viz příklady zmíněné na začátku článku). Noví se však nehrnou. Potřebujeme proto posílit péči o faráře. Ta musí být mimo jiné zaměřena na to, aby jim pomohla dosahovat výsledků, které přinesou uspokojení a radost. A samozřejmě také z nás musí vyzařovat vize a energie (založené na lásce a vanutí Ducha svatého), které přitáhnou nové zájemce o práci v ČCE.

Vedení (i všechny další komise, oddělení a jiní funkcionáři) musí být schopno srozumitelně vysvětlit své záměry tak, abychom jim všichni rozuměli a vzali je za své. Musíme se znovu naučit jednoduše mluvit. Úřednický, technický a odborný způsob komunikace, myšlení i práce se může snadno stát kamenem úrazu.

A dostáváme se tam, kde jsme začali, k fenoménu času. Zástupný a vnější důvod, proč bychom jej neměli marnit, je blížící se ukončení finanční podpory od státu. Až skončí, bude těžké vymýšlet a uskutečňovat větší změny. Ale ten skutečný důvod, proč se vydat rychle na cestu, je ten, kvůli kterému celý život tolik spěchal apoštol Pavel.

Naděje nového začátku

Věci mívají svůj začátek, běh a konec. Kromě konce kalendářního roku (letos v mnohém mimořádného) mám pocit, že také končí období příprav a zrání k novému vykročení. Můžeme být vděčni stávající synodní radě, že dobře připravila půdu: Vytvořila koncepci pro přechod na samofinancování (plán pro odvody do PF a podpůrná finanční a organizační opatření). Pod jejím vedením vznikl promyšlený strategický plán (a začala jeho postupná realizace). Koneckonců i tento seriál článků je míněn jako prostředek, jak dále promýšlet a vysvětlovat myšlenky v něm obsažené.

Čas příprav ale má svůj konec. V příštím roce zvolí synod pro příštích šest let nové vedení celé církve. A na něm bude spočívat úkol přijít s vizí i s plánem, jak toto vše budeme společně v plnosti uvádět do života. V adventu vždy znovu prožíváme s dětskou radostí naději nového začátku. A stejně tak, jako doufáme, že Bůh bude vstupovat do našich osobních příběhů, můžeme věřit v nový začátek i pro naši církev.

Petr Štulc, presbytek sboru Praha-Jarov