Do kazatelského kurzu jsem se přihlásila, abych byla dobrým příkladem pro své děti
(ČB 10/2022) Synodní rada vyhlásila pro rok 2022 téma „Lidé“. Také v Českém bratru bychom se tomuto tématu chtěli věnovat. V průběhu roku proto oslovujeme členy naší církve, působící na rozličných církevních pozicích, a prostřednictvím několika otázek chceme přiblížit jejich práci. Na chodu sboru se podílí mnoho lidí, jejichž práce často není na první pohled vidět. Zde bychom chtěli dát prostor právě jim a docenit jejich službu.
Tentokrát jsme oslovili výpomocnou kazatelku Hanu Pojezdnou ze Dvora Králové nad Labem.
1. Co všechno obnáší vaše služba výpomocné kazatelky?
Jsem ráda, že se tato služba přejmenovala. Dříve jsme byli ordinovaní presbyteři. Název výpomocný kazatel přesně odpovídá tomu, jak já té práci rozumím, tedy vypomoct tam, kde je to třeba. Vedu občas bohoslužby u nás ve sboru, když má stálý kazatel volno, nebo vypomůžu v jiném sboru v seniorátu.
2. Co vás vedlo k tomu, že jste tuto službu přijala?
Před lety mě naváděl k přihlášení do kurzu náš tehdejší farář Vojen Syrovátka. Protože se ráda učím nové věci a pubertální děti mě doma už nepotřebovaly, přihlásila jsem se. Kurz se mi moc líbil, seznámila jsem se tam s prima lidmi, spolužáky i přednášejícími, ale na zkoušky jsem si tenkrát ještě netroufla. Po pár letech jsem se přihlásila do dalšího běhu. Zase to bylo fajn, kurz uběhl jako voda. Ve sboru jsme už ale byli v jiné situaci. Náš, kazatel, už jiný, těžce onemocněl a nakonec zemřel a začali jsme být administrováni. Staršovstvo mělo za to, že by bylo potřeba mít ve sboru výpomocného kazatele, a tak jsem se vzmužila a ke zkouškám se přihlásila. Taky abych byla dobrým příkladem pro své děti, které tehdy už studovaly vysokou školu a předhazovaly mi, že se tedy na zkoušky a státnice taky vykašlou a budou jen nezávazně poslouchat přednášky, které je baví.
3. Co vás na práci těší, a co je naopak nejnáročnější?
Nejnáročnější pro mě bezesporu je příprava kázání. Aby se dalo poslouchat, mělo nějakou stavbu, logický oblouk, myšlenku. A třeba aby někoho oslovilo, přimělo k zamyšlení nebo povzbudilo. A hlavně aby nebylo zbytečné. Příjemné naopak je, když někdo řekne, že se mu dobře poslouchalo, že ho kázání zaujalo a jestli bych mu je nemohla poskytnout. To pak na to trápení při psaní hned zapomenu.
4. Je něco, v čem byste uvítala větší podporu?
Líbila by se mi písňová konkordance. Taková, jako je ve zpěvníku Svítá. Ten se ale nedá použít vždy.
připravila ARo
foto: archiv respondentky