Dítě a chlapec Ježíš jako symbol nového času

Dvanáctiletý Ježíš už není betlémským nemluvnětem, i když jej jeho matka stále nazývá dítětem (v. 48). Ale ještě není dospělým učitelem a uzdravovatelem. Jako nemluvně se stal symbolem zrození čehosi nového, zatímco jako dvanáctiletý (podle antických představ) se nachází na pomezí mezi dětstvím a dospělostí. Na tomto pomezí však prozrazuje nadání, jímž se později stane proslulým. Nový čas se začíná rozvíjet.

Ano, je to legenda. Ta legenda však vypovídá cosi o Ježíšovi. Pravdivost legend vůbec bývá jiná než pravdivost historických zpráv, ale tím nepřestává být pravdivou. Také se nyní neptáme na historického Ježíše, jak to už dávno dělá novozákonní biblistika, nýbrž na jeho obyčejnou tvář. Kým byl Ježíš ve všední čas? Co jedinečného na jeho obyčejné všednosti bylo? Jak jeho příběhem promlouvá Bůh? 

Neočekávaná událost

Obyčejný chlapec se ocitl v posvátném prostoru – a přitom diskutuje s mudrci. Takto příběh naznačuje, kým Ježíš byl a jaký byl. Jak si šel „svou cestou“, a přitom takového jej lidé nacházeli. Jak vykládal lidem své učení, a oni mu naslouchali, a mnozí mu zůstali věrní i po jeho smrti. Někteří pečovali o to, aby jeho učení zůstalo zachováno a šířilo se. Jakýpak rozpor mezi starým a novým, mezi Písmem a tradicí… Kdyby nebylo nic starého, nebylo by ani nic nového. Proto je také nešťastné, když si jedni hrají na „ty chytré“ oproti těm druhým. Příběh o chlapci v chrámu hovoří proti tomu. Chlapec a rabíni se navzájem respektují. Vždyť ti staří moudří sami rozpoznali, že na mladém chlapci cosi je.

Po staletí bývalo ovšem zvykem vykládat Ježíše jako toho, koho předpovídali proroci. Přitom starozákonní proroci o něm ani slovo neztratí. Jen tu a tam nalezneme ve Starém zákoně zaslíbení, která byla až později považována za zaslíbení mesiáše (např. Iz 9,1–6; 11,1–16; Mal 3,1). Proroci spíše pěstovali v lidech smysl pro budoucnost, která je v božích rukou. A mluvili přitom o mnoha rozmanitých věcech. Někdy mluvili o tom, jak Bůh do světa lidem přinese spásu, čas blaženosti. Když pak někdo očekával mesiáše, a nalezl ho v Ježíšovi, naplnilo se očekávání způsobem, který nikdo nečekal. Kdo čekal, že mesiáše ukřižují? 

Bůh prostě není přírodní zákon. Je tvůrcem přírodních zákonů, ale také průvodcem člověka jeho dějinami. V dějinách se pak odehrává mnoho předtím nečekaného. Sice je pro nás jednodušší pracovat s dobře sestavenými a vyladěnými mechanismy, ale dějiny nejsou ani mechanické. 
A tak i bible skrývá tajemství a mnoho moudrosti. Kdo to vše obsáhne? Je proto užitečné při pouhém čtení Písma se učit čekat nečekané a vnímat boží blízkost. Jak boží blízkost Písmem promlouvá do přítomnosti? Do obyčejné, všední přítomnosti?

Naladit se na Ježíše

Představa, že Ježíš naplňuje dávná prorocká zaslíbení, má v Novém zákoně některé opory (Mt 1,23; Lk 24,44; Ř 1,1b.2 aj.) a tuto myšlenku podle schématu zaslíbení-naplnění pak rozvíjeli myslitelé raného křesťanství. 1. apologie Justina Mučedníka je ho doslova plná. Jedná se o dobový způsob výkladu. Je to ale starobylá metoda, kterou například biblistika dávno opustila. Spíše než spekulovat o tom, jak vlastně proroci Krista „předpovídali“, dává proto smysl ptát, jak se Ježíšovo působení a učení nacházelo ve shodě a v kontinuitě se židovským Písmem. (Než abychom banálně poukazovali na to, že o Ježíšovi věděli už kdysi dávno.)

Paradox? Jedinečný Ježíš ve shodě se Zákonem? Ježíš Zákon konkretizuje, zatímco Zákon sám se vyjadřuje obecně, aby se v lidské obci uplatňoval pro všechny jednotlivce. Podobně tedy, když porozumíme Ježíšově obyčejné jedinečnosti, najdeme si cestu i k tomu, jak sama sebe s ním vyladit. Připomeňme si, jak dvanáctiletý Ježíš odpovídá na úzkost svých rodičů: „Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ne být prostě v kostele, ale skutečně žít v božím slovu, kolem něhož se v jeruzalémském chrámu točila výuka a diskuze.

Jak se z toho ponaučit? Mluvit o ponaučení nestačí, ač i to je užitečné a potřebné. Samo o sobě je to vnějškové. Nemají s námi biblické příběhy ale také něco „dělat“? Evangelijní příběhy jsou od toho, aby nás inspirovaly – alespoň přibližovaly Duchu. A také aby nás motivovaly – rozpohybovávali k pravdě, dobrému jednání a životnímu cíli. A dokonce aby nás povzbuzovaly ve vlastní duši budovat příbytek, v němž nás může Kristus navštěvovat. A proto pozvání k Ježíšovu příběhu zve ještě dál a hlouběji – žít z Krista a v Kristu! Žít Ježíše.

Jiří Hoblík
foto: wikipedia.org (DcoetzeeBot)