Diakonie a Ukrajina

Svou budoucnost si plánovala jinak. Měla ji spojenou s rodným Charkovem. Vše se změnilo, když na město a na celou Ukrajinu zaútočila před čtyřmi lety ruská vojska. Anastasiiny rodiče sbalili své děti a rodina se vydala do neznáma. Zázemí a pomocnou ruku našli na Valašsku.

Jak v katastrofickém filmu

Charkov, kde Anastasiia vyrůstala, leží nedaleko linie, kde se střílelo od roku 2014. Tehdy kremelský režim zaútočil na Ukrajinu poprvé. O tom ale Anastasiia během svého dětství nevěděla. Vzpomíná na uprchlíky, kteří do Charkova přišli z okupovaných oblastí na hranicích z Ruskem. Nevyrůstala však v pocitu ohrožení. Anastasiin tatínek vedl vlastní nábytkářskou firmu. Maminka mu s tím pomáhala a starala se o domácnost se třemi dětmi. Rodina trávila volný čas v prostředí charkovské církve baptistů. Anastasiin tatínek organizoval církevní aktivity pro mládež. Anastasiia se jich účastnila. Chodila také na hodiny klavíru.

Že se asi něco stane a že to bude zlé, pocítila Anastasiia až v předvečer masivní ruské invaze v únoru 2022. „Přišla jsem domů a vůbec jsem nechápala, co se děje. Všechno bylo vzhůru nohama,“ vzpomíná. Přátelé Anastasiiným rodičům řekli, že vůbec není od věci mít zabaleno k odjezdu, kdyby se přeci jen něco semlelo. Stalo se. Druhý den nad ránem se ruské armády hnuly a začaly se valit do Ukrajiny.

Charkov, druhé největší město Ukrajiny, byl první na ráně. „Když to poblíž našeho domu začalo bouchat, bylo jasné, že musíme vyrazit,“ říká Anastasiia.

Rodina se vydala v kolonách dalších uprchlíků na západ Ukrajiny. Anastasiia dodnes s údivem vzpomíná na noc v jedné obci pod Kyjevem. Byla liduprázdná. Všichni ji opustili. „Jak v katastrofickém filmu,“ říká. Nakonec si tatínek vzpomněl, že má jednoho kolegu z baptistické církve někde v České republice. Zavolal mu. Tak se rodina dostala do Vsetína.

Teď musíš zabrat v matice

První týdny svého pobytu ve městě strávila Anastasiia a její sourozenci na postelích: „Byli jsme v takovém vegetativním stavu. Nevěděli jsme, co se kolem nás děje. Nerozuměli jsme slovo česky.“ Pak se ale děti musely nastartovat k maximálnímu výkonu. Anastasiia byla ve věku přijímaček na střední školy. Začala chodit do jedné třídy základní školy, aby odposlouchávala jazyk. S pomocí českých dobrovolníků se učila matematiku. Námaha se vyplatila. Od září Anastasiia nastoupila na gymnázium. Přijímačky z češtiny se ukrajinským dětem tehdy odpouštěly.

Rodina se ve Vsetíně uchytila. Tatínek pracuje v oboru IT. Maminka pracovala v továrně, nyní si otevřela ve městě masážní salon. Peněz nemají nazbyt. Anastasiia si nejprve našla v Diakonii Vsetín brigádu jako uklízečka. Nyní doučuje. Stala se součástí jednoho z programů vsetínské Diakonie zaměřeného na ukrajinskou komunitu. Individuální odpolední doučování trvá hodinu. Anastasiia pomáhá s angličtinou a matematikou. 

Noví stále přicházejí

Vsetínská Diakonie dále pořádá pro děti z Ukrajiny letní příměstské jazykové tábory. Přes rok pro ně také organizuje odpolední klub. V něm se děti hravou formou seznamují s českou kulturou. Promítají si české filmy či pohádky, navštěvují kulturní akce ve Vsetíně a okolí. Zdokonalují se také v týmové spolupráci a v sociálních dovednostech.

Rodinám Diakonie Vsetín pomáhá v rámci své sociálně aktivizační služby. Jde hlavně o pomoc v komunikaci s úřady, školami, lékaři. Od roku 2022 až do konce roku 2025 pomohla vsetínská Diakonie 75 ukrajinským rodinám. Aktivitami určenými pro děti prošlo 100 dětí. 130 osob z Ukrajiny také navštěvovalo kurzy češtiny. Tím vším nabízí vsetínská Diakonie spolu s dalšími neziskovými organizacemi a dobrovolníky jedinečnou službu.

V okrese Vsetín žije na čtyři tisíce Ukrajinců. Noví stále přicházejí. Ani města na západě Ukrajiny totiž nejsou bezpečná. Každou noc na ně útočí drony, které míří také na civilní cíle. Během silných zimních mrazů začali Rusové cíleně útočit na ukrajinskou energetickou soustavu. Zvláště města mrzla. Jejich obyvatelé si musí vybrat: buď riskovat život, nebo odejít za hranice.

Přes vzrůstající počet uprchlíků, kteří přicházejí i do Vsetína, jim však město nenabízí žádnou zvláštní pomoc. Vše je na dobrovolnících a organizacích jako Diakonie. 

Ta na letošní rok chystá pro Ukrajince také další intenzivní jazykové kurzy. Znalost jazyka je totiž zvláště pro dospělé zásadní, když si chtějí najít práci.

Největší překážka: čeština

Děti z Ukrajiny se česky naučí. Pomůžou jim s tím školy. Pro dospělé představuje osvojení jazyka výrazně komplikovanější úkol. I když absolvují jazykové kurzy, málokdy dostanou šanci své jazykové znalosti dál rozvíjet. Potvrzují to i pracovnice sociálně aktivizační služby Diakonie Náchodsko, která stejně jako vsetínská Diakonie pomáhá ukrajinským rodinám v kontaktu s českými úřady a školami. V současnosti spolupracuje Diakonie Náchodsko se sedmi ukrajinskými rodinami, které žijí v Jaroměři a okolí.

Ani v Praze a okolí to nemají dospělí Ukrajinci s osvojováním jazyka lehké. Ostatně – přesvědčte se sami. 

Vás nebereme

Pan Andrej přišel z ukrajinského Chersonu. V Česku žije tři roky. Potýkal se se zdravotními problémy. Teď už je v pořádku a shání si práci. Na Ukrajině vedl vlastní firmu. Jeho profese: elektroinženýr. Paní Julie pracuje pod úřadem práce jednoho středočeského města jako psycholožka. Poskytuje svým krajanům psychologickou pomoc. V Česku je od začátku války. Paní Krystýna přijela z Kyjeva před rokem a půl. Pracovala v administrativě salónu, který půjčoval a šil svatební šaty. Stará se o dvouletou dceru.

Nováčci mezi námi se tedy představili a můžeme začít. Sešli jsme se na pražském Žižkově, a to se dvěma cíli: 1) mluvit česky, 2) natrénovat si situace, kdy člověk žádá o práci. Skupinu tvoří 12 dospělých Ukrajinců od 20 let až po důchodový věk. Všichni se shodují v tom, že mají málo příležitostí mluvit česky a že málo rozvinutá čeština představuje na tuzemském pracovním trhu velký problém.

„Hlásil jsem se do provozu továrny na léky,“ líčí mladý muž svou zkušenost ostatním. Česky mluví s přízvukem a s chybami, ale srozumitelně. Na Ukrajině vystudoval bakalářský obor chemie. Titul si v Česku nechal úředně potvrdit. 

Českým zaměstnavatelům je to však zjevně málo. Alespoň v dotyčném farmaceutickém provozu. Mladý muž se tam hlásil na pozici, která z 90 procent vyžadovala manuální práci. Ve zbylých deseti procentech měl pracovník sedět u počítače a kontrolovat proces výroby. K tomu je potřeba trocha znalostí z oboru chemie. „Nevzali mě kvůli špatné češtině,“ říká mladý muž. Prošel tedy několikaměsíčním jazykovým kurzem. Zlepšil se a znovu se hlásil na to samé místo. Zase ho nepřijali. Proč? Kvůli špatné češtině. Dotyčná pozice je přitom dodnes neobsazená a firma na ni stále někoho shání.  

V kantýně a s diplomem

Tak tedy pro cizince vypadá realita na českém pracovním trhu. Diakonie jim pomáhá této realitě čelit, a to prostřednictvím dlouhodobého projektu Doma diakonického Střediska celostátních programů a služeb. Součástí programu je i pracovní kavárna – JOB CAFÉ – které se dnes účastníme. Káva a čaj už jsou na stole. Hlavním tématem, kterým se budeme dvě hodiny zabývat, je odpověď na nabídku práce. 

Máme před sebou hned dvě nabídky od firmy IKEA. Ta je zvolená proto, že ji každý zná a dovede si základně představit, jakým oborem se zabývá. Má také pověst slušného zaměstnavatele. Nabídky jsou ovšem záměrně výrazně odlišné. Jedna nabízí manažerskou pozici v provozu, druhá vydávání jídel ve firemní restauraci.

Při studiu pracovních inzerátů si vyjasňujeme mnohé nuance. Nakonec se pouštíme do psaní motivačních dopisů. Začínáme pozicí výdeje jídla ve firemní restauraci. Pro účastníky setkání je to docela oříšek. Většina z nich má totiž vysokoškolské vzdělání. Jedna z přítomných dam například vystudovala biologii. V Ukrajině vedla hygienickou stanici. Takovou pracovní zkušeností ovšem neoslní, pokud žádá o práci, která nevyžaduje žádnou zvláštní kvalifikaci. Snažíme se proto při psaní motivačních dopisů zdůraznit jiné stránky, které by se zaměstnavateli mohly zamlouvat: vztah ke gastronomii, spolehlivost, komunikativnost, pracovitost.

Nabrat síly a zkušenost

Týdenní rozvrh programu Doma je nabitý. Vedle pracovních kaváren jsou to literární kluby, divadelní dílna, kurzy češtiny a dalších jazyků, setkávání žen či doučování matematiky pro deváťáky k přijímačkám.

„My vnímáme, že cizinci, i ti naturalizovaní, pracující a jakž takž ekonomicky zajištění, žijí velmi často v chronickém stresu, nejistotě, izolaci a nepřijetí,“ říká Petr Sobalík, vedoucí programu Doma.  „Díky široké nabídce našich aktivit se u nás mohou zotavit, nabrat síly a zkušenosti,“ pokračuje. „Potvrzují nám, že si pak mnohem snáz poradí se životem v nové zemi a berou Česko více za své. Z cizinců se stávají našinci.“

S.O.S. centrum z Diakonie Praha podpůrné aktivity projektu Doma doplňuje. Ve svém terapeutickém týmu zaměstnává dvě ukrajinské psycholožky. Ukrajinským uprchlíkům nabízejí terapie v jejich rodných jazycích.

Pokud totiž do Česka přicházejí lidé, kteří utíkají před válečnou agresí, často si přinášejí také válečná traumata i vleklou obavu o krajany a příbuzné, kteří zůstali doma a denně čelí ohrožení života. Psychologická pomoc je pak nezbytná.

Zaměstnání, či nevolnictví?

Z 1,1 milionu cizinců, kteří včetně dětí žijí v České republice, 850 000 tisíc pracuje. Bohužel často v podmínkách, o kterých lze hovořit jako o pracovním vykořisťování. 

Týká se to především Ukrajinců. Díky tzv. dočasné ochraně mají ve srovnání s jinými cizinci snadnější přístup na tuzemský trh práce. K práci jsou vysoce motivovaní. Nejen proto, aby uživili sebe a rodinu – často finančně podporují i své blízké, kteří zůstali na Ukrajině. Při neznalosti jazyka a místního pracovního práva se často obracejí na zprostředkovatele práce. Mnoho ze zprostředkovatelů je poctivých. Mnoho ale také ne. Různými způsoby si zaměstnance k sobě připoutávají, takže ve výsledku lze mluvit o jakémsi novodobém nevolnictví. Diakonie Západ proti tomuto nevolnictví bojuje. 

Její terénní pracovníci podpořili od začátku ruské agrese v Ukrajině 926 dospělých Ukrajinců, kteří se potýkali nejen s pracovním vykořisťováním, ale potřebovali podporu též v oblasti bydlení, vzdělávání a zdravotní péče. 

Nic nekončí

Prostřednictvím diakonického Střediska humanitární a rozvojové spolupráce a jeho partnerů pomáhá Diakonie též přímo na Ukrajině, v Charkovské a Poltavské oblasti. Lidem zasaženým válkou doručila 2400 potravinových a 4800 hygienických balíčků. V Poltavské oblasti staví Diakonie 50 modulárních domů pro 150 vnitřně vysídlených lidí, kteří museli utéct ze svých domovů. V případě potřeby je možné domy přesunout do bezpečnější oblasti. Diakonie se také podílí na rekonstrukci sociálního a vzdělávacího centra organizace Blaho v Užhorodě.

A tím to zdaleka nekončí. Pomoc v Česku i na Ukrajině bude potřeba nadále. Nic nenaznačuje, že válka skončí. Její brutalita se naopak více stupňuje. Lidé stále trpí, uprchlíci stále přicházejí. V Česku se lidé naštěstí nenechávají odradit od solidarity s trpícími. Od začátku ruské agrese do Ukrajiny vybrali na humanitární pomoc Ukrajině přes 3,4 miliardy korun. Pomáhají též jako profesionálové i jako dobrovolníci. 

Děkujeme! Solidarita s bránící se Ukrajinou je velkým vkladem do budoucnosti.

Adam Šůra
redakčně upraveno