Děkovná bohoslužba ke 100. výročí narození kazatele Josefa Jančíka

Byl to právě bratr Jančík, kdo výrazně napomohl obnovení tamního sboru, který několik desetiletí za sovětské éry nemohl existovat. Více o bratru Jančíkovi jste se mohli dočíst v prosincovém čísle (ČB 12/2025) v článku Daniela Ženatého.

Daniel Ženatý také celou bohoslužbu připravil, vedl a kázal (na text z 1. Janovy 1,1–5). Vstupní první modlitbu přednesl Miroslav Pfann, farář v Libiši a koordinátor pro krajanské sbory na Ukrajině pověřený synodní radou ČCE. O životě bratra Jančíka pohovořil Alexandr Drbal, rodák z Bohemky, klíčová osobnost česko-ukrajinských vztahů, iniciátor kontaktů mezi krajanskými spolky a repatrianty z Ukrajiny v ČR. Shromáždění osvěžila zpěvem Anastazie Hartová, vnučka Josefa Harta a současné kurátorky sboru v Bohemce Ludmily Hartové. Za doprovodu vinohradského varhaníka Kryštofa Hlavničky zazpívala Mozartovo //Ave verum corpus// a píseň Luďka Rejchrta //Někdo mne vede za ruku//. Posluchači s dojetím vyslechli také její vyznání, jak prožívá, ač usazena v Brně, válečný konflikt na Ukrajině, a zejména to, že její tatínek Saša je již čtyři roky na frontě. 

S osobní vzpomínkou vystoupil i Daniel Heller, farář ve Zlíně, který osm měsíců (1999–2000) působil mezi krajany v Bohemce a Veselynivce a úzce s Josefem Jančíkem spolupracoval. Z jeho vzpomínky vyjímám: 

„Josef Jančík je pro mne člověkem radostné pokory a zdravého křesťanského sebevědomí. Byl rovný, neskláněl se před nikým, koho by si nemohl vážit. Byl radostným křesťanem i kazatelem – radost bylo možné slyšet v jeho hlase, někdy byla i melodie jeho řeči taková výskavá, veselá. Když kázal, bylo úplně jasné, že káže radostnou zvěst. Když žehnal snoubencům slovy žalmu, bylo z jeho výrazu zřejmé, jak mladým lidem přeje.

Nebál se říct, že něco neví. A vůbec mu to nesebralo tu radost evangelia. Jednu jeho výpověď si nosím v srdci – na otázku, proč dnes neumíme zázračně uzdravovat a konat jiné veliké a mocné činy, odpověděl: My jsme ale také neopustili všechno a nešli za Ježíšem, nenechali jsme všeho a neodevzdali to Bohu, že jsme si pořád dost nechali pro sebe, br. Josef říkal, že ‚máme chaty a mašiny‘ – kdyby to řekl někdo tady u nás, tak bych to nevnímal tak silně – protože on mluvil o svém skromném domě se záhumenkem a o starém žigulíku […]

Děkuji Bohu i za to, že mohl do poslední chvíle aktivně žít a zemřít bez trápení. Těším se na shledanou s bratrem Josefem v Božím království – pokud tam budu moci dojít, pokud tam budu smět vejít, on tam určitě bude – jako jeden z prvních mě přivítá a poučí mě, jak to tam chodí.“

Současně s bohoslužbou v Praze se konalo shromáždění v Bohemce, kde byla odhalena pamětní deska věnována Josefu Jančíkovi. Byl to vlastně synovec bratra Josefa Miloslav Jančík z Pervomajska, který přišel s nápadem uspořádat tuto „paralelní“ vzpomínkovou bohoslužbu a odhalit pamětní desku, jejíž vznik financoval. Připojily se k nám také sestry z Veselynivky, kde tamní kazatelka sestra Marie Provazníková přečetla kázání bratra Ženatého. Chrámová sbírka vykonaná při shromáždění v Praze vynesla 13 760 Kč a byla odeslána na účet Člověka v tísni – SOS Ukrajina. 

Po shromáždění, které bylo duchovní posilou, ale také milou příležitostí k setkání místního vinohradského sboru a krajanů z Bohemky natrvalo žijících v ČR, účastníci v hojném počtu poseděli ještě u kávy, čaje a pohoštění, které obětavě připravily zejména sestry Věra Švarcová, Ludmila Bobrovská, Ludmila Sverdlová a Olga Andršová.

Toto malé ohlédnutí za požehnaným setkáním na Vinohradech končím závěrečným slovem z kázání: „A proto se modlíme, aby světlo Boží naděje přicházelo právě do míst, kde člověk světlo a naději likviduje. Aby přicházelo do míst, kde pyšný člověk zabíjí život, který nepatří jemu, nýbrž Bohu. Modlit se, věřit a svou naději vyřizovat dál. Tak jako Simeon, tak jako Anna, tak jako Josef Jančík, tak jako naši otcové a naše matky. Tak i my. Jako ti, kdo patří Kristu. Dnes, i na věky. Amen.“ 

Petr Brodský, „potulný kazatel“