Dejte slovo i nám starým!

(ČB 10/2021) Náš milý učitel Zdeněk Matějček rád mluvil o základní lidské potřebě otevřené budoucnosti. Ta je důležitá zvlášť ve stáří, kdy před neodvratným koncem své pozemské pouti mnozí smutně rezignují, nebo dokonce zoufají. „Člověk více či méně uvědoměle touží mít důkaz o pokračování toho, co je z nás zrozeno, a to i jako pokračování našeho tvořivého díla výchovy… Jsme tedy částí tvořivého životního proudu a sami vědomými tvořiteli. Vztahy k dětem znovu ožívají ve vztazích k vnoučatům a rodičovství přechází v prarodičovství celkem plynule. U vnuků se hledají rodové znaky tělesné i povahové, pokračují výchovné zásady, tvoří se rodinná tradice… Zopakovat si něco z vlastního dětství ve svých dětech a pak i ve vnoučatech vyjadřuje tendenci, která má kořeny hluboko v lidské osobnosti a která míří až za hranice našeho osobního času.“

Svou osobní otevřenou budoucnost vidíme tedy především v rodině, v dětech a vnoučatech. Rádi bychom proto žili co nejblíž svým potomkům, nejradši v jednom domě, jak to bývalo za starých časů, i když se o sebe ještě dokážeme dobře postarat a doufáme, že to se hned tak nezmění. Moderní doba je ale k nám starým nevlídná a často krutá tím, že starou dobrou tří až čtyřgenerační rodinu rozkládá. Děti a vnoučata se rozprsknou po světě a my zůstáváme sami. Velká škoda pro nás i pro ně. Život je bohatší a rozumíme mu lépe, když cítíme a vnímáme, že jsme součást řetězu generací. I když nám tělo dosud slouží, i když máme dobré přátele, v živém sboru i mimo něj, i když s důchodem vyjdeme – to, že naši nejbližší jsou v prostoru daleko, na nás doléhá čím dál tím víc. Samota.

Co se s tím dá dělat? Docela dost. I když jsou naši mladí daleko, má smysl pozorně sledovat, co dělají, co je těší, co trápí, jak se vnoučatům daří ve škole i jinak. Co si nepamatuji, protože paměť slábne, to si zapíšu. Těší mě myslet na to, co jednomu každému popřát, možná i co věnovat k důležitým osobním výročím, anebo „jen tak“, z radosti a pro radost. Nevnucovat se, respektovat odstup, ale aby pořád věděli, že tu pro ně jsme.

Rozjímavá modlitba, ve které předkládám Bohu své radosti i starosti o každou jednotlivou skvělou jedinečnou lidskou bytost (kterou Bůh, jak vím, vroucně miluje) – to je zároveň výborná psychologická technika. Pomáhá mi ty své lidi hlouběji poznávat a ladit svůj vztah k nim. I když v rodině bývají hořkosti a zklamání, hluboké jizvy, jež se ne a ne zhojit, je to šance. Je třeba učit se i umění čekat.

A co teprve rodinná kronika! V ní uchováváme fotografie a vzpomínky smutné i veselé, také vlastní myšlenky (ale zdaleka ne všechno, co nás napadá, jen to, co se smí dozvědět i čtenář, který kroniku dřív nebo později otevře!!). Právě ta kontinuita, rodinný příběh, přesahující desítky let, zaujme a obohatí, posiluje vztahy – i kdyby informací bylo pomálu. Ale nemá jich zase být příliš mnoho, v haldách fotek a videí, starých dopisů a různých dokumentů se příběh ztrácí.

Otevřenou budoucnost potřebujeme i jako křesťané, jako církev. A zápasíme často s pocitem budoucnosti, která se naopak jakoby uzavírá. Vymíráme, skomíráme. Nerozumíme tomu. Profesor Smolík už před padesáti lety smutně povzdechl, že „zvěst evangelia ztrácí ozvučnost“. Profesor Lochman učil, že dnešnímu člověku chybí smysl pro pocit viny, se kterou by bylo třeba se vypořádat, je v tomto směru tupý. Tomáš Halík říká, že procházíme dobou „zatmění Boha“. A Sváťa Karásek o tom zazpíval: „Přijď, ó Bože, přijď už k nám, přijď, nebuď skrytý – vždyť panny už jsou zemdlené, blázince nabitý.“

Je to zvlášť bolest Evropy, a snad nejvíc té naší zpohanštělé kotliny v jejím středu. Přitom ve většině světa dochází k velkému náboženskému oživení. Vědci, kteří předpovídali brzký konec náboženství, kolem roku 1950 přiznali, že se zásadně mýlili. Vycházejí knihy jako //God is back// (Bůh se vrací). I Evropa pamatuje z minulých staletí mocné vlny duchovního probuzení, ze kterých dosud žijeme. Závan letničního hnutí v devadesátých letech byl příslib. Letos nás povzbudil náhlý růst zájmu mladých o studium teologie, doufáme, že to není jen epizoda způsobená pandemií. Ale „to hlavní“ teprve vyhlížíme. A tak se ptáme, co dělat, aby tady, až to přijde, naše milá ČCE ještě byla.

Co teď píšu, je tak trochu „proti pravidlům“. V psychologii je zvyk jako hlavní téma stáří vidět dosažení konečné celosti, integrity, smíření a harmonie. Ale v té úzkosti ze zavírající se budoucnosti mě to táhne k věcem velmi praktickým, snad až banálním. Uvedu jen jeden příklad: potřebu otevřené komunikace, rozhovoru, dialogu.

My staří se za budoucnost své církve a sboru modlíme, ale chtěli bychom vykonat ještě něco dalšího. Především na základě své životní zkušenosti „do toho mluvit“. To znamená být v kontaktu, rozumět. Dá se to zařídit, ale není to tak jednoduché. Začněme bohoslužbami. Ve stáří je velmi rozšířená nedoslýchavost. Mnozí se ostýchají přiznat, že vlastně pochytí jen něco. Dobré tedy je, když duchovní mluví do mikrofonu a fungují reproduktory nebo sluchátka na uších. Po sedmdesátce také chápeme sice stále ještě dobře, o čem je řeč, ale trochu pomaleji. Také paměť slábne, i když soudnost ještě „drží“. Ocenili bychom možnost sledovat kázání současně sluchem a zrakem – z papíru.

O tom, co jsme vyslechli, je pak třeba hovořit. Mimo církev je to samozřejmé pravidlo. V kostele ale převládá to, co ve škole kritizujeme jako zastaralou „frontální výuku“. Zažil jsem pokus kazatele rozproudit po kázání diskusi. Z pléna zaznělo všeho všudy: „Bylo to perfektní, jako vždycky.“ Ale což místo volné zábavy při kávě „po kostele“? Nenašel by se koutek pro těch několik, kteří by si vlastními slovy řekli, co slyšeli, jak tomu rozumějí a co z toho pro ně plyne?

Pavel Říčan

My staří nepotřebujeme, abyste ze šetrnosti k našemu věku o určitých tématech mlčeli. Nebudeme se hroutit ani kroutit, když v kázání nebo na biblické hodině zazní slovo homosexualita. K tomuto tématu nás synod vyzval už před 15 lety k diskusi. Poslal nám i zajímavé odborné podklady. Letos svou výzvu zopakoval. Kterákoli rodina může být zasažena, věřící stejně jako nevěřící, a někdy to hodně bolí. Dospívající, který zjistí, že je gay či lesba, vycítí, že by s tím nebyl vítán, a potichu se vytratí. Kam půjde?

* * *

Zbývá ještě kousek místa, tak abych aspoň zčásti nahradil, co jsem jako psycholog zůstal dlužen, ocituji (s malou úpravou) švédského badatele Larse Tornstama: „Když geront jen tak sedí v koutě a s nikým se moc nebaví, možná právě uvolněně vzpomíná, docela hodnotně medituje a poklidně vnímá krásu i bolest kolem sebe. Přitom svobodně přesahuje hranice a meze, dané prostorem i časem, žije zároveň v minulosti a přítomnosti, rozmlouvá se zemřelými rodiči nebo s biblickými postavami, se svým adolescentním Já či s potomky, kteří se teprve narodí.

Propracovává se ke smíření a odpuštění dávných křivd i svých vlastních výčitek svědomí. Beze strachu a v pohodě, dokonce se zájmem předjímá svou smrt a co (snad) přijde potom. S laskavým soucitem myslí i na své nepřátele. Ujasňuje se mu, jaké role v životě hrál a kým v podstatě je, když se od nich oprostí, když z nich vystoupí. Vzpomínky se postupně skládají do příběhu, který dává smysl.“

Pavel Říčan