Daleko do sborů, blízko k lidem

Jak dlouho jste seniorem Jihočeského seniorátu? 

V seniorátním výboru jsem pracoval ještě předtím, než jsem se stal seniorem, jako náměstek seniora. Po odchodu Davida Balcara v r. 2016 jsem pak byl zvolen seniorem. 

Jak často se schází seniorátní výbor a co je hlavní náplní jednání?

Scházíme se nepravidelně, čtyřikrát až pětkrát do roka. Hodně jsme ale v kontaktu online – třeba přes Skype anebo si píšeme maily. Dvakrát ročně se scházíme na vizitacích. Jednání nemají jasné téma, zabýváme se výzvami, které rok přináší. Sedíme nad zápisy ze sborových shromáždění, řešíme volbu faráře a podobně. Náš seniorát je maličký, takže té agendy není tolik. 

Čím žije v poslední době váš seniorát? Co dobrého se podařilo a s čím naopak zápasíte?

Zápasíme s tím, co tady v seniorátu bylo vždycky, a to jsou velké vzdálenosti. Pro představu: Od Budějovic je nejbližší sbor 40 km, napříč seniorátem je to přes 150 km. Seniorát je velmi rozlehlý, ale patří do něj jen sedm sborů. Někdy člověk zápasí s tím, že o některé aktivity není zájem. Třeba už v podstatě neděláme presbyterské konference, protože na ně nikdo nejezdil. 

Velkou radost mám z práce mládeže, která je velice aktivní. Setkání mají opravdu hodně – filmový klub, sportovní víkend, společný puťák, samozřejmě seniorátní dny a další věci. Letos k tomu nově přibyl ples mládeže.

Nechali jsme se inspirovat Horáckým seniorátem a začali pořádat setkání všech generací. Zprvu jsme je připravovali jako Evangelickou neděli, dnes už je to víkendová událost, vlastně festival. Na programu je spousta koncertů, divadelních představení ad. Organizaci má na starost převážně SOM, ale spolupracuje i se seniorátním výborem. 

Zmínil jste, že Jihočeský seniorát patří rozlohou k těm největším, zároveň má ale pouhých sedm sborů. Nevýhody, spočívající zejména ve velkých vzdálenostech, jste už naznačil. Má to i nějaké výhody? 

Samozřejmě! Seniorát žije poměrně kompaktním způsobem, lidé se navzájem znají. Hodně se to pozná na pastorálkách, kde nás není mnoho, ale je to společenství. Na různých grémiích se řeší, jestli převažující rolí seniora je ta administrativní, anebo komunitní. U nás jednoznačně převažuje ta komunitní. 

Máte v seniorátu pastorační pracovníky? V kterých sborech a co dělají?

Pastorační pracovnice je v Českých Budějovicích a v Jindřichově Hradci. Jako první nastoupila právě v Hradci, kde je agenda sboru (pastorace, vyučování náboženství atp.) opravdu rozsáhlá. Když se sídlo seniora přesunulo do Budějovic, zažádali jsme o zřízení místa pastoračního pracovníka i tady. Agenda sestry Krištůfkové je velmi široká – od administrativy, se kterou vypomáhá, přes vlastní pastorační práci až po organizaci diakonické sbírky Krabice od bot, což je velmi významná činnost. Samozřejmě také vypomáhá při větších akcích, jako je Noc kostelů, Evangelická neděle atd. Její práce zasahuje jak do sboru, tak i směrem do seniorátu. 

Když jsme se vašemu seniorátu věnovali v ČB v roce 2015, tehdejší (i současný) seniorátní kurátor Jan Růžička vyjádřil nejistotu z toho, jak Jihočeský seniorát zvládne finanční soběstačnost. Jak se za těch devět let situace posunula? Jste si jistější?

Nejistota tu je asi pořád. Máme tu dva silnější sbory, Jindřichův Hradec a České Budějovice, ty ostatní jsou slabší. Snažíme se i nastavit nějaké parametry výpomoci v rámci seniorátu. Zvláště ty velké sbory pravidelně, třeba i větší částkou, přispívají jiným sborům v seniorátu, aby tu zátěž zvládly. Ukázala se ale jedna věc, a to spolupráce s Diakonií. Ve dvou sborech, kde Diakonie funguje, je dnes farář na půl úvazku i tam. To samozřejmě neznamená, že by Diakonie zafinancovala faráře. Spíš bych řekl, že je to přirozené vyústění faktu, že velká část práce faráře jak v Písku, tak v Soběslavi se odehrává právě v Diakonii. Je to jakési potvrzení vzájemného sepětí a zároveň finanční výpomoc. A naopak Diakonie má více možností rozhodovat o tom, co tam bude farář dělat, protože je jedním ze zaměstnanců. 

Jihočeský seniorát se rozkládá v turisticky atraktivní oblasti, zahrnuje třeba Pošumaví, Českou Kanadu nebo Třeboňsko. Skrývá se v tom potenciál i pro církevní využití?     

Třeba ve Strmilově tvoří velkou část návštěvníků bohoslužeb právě letní hosté, kteří tam tráví dovolenou. Ve Volyni je ubytovací zařízení, které má kapacitu pro větší množství lidí, v kazatelské stanici v Kaplici zase pro menší skupiny. Jindřichův Hradec nabízí možnost ubytování ve Valtínově, což je kazatelská stanice na okraji České Kanady. Pak jsou tu samozřejmě i možnosti individuálního ubytování ve sborech. 

Jižní Čechy jsou historicky významně spjaty s českou reformací, zejména s husitstvím. Je to nějak znát i dnes, např. ve spiritualitě, tradicích apod.?

Ta kontinuita zde není. My se k tomu vztahujeme jako evangelíci, je to naše historie. V jižních Čechách proběhla hloubková rekatolizace – nebylo povoleno žádné jiné vyznání. Možná proto, že šlo o centrum husitství, tak o to více byla rekatolizace důkladná. V kraji není jediný toleranční sbor. Evangelické sbory tu vznikaly postupně, většinou v době tzv. přestupového hnutí v 1. čtvrtině 20. stol. Nejčastěji je zakládali lidé odjinud, kteří sem přicházeli jako misionáři. 

Nějaké tradice tu samozřejmě přetrvávají. Je tu např. rodiště Jana Husa, nedávno pak byl nově otevřen archeoskanzen v Trocnově, kde postavili věrnou kopii tvrze z období Jana Žižky. Zvu čtenáře, aby se se tam zajeli podívat, stojí to za to. 

Zaznamenáváte v regionu viditelný odliv věřících? 

Řekl bych, že to nemáme v ruce, lidí ubývá. Myslím, že pořád ještě je častým důvodem revize kartotéky, ale postupně se blížíme k tomu, že členy sboru jsou ti, kteří o něj mají skutečně zájem. Občas někdo přibude nebo ubude, ale statistiky se významně nehýbou. Dlouhodobě je zřejmé, které sbory jsou silnější, a které slabší. Určitou roli hraje i finanční stránka. Některé sbory mají nemovitosti, což je drží více nad vodou. 

Máte nějakou strategii, která by pomohla odliv zvrátit?

To je spíš úloha sborů než seniorátu. Strategii nemáme. Pro mě je to spíš misie, snaha svědčit o evangeliu, každodenní práce s lidmi a podpora sborů v jejich aktivitách. 

Jak se vám daří pronikat „za zdi kostelů“? Skrze které aktivity se sbory otevírají širší veřejnosti?

Sbory pořádají různorodé aktivity, ať už jsou to kluby pro maminky nebo svatomartinský průvod. Hodně významná je v našem regionu Noc kostelů, u nás v Budějovicích se za večer vystřídá kolem 600 lidí. Tradiční nízkoprahovou záležitostí jsou tábory a různé pobyty pro děti a mládež. Více sborů v seniorátu spolupracuje s organizací Anonymní alkoholici. Drobnější, ale veřejností oceňované je např. vítání jara na Černé věži [v Českých Budějovicích] nebo včelařský kroužek. 

Jak jste na tom s ekumenou? Se kterými církvemi a společenstvími se spolupráce daří?

Samozřejmě záleží hlavně na lidech. Tradičním partnerem je římskokatolická církev, která je v jižních Čechách velmi silná. Z protestantských církví máme dobré vztahy s husity, adventisty nebo Církví bratrskou, kde dochází i k prolínání členů. //(úsměv)// Jak v Budějovicích, tak v Písku se konají ekumenické pastorálky, scházíme se s duchovními jednotlivých církví a informujeme se o tom, co se děje. 

Ještě jsme nenaťukli jedno důležité téma, které v církvi hodně rezonuje, a to jsou nemovitosti. Jak se vám daří shánět peníze na jejich údržbu? 

Snažíme se o to, aby sbory měly nemovitosti, které využívají. Ve Volyni se podařilo zrekonstruovat budovu fary pomocí drobnějších darů, dnes se užívá pro rekreační pobyty. V Budějovicích a Táboře máme i komerční nemovitosti, které pomáhají jak sborovému rozpočtu, tak jako finanční podpora dalším sborům. 

Využívají sbory v seniorátu nabídku podpory v rámci Diakonických a rozvojových projektů nebo Jeronýmovy jednoty?

Ano, musím říct, že ty DaRPy pomáhají. Můžu jmenovat třeba bezbariérový vstup do kostela v Soběslavi, projekt tepelného čerpadla v Jindřichově Hradci nebo rekonstrukci a vybavení skautské klubovny v Českých Budějovicích. Z Jeronýmovy jednoty byla podpořena např. obnova kostelíku ve Strmilově.

Jsou v jihočeském seniorátu zařízení Diakonie? Jak vypadá spolupráce?

Středisko je v Soběslavi a v Písku, v poslední době Diakonie proniká do Tábora. Soběslavská Rolnička se věnuje handicapovaným dětem, v Písku se jedná o domov důchodců. Spolupráce s Diakonií jak v Soběslavi, tak v Písku, byla vždycky úzká. Rolničku zakládala paní farářová [Ruth] Šormová. Dnes jde o samostatnou instituci, která svým významem dalece přesáhla hranice sboru, ale vztahy zůstaly. V Písku je to podobné, vztahy jsou velmi dobré.

Od r. 2008 jste farářem sboru v Českých Budějovicích. Zaznamenala jsem, že se chystáte odejít… Cítíte, že nastal čas na změnu?

Nic mě nenutí. Je to těžké rozhodnutí, ale vnímám, že změna je zdravá, a to jak pro sbor, tak pro faráře. Jsem původem z jižních Čech, takže vztah k téhle oblasti budu mít vždycky, a doufám, že se sem budu smět vrátit na důchod.

připravila Adéla Rozbořilová
foto: ARo, archiv jihočeského seniorátu