Cvičení jako podobenství

Mluvíme o cvičení nebo spíš o meditaci či relaxaci? 

Vycházím ze své spirituality. Potřebuju Boha pochopit, ale nikdy jsem se moc nenašel v meditačních cvičeních. Tichost a samota jsou pro mě velmi důležité, ale nikdy jsem to neuměl nějak řízeně. Takže tady se lidé učí pohybu na podložce a při tom se probírá nějaké téma. Tělo stojí na různých principech a já se snažím, aby je člověk pochopil. A když k tomu pochopení dojde, tak poukazuju, že podobně to může fungovat v království nebeském, nebo že tak Bůh může přistupovat k nám. Člověk nově zažije, jak jeho tělo funguje a správně pracuje a já na tom ukážu: když nastavíme struktury správně i v duchovní rovině, tak najednou život chytne úplně jinou vlnu. 

Takže bych to mohla chápat jako určitou formu podobenství? 

Správně. Člověk žije v těle, ale často ho moc nevnímá a mně to přijde jako krásná analogie k tomu, že my křesťané sice žijeme s Kristem, s Duchem, ale někdy máme tendenci spadnout do takové vlažnosti. Kostelík a domů a topíme se ve vlastních problémech. Ale Ježíš a Duch svatý přece můžou veliké věci! Bylo mi to líto, tak jsem si vzal příklad od Ježíše, který království nebeské zpřístupnil tak, že vyučoval skrze podobenství. I veskrze prostý učedník mohl pochopit otázku: „Koukejte, najdete na poli poklad, tak co uděláte? Půjdete, prodáte všechno a pole koupíte!“ Já to takhle používám na pohybu. Nejsou to žádné energie nebo něco takového, k tomu srdce nemám, snažím se to ukázat prostě logicky. A jak si to lidi přeberou, to už nechávám na nich.

Kdo jsou lidé, kteří se kurzů účastní? 

Přichází třeba dvacet procent lidí nevěřících, dvacet procent těch, kteří mají zájem o spiritualitu, jógu apod. a tak šedesát procent jsou křesťané. Co se týká spirituality, nechávám každého, ať si obrázek utvoří, já si myslím, že Kristus je jediná cesta, která je nejsilnější a která svět nějak přestavuje.

Má nějaký význam, že se setkáváte většinou v komunitních centrech kostelů a ne v tělocvičnách? 

Chtěl jsem cvičení nabídnout i církevnímu prostředí, ať to jsou katolíci, evangelíci, Apoštolská církev… A vím, že i pro církve jsou finance důležité, takže to může být příjem pro farnost. Když člověk chodí někam do fitka, tak cvičí třeba ani ne moc kvalitně a ještě peníze dává jinam. Napadlo mě, že by bylo moc krásné, kdyby cvičení bylo v církvi, protože za prvé je velmi kvalitní a za druhé člověk podpoří finančně tu komunitu. Z pohledu budoucnosti mi dává velký smysl, aby církev byla vzájemně se podporující. Aby to nebylo kostel a pryč, ale abychom opravdu žili s Kristem víc a víc. 

Pracujete při těchto cvičeních nějak i s modlitbou?

Určitě. Já se sám modlím v jazycích, ale pro sebe potichu. Říkám si, že když může Kristus působit, tak ho nechám, ale myslím si, že by to nemělo být excentricky podané. Lekce probíhá tak, že nejprve řeknu, co bylo minulé téma a jak souviselo s vírou. Pak cvičíme a ve smyslu nového tématu se za nás i pomodlím. A pak nějak shrneme tu hodinovou cestu. Myslím si, že modlitba, i ta tichá, je důležitá. Neumím lidem vždy pomoct, nevím, kde jsou zamotaní, někdy to je i psychické… ale vím, že Bůh pomoci může a to je pro mě velmi silný motiv. Nemusím být nejlepší lektor na světě, abych lidem pomohl, ale potřebuju do toho pustit Krista. Pak ze mě spadne i tlak na výkon a mám z toho radost a pokoj v srdci. 

Ježíš se lidí dotýkal při uzdravování a křesťanská tradice také různě pracuje s gestem vzkládání rukou, třeba při požehnání, ordinaci, někde i uzdravování. Bylo pro vás něco z toho inspirací? 

Pokládání rukou při pohybu je důležité proto, že musíte cítit tkáň, jak tam hraje. Provádíte tělo a ucítíte, že se třeba někde zasekne, tak zastavíte. Někdy přijde člověk, kterého něco bolí nebo nemůže zvednout rameno, ale přitom příčina není úplně fyzická a vy fakt nevíte, co s ním. Netušíte. Tak je tím pohybem zkrátka vedu a snažím se i v tichosti modlit a opravdu delegovat moc na Krista. Ale nesnažím se to nějak zvýrazňovat, jsem v tomhle taktní. Sám jsem velký introvert a nemám rád, když mi někdo hned nutí: Ježíš tě spasí. 

Co je Enrapha? 

Jedná se o učení pohybu. Vyučuji pohyb na podložce a v kontextu toho nabízím analogie k víře. Ukazuji lidem, že i přes poznání těla se dá nějak uchopit víra. Nazval jsem to Enrapha (tzn. „v Bohu, který léčí“), aby to nebylo koncentrované na lektora, třeba na mě, ale aby hlavní důraz byl na Bohu, který skrze nás koná. Více informací naleznete na webu www.enrapha.cz.

A hraje nějakou roli při skupinových lekcích právě to společenství? 

To je velmi zajímavé téma, kterému jsem ještě nepřišel na kloub. Každá skupina je jiná, i když ty kurzy mám stejné. Mám asi dvacet kurzů týdně a všimnul jsem si, že když tam jsou dva nebo tři fyzicky šikovní lidé, tak ostatní nějak kopírují ty pohyby, vnímají pohyb okolo a skupina postupuje lépe. A když se někomu daří hůř, tak se chytí skupiny. Ta dynamika skupiny je hrozně zajímavá. Ve Starém zákoně je představa, že když je někdo nemocný nebo rituálně nečistý, může nás také znečistit, Novému zákonu ale rozumím tak, že skrze Krista i skrze nás naopak proudí požehnání. Tak mi někdy připadá, že když ve skupině jsou lidé, kteří si do života víc pouští Krista, že to má také vliv a že nám to pomáhá v nějakém budování, třebas nevědomém, a že i na tom pohybu je to vidět. 

Tématem našeho čísla je Etika těla. Co je pro vás měřítkem správného zacházení s tělem? 

Mám i cvičení pro seniory a jedna paní mi řekla, že ráda cvičí a pracuje s tělem, ale také je připravená ho odevzdat. Myslím, že ve fitness je hodně vidět, jak se tělo stává takovou modlou. Někdy se lidé snaží jít do obrovské, až skoro strojové perfekce pohybu. Chytají se cvičení jako smyslu života: tohle jsem já, takové mám svaly atd. Když člověk nemá vor, na kterém by plul, tak se chytne jakéhokoliv trámu a pak třeba i ten pohyb má tendenci zbožštit. Ale tím člověk svůj život nevyřeší. Pohyb je dobrý společník, ale zažívat Krista může i paraplegik. Beru to tak, že tělo je darované, a to znamená, že se o něho starám, protože vím, že jestliže v sedmdesáti už se nebudu moct postavit, tak se mnou budou mít starost moje děti. A teď máme miminko a říkám si: ty kráso, ale já bych chtěl zažít miminko miminka a miminko miminka miminka… 

Sám jste křesťan, ale kde jsou vlastně vaše kořeny pro tenhle typ zbožnosti, spirituality? 

Ve mně se ozývá takové to „modli se a pracuj“. Práci s tělem vnímám jako velmi asketický způsob života, protože je to náročné i fyzicky i psychicky. Člověk se opravdu musí zamyslet, jak nenechávat tělo ladem, jak se vymanit ze staženosti světem, aby i to tělo nějak fungovalo. Je to způsob života, který uschopňuje k většímu poznání sama sebe a myslím, že na základě toho i Krista a větší možnosti péče o druhé. Můj sen je jednou mít psa a pracovat někde v lese jako dřevorubec (ale jenom tak hodinu denně, tak romanticky si to představuju); venku fičí a tělo je vystavené těžkosti, ale ne té zdrcující, která nás stáhne, ale té budující. 

Jiří Kubeš je trenér pracující s fyzioterapeutickým modelem Spiraldynamik a s Biblí. Organizuje a vede pohybové kurzy Enrapha. Vystudoval teologii na KTF UK, pastorační práci na ETF UK a náboženskou výchovu na UHK. Sloužil u výsadkářů jako starší střelec i jako ošetřovatel na Novém Zélandu a na Islandu.

Jaké místo ve vaší praxi zaujímá Bible? 

Já na ní stavím. Byl jsem formovaný jako katolík, každý den jsem chodil do kostela, mám katolickou fakultu, kde jsme měli biblistiku a je to pro mě alfa a omega. Kurzy stavím jako paralely, podobenství. Každý je zaměřený na něco jiného, ale to, co mě provází, je: „Ne silou ani mocí, ale mým duchem, praví Hospodin zástupů.“ (Zachariáš 4,6) V tomhle kontextu vedu své podnikání. Myslím, že je důležité, aby církev byla barevná, aby to byla symfonie, ne jeden tón, který sedí hrstce lidí. Mnoho tónů může dohromady znít jako symfonie, skrze kterou Kristus zpívá, a myslím, že tohle cvičení je zkrátka další tón.

připravila Jana Hofmanová
foto: archiv respondenta