Co virtuál dal a vzal

15. září 2022

(ČB 6/2022) Virové pronásledování přesunulo život církve do katakomb jedniček a nul virtuálního světa. Podobně jako v dobách pronásledování před rokem 313, tak se i v covidové zkratce střídala období tvrdých restrikcí a uvolnění. Příjemné to nebylo, ale jako cokoliv jiného, tak i toto napomohlo k dobrému těm, kdo milují Boha. 

Co virtuál dal a vzal
15. září 2022 - Co virtuál dal a vzal

Nyní jsme už vylezli z katakomb farních kanceláří, zavřených kostelů a sborových místností, odkud jsme vysílali lidská slova ve snaze tlumočit dál světu evangelium. Zkusme tedy aspoň trochu reflektovat, co jsme se naučili. Co bylo jiné? Jaké byly silné a slabé stránky života v online prostoru? Co jsme mohli začít dělat nově a bylo to fajn? Co se ukázalo jako nebezezpečí? Prostě to, čemu se říká SWOT analýza. Strengths, Weaknesses, Opportunities a Threats – silné stránky, slabé stránky, příležitosti a hrozby.

S(trengths) – silné stránky

„Pracovní tým“ – asi bych tohle podtrhl jako společného jmenovatele té nejsilnější stránky online života církve. Chtě nechtě se faráři, členové staršovstev i běžní účastníci sborového života seznamovali se všemi těmi „Teamsy“, „Zoomy“, „Meety“, „JitSii“…, zřizovali si účty na Skype, Facebooku, TikToku, instalovali WhatsApp… Dnes tvoří součást běžné každodenní praxe mnohých staršovstev a dalších sborových pracovních týmů. Schůze, jednání, zápisy. Sdílené dokumenty, přístupné na internetu odkudkoliv. Setkání, která se technicky připraví za pár minut a odpadá nutnost sjíždět se ze všech stran. Operativnost online setkání časem zřetelně převážila nad negativy, ke kterým se ještě dostanu. Zatím „silné stránky“ a právě ta zmíněná operativnost a rychlost už nechá online setkání asi natrvalo jako součást života většiny církevních grémií. Pro mne asi nejzřetelnější zkušenost bylo, že se lidé zdaleka tak nerozkecají jako při setkání naživo. Jistě – i to může být slabina, ale ve většině případů jsem to vnímal jako velký zisk. 

Online-kostel v podobě chatovací místnosti nabízel prostor k přemýšlení a rozhovorům mnohdy překvapivě hlubokým, které stály a padaly s tím, že si člověk opravdu pečlivě rozmyslí, co napíše.

To se ukázalo jako neskutečně pozitivní v pastoraci. Chápu, že se mnohým zježí všechny chlupy na těle. Ale s řadou „liduplachých“ lidí jsem se seznámil právě v písemném on-linu. Vím, že naživo bych se s nimi nesetkal vůbec. A ejhle – stačilo si rok nebo dva psát a oni začali opatrně vystrkovat hlavy ze svých ulit. S některými jsem se časem potkal i naživo.

Také u „misie“ se dost možná leckdo zhrozí, jak něco takového můžeme přenést do virtuálu. Jenže i ten virtuální svět je dnes již nedílná součást stvoření, a tak i tam má znít evangelium. Snadno je kritizovat pro zkratky, zjednodušení, klipovitost… Ale připadá mi to jako hudrat nad tím, že misionáři Jednoty bratrské používali v Grónsku piktogramy a z beránka Božího udělali „tuleně“. Buď budeme mluvit mateřštinou těch na druhé straně drátů, nebo nám nebudou rozumět vůbec.

W(eaknesses) – slabiny 

Jen na okraj cosi, co mnozí interpretovali jako přednost, ale chyba lávky. Ne – skutečně to není „lákavější pro ty mladý“. Pro současnou mladou generaci je v lepším případě samozřejmost, že si cosi najdou na podcastu. Církev v on-linu není zajímavější, to jen dohonila svoje resty. V horším případě si pak děti a mládež zařadí kostel po bok on-line výuky, kterou mají od pondělí do pátku ve škole – no a teď jim někdo cpe powerpointovou prezentaci i v kostele. Po povinné nudě je někdo cpe do nudy, kdy se musí ještě tvářit, že je to dobrovolné a že je to baví.

Samozřejmost používání těchto technologií mladými ukazuje k největší slabině – snadno zapomeneme na ty starší. Na ty, pro které je SMS na hranici technických možností. Trošku ta doba přispěla ke komunikaci napříč generacemi, když vnuci instalovali babičce skype, ale ve většině případů se zde ukázalo, jak důležitá je sborová křesťanská služba, která donese kázání vytištěné na papíru. 

Právě tak prakticky vypadly ty nejmenší děti. E-mailem posílané přípravy pro domácí provedení nedělní školy byly prostě jen další škola. Na dětech jsem viděl největší „hlad po společenství“ a ta krátká období uvolňování epidemických opatření byla naplněna setkáváním a výlety zase šťastných a rozesmátých dětí. A také nešťastných, když je z těchto setkání odřízla karanténa a sebelépe promyšlená hybridní forma setkání nějaké to společné běhání po louce nahradit nedokáže.

Komunikace přes počítač nemá intimitu osobního rozhovoru. Častěji docházelo k nepochopení. Zvláště v písemné komunikaci se pisatelé až velmi pozdě naučili používat emotikony („smajlíky“), aby vyjádřili, že něco myslí jako vtip. Diskusní skupiny a Facebook jen vzácně posloužily k vyjasnění postoje, většinou si tam diskutující jen přišli potvrzovat svoje názory a (namnoze zdánlivá!) anonymita pak dávala sílu k verbální agresi a ještě tvrdšímu vyhrocování postojů.

Nepotvrdily se obavy, že se lidé do kostelů už nevrátí. Jasná většina je zpět, ale určité zpohodlnění vnímám hlavně na biblických hodinách. Zřetelně vepsí šel v době výhradně virtuální svátostný život. Různé varianty „večeře Páně na dálku“ se sice objevily, ale byly tak zřetelně náhražkou standardního vysluhování, že neočekávám žádnou touhu pokračovat tak i nadále. 

O(pportunities) – příležitosti 

Ve chvíli, kdy se církev rozhodla do on-line prostoru vstoupit, otevřely se před ní úplně nové možnosti. Diskuse na Facebooku či pod články internetových deníků zcela očividně nikdy nevedly k přesvědčení oponenta. Byly však sledovány desítkami čtenářů, kteří sice do diskuse nevstoupili, ale na diskusi si svoje postoje ujasňovali. Většinu „předem ztracených“ diskusí jsem vedl právě s vědomím těchto skutečných hledačů, kteří si kladli podobné otázky jako můj oponent, jen neměli odvahu je říct. Moje odpovědi byly nakonec určeny jim a oni to přijali. Viděl jsem svoje odpovědi, okopírované do jiných diskusí, ozývali se v soukromých zprávách.

Naše církev skvěle zareagovala v oblasti podcastů. Hudba, zamyšlení, načítané knihy… Evangelický Soundcloud je něco, na co můžeme být právem pyšní. Načtený Nico ter Linden, Evangelický kalendář, Komenský, dramatizovaná Parabible, písně, doprovody k EZ… To je bonanza, ze které se dá čerpat evangelické zlato ještě roky.

Samostatnou kapitolou jsou přímé přenosy (a tím i záznamy) bohoslužeb. Byly to možná desítky kolegů, se kterými jsem přenos bohoslužeb řešil, protože když člověk nedbá příliš na kvalitu (hlavní je přenos zvuku a jen nápomocný je obraz), tak stačí jen mobil připojený na internet. Je pravda, že i proto zpočátku kvantita zřetelně převážila nad kvalitou. Tato fáze ale byla dost rychle překonána, a jak sleduji současné přenosy, řekl bych, že už se není za co stydět.

Uvěznění doma, když jediná možnost byla zapnout si ve stejnou chvíli počítač, přineslo impulzy pro prožívání neviditelného těla církve, které jde přes hranice prostoru. Prožitek odloučenosti od hmatatelného společenství – to všechno byly motivy, které se daly zhodnotit v kázání i dalších sborových aktivitách. Vznikly třeba pobohoslužebné virtuální kavárny, mám před očima přátelské rozhovory těch, kteří se zapsali na pořadník a v kostele byli naživo, s těmi, kteří zůstali doma a byli on-line. Ještě hodinu po skončení bohoslužeb běželo JitSi a lidé si povídali.

T(hreats) – hrozby 

Postupně však na světlo vylézala i rizika. Na prvním místě již zmiňované opomenutí lidí bez techniky. Diakonické aktivity sboru byly omezeny na minimum, což opět ohrozilo ty nejzranitelnější. 

Objevil se fenomén „odborníků na bohoslužby“, kteří se mi pochlubili, že během neděle stihli tři kázání. Jenže na žádných bohoslužbách nebyli od začátku až do konce a ztráceli vnímavost pro hodnotu společenství. Stali se z nich čistí konzumenti církevní nabídky, tedy v praxi kázání, kteří už ale třeba nebyli ochotni obětovat svůj čas a energii do budování společenství. Navíc konzumenti nesoustředění, protože v kostele nelze při dlouhé písni jít do kuchyně otočit v troubě kuře, ale doma ano. 

Kapitolou pro sebe samu se staly hromadně rozesílané e-maily s nejrůznějšími poplašnými zprávami. Na jednu stranu jsem byl vděčný za důvěru, se kterou mě členové sboru informovali o tisícovkách muslimů vystupujících v Chebu, čipech v nose po testování na covid, infikované jehly se přemístily ze sedaček MHD do pistolí u čerpacích stanic. Znovu a znovu jsem musel vysvětlovat pojmy jako „HOAX“, „SPAM“, dezinformace, konspirační teorie… Na stranu druhou mě děsí, kolik z těch informací se mi nepodařilo uvádět na pravou míru a jak moc potřebuje naše společnost učit se s informacemi dobře zacházet. 

Čím jsem začal, tím skončím. Apoštol má pravdu – i covidové zlo církvi nakonec musí posloužit k dobrému. Pozitiva podle mě výrazně převažují a zkušenost nás naučila vnímat meze, které on-line komunikace má. Tak s Jóbem říkám: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“

Jaroslav Pechar

foto: Benfoto