Co se s Bohem stalo v Nikáji?

Výročí je ohromné nejen vysokou číslovkou, ještě ohromnější je svým významem. Sluší se ho povytáhnout z šera dávnověku. Vyznání víry zformulované na sněmu lze právem přiřadit k takovým přelomovým událostem jako Kolumbova plavba do Ameriky, vynález knihtisku, zhotovení parního stroje či rozmach internetu. V Nikáji se začalo o Bohu mluvit způsobem, jaký je dodnes nosný a pro nás naprosto samozřejmý, který však zde nebyl vždy. 

Církev se dává do kupy

Zhruba tři stovky účastníků ze všech končin římské říše rokovaly na prahu nové epochy. Mnozí z přítomných církevních hodnostářů na vlastní kůži ještě zažili poslední velké pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána. Ovšem nový císař Konstantin dal církvi před dvanácti lety svobodu. (Edikt milánský 313) Zejména na východě v řecky mluvící části říše křesťanství již zakořenilo a církevní život se tam čile rozvíjel. Na latinském západě byli dosud křesťané v menšině. První tři staletí své existence církev prožila ve více či méně nepříznivých podmínkách. Přesto se evangelium šířilo. Období útlaku neumožňovalo kloudnou komunikaci mezi jednotlivými oblastmi, takže mezi nimi panovaly určité rozdíly. Se svobodou přišla i možnost nesrovnalosti odstranit. 

Nikajský sněm se věnoval řadě různých otázek. Některé z nalezených odpovědí jsou pro nás doposud směrodatné. Například velikonoce slavíme v termínu podle tehdy stanoveného výpočtu. Řešila se i přístupnost jáhenské služby pro ženy (negativně) či možnost návratu do církve u těch, kteří během pronásledování víru zapřeli (kladně). Nutno dodat, že také císař chtěl mít v říši pořádek a potřeboval vědět, kdo k církvi ještě patří a kdo už nikoli. Jasné věroučné a organizační hranice církve byly v panovníkově zájmu, proto Konstantin na sněm chvílemi dosti naléhavě tlačil. 

Kým je vlastně Kristus?

Nejdůležitější otázkou sněmovního jednání byla osoba Ježíše Krista. Pro všechny křesťany od východu po západ byl Kristus jedinečnou bytostí, pro niž nemáme srovnání. S kontakty na obou stranách – ve světě lidském i ve světě božském – se Kristus stal prostředníkem, který jediný přináší spásu. O tom nebylo pochyb. Méně jasné však bylo, kam přesně Spasitele zařadit. Ježíšovo lidství bylo zjevné: narodil se, mluvil, jedl, zpíval, trpěl a zemřel. Avšak jak tomu bylo s božstvím? Přilnul k Bohu tak těsně, že už to těsněji nejde, a proto reprezentoval Boha jako nikdo jiný? Anebo byl Kristus dokonce přímo Bůh, jenž před lidmi Boha nezastupuje, nýbrž coby Bůh k nim osobně přichází a stává se člověkem?

Nikajské (nicejské) vyznání z roku 325

Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného.
Věříme i v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného zrozeného z Otce neboli z Otcovy podstaty, Boha z Boha, Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, nestvořeného, stejné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno bylo učiněno, jak v nebi, tak i na zemi, který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil, přijal tělo, stal se člověkem, trpěl a vstal třetí den z mrtvých, vstoupil do nebes; přichází soudit živé i mrtvé.
Věříme i v Ducha svatého.

Nesmírně složitá otázka: Je Kristus Bůh? A je-li Bohem, jak je Bohem? Bible samotná nám příliš neporadí, neboť se v době svého vzniku soustředila na jiné věci. Jen tu a tam v Novém zákoně probleskne náznak Ježíšova božství. Nicméně tyto náznaky oba názorové tábory dokázaly každý vyložit dosti přesvědčivě po svém. Jedněm vycházelo, že Kristus je skutečný Bůh. Druhým vycházelo, že Kristus je věrný obraz Boha. Obraz sice nádherný, spásonosný, hodný božských poct, takřka Bůh sám, ale pořád jenom reprezentant Boha. Boží Syn, jenž je Bohu podřízen, jako bývá princ ve vší vznešenosti podřízen svému otci králi.

Urputný spor

Debaty se neodehrávaly jen na sněmu, také v ulicích a na tržištích lidé vášnivě probírali, zda je Kristus doopravdy Bůh. Námitky ze strany odpůrců nejvýstižněji formuloval kněz Arius, jeho učení se říká ariánství. Pro Aria platila hierarchie: 1. nestvořený Bůh – 2. stvořený „Pod-Bůh“ Kristus, kvůli němuž se stvoření koná – 3. Boží tvořivá síla Duch svatý – 4. andělé – 5. lidé. Ariova teologie se dlouho těšila značné oblibě, neboť byla jednoduchá a přehledná: je jen jeden nejvyšší Stvořitel, vše ostatní je stvořeno a jemu poddáno. Pro Krista byla vytvořena zvláštní, výsadní škatulka na špici tvorstva, což nikoho neudivovalo. Starověcí lidé byli zvyklí na pestré náboženské představy s bytostmi na různém stupni božství. (V současnosti obdobné pojetí zastávají svědkové Jehovovi, třebaže se k Ariovi přímo nehlásí.)

Vynález vyznání

Zastánci Kristova pravého božství potřebovali najít způsob, jak hovořit o Bohu Otci a jemu rovném Bohu Synu, aniž by se přitom jednalo o dva Bohy. Pomohli si nově vynalezeným slovíčkem stejnopodstatný. Ve své podstatě je Stvořitel i Spasitel tentýž jeden Bůh. Sněm přijal tuto formulaci a na půdorysu apoštolského sestavil nikajské vyznání víry. To bylo na dalším sněmu v Konstantinopoli roku 381 mírně upraveno a v závěru doplněno články o Duchu svatém. Tak vzniklo nicejsko-cařihradské vyznání víry, které se užívá podnes. Slyšíme v něm ozvěnu dávných věroučných zápasů. Kristus nemá nejvyšší status v rámci tvorstva, nýbrž je přímo pravý Bůh. Není nasvícen Božím světlem, nýbrž sám svítí – světlo ze světla. Kristus odstartoval stvoření – skrze něho všechno je stvořeno. Ačkoli se Syn Otci narodil, existoval již před stvořením – je zrozený, nestvořený. 

Oslavit naši víru

V roce 325 církev našla vyjádření víry, které se stalo dobrou směrovkou pro příští generace křesťanů. V Nikáji byl Bůh vystižen ve své blízkosti člověku. V Kristu se setkáváme se samotným Bohem, nikoli s odrazem Boha. Naše záchrana je tedy v těch nejspolehlivějších rukou – v rukou Božích. On pro nás lidi a pro naši spásu přijal tělo a stal se člověkem. Blížeji se k nám Bůh dostat nemohl.

Víra, že Bůh se stal jedním z nás, je pro křesťany naprosto samozřejmá. Jak oslavit, že ji už 1700 let takto napříč církvemi společně vyznáváme? Třeba můžeme starobylá vyznavačská slova občas zařadit do našich bohoslužeb, ve zpěvníku má nicejsko-cařihradské vyznání číslo 347. 

Jiří Tengler, farář
foto: wikipedia.org (Coemgenus, en.wikipedia, Public domain, Wikimedia Commons)