Co se dělá a nedělá. Vzpomínka na Irenu Škeříkovou

6. prosince 2022

(ČB 11/2022) Volal mi na faru člověk, jemuž nedávno zemřela žena. On sám věřící není, ale žena prý kdysi do našeho kostela chodila. Rozloučení již měli, ale ptal se, zda neděláme mše za zemřelé. Trochu v rozpacích jsem odpověděl, že ne, a tak jsme se rozloučili. Vzápětí mi přišla od Mikuláše Vymětala pozvánka na vzpomínku na Irenu Škeříkovou 16. října k Martinu ve zdi. 

Vzpomínka na Irenu Škeříkovou
6. prosince 2022 - Co se dělá a nedělá. Vzpomínka na Irenu Škeříkovou

Mikuláš naštěstí nedá na to, co se dělá nebo nedělá. Mše to nebyla, ale zpřítomnění a sdílení ano. Mikulášovsky punkové: Mobil na natáčení a mikrofon přilepené izolačkou k petce s vodou; při promítání fotek na zeď Mikuláš občas zapomínal překliknout a jindy se vracel k těm, které ho bezprostředně zaujaly; ad hoc výzvy ke vzpomínkám některé přítomné asi zaskočily, a těm, kdo se odvážili, by zase pomohl mikrofon; reprodukovaným zpěvům Ireny nebylo vždycky dobře rozumět a její kolegové z Ejhle i Bohdan Mikolášek předem asi přesně nevěděli, kdy budou hrát. Ale bylo to autentické a silné a Irena v tom byla víc přítomna než v nějaké ideálně zrežírované vzpomínce. Ani ona nebyla jednoduše skladná, vybočovala z běžných představ o evangelické farářce a bezprostřední vztahy pro ni byly rozhodně vždycky důležitější než formální uměřenost. O tom také svědčily jak vzpomínky přítomných, kteří s ní studovali, pracovali v Evangelické akademii nebo se s ní setkali na místech, kde jako farářka působila – ve Škvorci, v Uhříněvsi nebo v Nuslích, tak úryvky z knížky Ženy z fary, které Mikuláš četl. Některé vyvolaly smích, při jiných se tajil dech. 

škeříková

Možná bude znít divně, když o desátém výročí smrti napíšu, že bylo plné života, ale bylo to tak. Snad i to patří ke Kristovu zaslíbení, že kdo v něho věří, i kdyby umřel, bude žít. A tak díky Bohu za ty, kteří moc nedají na to, co se dělá nebo nedělá – díky za Mikuláše a díky za Irenu.

Zdeněk Šorm
foto: Ruth Šormová, archiv ÚCK