Co má teologie společného s plastelínou?

Šimon Bláha (*2003) je student Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy s přáním stát se v budoucnu farářem Českobratrské církve evangelické. Rád se věnuje církevní hudbě, hraje v kostele na varhany a na sociálních sítích publikuje krátká videa o zajímavostech z oblasti teologie a křesťanské víry s cílem přiblížit obojí širší veřejnosti.

V Bibli je řada příběhů o lidech, kteří uslyšeli povolání vydat se na cestu s Bohem. Který je ti blízký? 

Mně se velice líbí, jak dramatický je příběh povolání Pavla. Jeho dosavadní cesta je úplně překlopena a z něčeho, co původně vypadalo jen negativně, se stane bohulibá činnost. Líbí se mi, jak se ukazuje, že povolání k něčemu lepšímu, může přijít úplně kdykoli a ke komukoliv, i k těm, u kterých bychom to nečekali. 

A přemýšlel jsi ty sám někdy o tom, jak vypadá Boží povolání? Jak bys o něm mluvil s lidmi, kteří třeba ani Bibli neznají? 

Pamatuju si, že jsem při konfirmaci čekal, že když budu „odkonfirmován“, tak na mě něco sestoupí, osloví mě to anebo mě naplní nějaký pocit hřejivosti – a nic takového se nestalo. A ani nikdy od té doby ke mně keř ani oblak nepromluvil. Ale vždycky si vzpomenu na písničku ve Svítáku, kde jedna sloka začíná: „Chvála ti patří, Duchu, vaneš kudy chceš…“ Povolání vnímám jako takové mírné vanutí Ducha; člověk někam jde a musí být ostražitý, mít našpicované uši, odkud a kam ho ten vánek vede. 

To je možná rozdíl mezi manipulací a vedením… Člověk se dává vést, ale je sám odpovědný, když je vůči Bohu a životu nějak pozorný. Co ty přijímáš jako své povolání? 

Když se mě ve sboru po té konfirmaci ptali, co jako dospělý člen do sboru přinesu, řekl jsem, že bych mohl přispívat hudebně, doprovodem bohoslužeb. A to se vyplnilo. Z toho mám velkou radost, tam cítím velké povolání. Když si sednu k varhanám, tak mě občas něco osloví a můžu to vnést i mezi lidi. Potom, vlastně úplně náhodou, přišlo jemné povolání k teologii, k farářství. Nevím odkud. Nikdo mi to do hlavy nevtloukal, nebylo to ničí přání, ale přišlo znenadání do takové životní mlhy. A od té doby se ukazuje, že to byla jen dobrá cesta. 

Vzpomeneš si, kdy tě napadlo poprvé jít studovat teologii? 

Přestávalo mě bavit studium matematiky… ačkoliv je to krásný obor a je to taky způsob, jakým se člověk kochá Božím stvořením, tak jsem došel k tomu, že to není věc, kterou bych chtěl dělat osm hodin denně, a že mě to vysiluje. Velký pocit smyslu jsem ale cítil na mládeži, byl jsem si jistý, že společenství církve je prostředí, kam bych chtěl dávat svoji energii a čas. Nikde jinde jsem se necítil v tu dobu v Praze jako doma. A právě někde tady na tom pomezí mi došlo, že bych vlastně snad mohl svoje schopnosti využít jako farář. 

Zajímavý je ten motiv, že člověk může být povolaný někam jinam, než kde je. Že někdy je třeba zastavit se, změnit cestu. Jak ses popasoval s tím, že jsi musel opustit něco, do čeho už jsi vložil úsilí? 

Když člověk v těžkém oboru, jako je matematika, nevidí smysl, tak je velice náročné a místy až mentálně bolestivé ho důkladně studovat. Já jsem v jednu chvíli zjistil, že už to nejde, že nemůžu pokračovat. Odchod jsem zvládal dobře, protože se mi ulevilo, a smysl, který jsem cítil v kostele a na mládeži, mě nabíjel. Řekl bych, že tak člověk pozná, že ho Pán Bůh nasměroval nějakým lepším směrem: když sice pořád vydává hodně sil, ale uleví se mu a už to není bušení hlavou do zdi. To neznamená, že je to vždy jednoduché, ale spíš že to nějak zapadne do sebe, že se s tím člověk „nalícuje“, poznává, že jde asi správným směrem. 

Teď mi přijde, že jsi popsal něco podobného principu rozlišování: promýšlení svých motivací, zvažování, jestli to, kam vedou, je životodárné. Ty ses vydal cestou studia teologie; je to snazší? 

Studium teologie má také svoje nároky. Třeba zvládnutí starověkých jazyků není pro spoustu lidí úplně jednoduchá věc. Ale hodně pomáhá, jak blízko jsou si na ETF učitelé a studenti. Profesoři používají v e-mailech oslovení „vážený kolego, vážená kolegyně“ a ono to zní jako taková formalita, ale tady opravdu cítím plný význam toho, že jsme kolegové a kolegyně, a je to velká podpora. Všichni nám rádi vyjdou rozumně vstříc, podpoří nás, dají náhradní úkoly. Když člověk něco podcení nebo se mu to nepovede, tak mu vždycky někdo pomůže to dotáhnout. 

Možná vyučující vnímají svojí práci taky jako povolání a hraje to svojí roli… Co tě na studiu zatím nejvíc překvapilo? 

Myslím, že pro každého, kdo nastupuje s vlastní představou víry, s jakou vyrostl třeba jako dítě v kostele, tak je náročné první setkání se systematickou teologií. To, co měl člověk postavené z kostiček, se mu najednou rozboří; představy z nedělní školy v systematické teologii úplně neobstojí. Nutí to člověka postavit si ten domeček znovu a lépe, s novým rozhledem. Je to prospěšné, ale může to být, myslím, zpočátku velký šok. 

A pro tebe to bylo pozitivní, nebo negativní překvapení? 

Zpočátku mě to hodně zaskočilo, ale výsledek je určitě pozitivní. Ke studiu patří i to, že třeba potom jdeme do menzy a s ostatními, kterým se taky zbořil ten domeček z kostiček, se to snažíme nějak poskládat. Debatování člověka hodně formuje a má samé pozitivní dopady. 

A vzpomeneš si na nějakou diskuzi, která ti zvlášť utkvěla jako hodně zajímavá? 

Hodně výrazná byla diskuze o všeobecném spasení a milosti. To když jsme slyšeli na úvodu do dogmatiky, tak v nás hrklo, protože je to představa vzdálená od modelu, který mají lidé v hlavě: totiž, že kdo dělá dobré věci, půjde do nebe, a kdo nedělá, nepůjde. Jenže ten vztah Boha a člověka není transakční. Jak píše Pavel Filipi, my do něho přece vždycky vstupujeme s deficitem, nemůžeme dorovnat spásu. A že spása přichází jako dar a my se nějak chováme z vděčnosti, nakonec, po všech těch diskuzích a promýšlení, dává smysl. 

Proměnilo studium i tvůj pohled na sebe sama? 

Rozhodně mám mnohem větší potřebu, kdykoliv to jenom jde, o věcech debatovat a nepřestat se s druhými bavit. Občas se stane, že mi někdo napíše na sociální sítě komentář, ve kterém se mnou vyloženě nesouhlasí. Ale ze zkušeností s těmi otevřenými debatami na fakultě, které ne vždycky nutně končí shodou, pro mě vyplývá, že je důležité se dál bavit, nepřestat spolu mluvit. 

Napadá tě, jakým způsobem bychom jako církev mohli podporovat lidi v tom, aby promýšleli a rozpoznávali různá svá povolání? 

Myslím, že sbory jsou pro tohle úplně perfektní platformou. Povolání, ať už k profesi nebo k nějaké službě, dost často vychází z toho, že na člověka něco dýchne. A to se děje hlavně v osobních rozhovorech. U nás v Olomouci teď vychází podcast (pořad dostupný na internetu, pozn. red.), kde jsou čtvrthodinové rozhovory s jednotlivými lidmi ze sboru. Je velice zajímavé slyšet třeba psychiatra, lékaře, faráře, ředitele domova pro seniory a další, jak povídají o svých cestách a povoláních. Vybízí to k tomu, že na to potom v neděli můžeme třeba navázat a pobavit se s nimi. Cokoliv ve sboru, co nějak propojuje společenství napříč generacemi, profesemi a životními styly a umožňuje rozhovory, je plodné. 

A co si počít s tím, když lidé argumentují Božím povoláním, ale hájí při tom především své zvyky, mesiášské ideologie nebo politické zájmy? 

Když se podíváme na rétoriku těch nejhorších režimů, tak vidíme, že to je v dějinách opakující se jev. Otázka je, když jsme tak nepoučitelní, jak se tomu bránit. Myslím, že aby člověk byl proti takovému pokušení imunní, musí se neustále udržovat v pokoře před Pánem Bohem; musí být aktivní, ale snažit se být nástrojem Božím, nenechat své ego vítězit. A neustále konfrontovat dění s tím, co čteme v evangeliu, s úplně základními věcmi, jako že máme přijímat a milovat jedni druhé, jako Ježíš miloval nás. A ve chvíli, kdy to nějak neladí a skřípe, tak se proti tomu vymezit. 

Nahráváš teď na internet krátká videa, ve kterých se snažíš předat zajímavé myšlenky třeba k Heslům Jednoty bratrské. Jak tě to napadlo a kde čerpáš inspiraci? 

Napadlo mě to hlavně kvůli tomu, že teologie je strašně zajímavá a každou chvíli při studiu zazní nějaká zajímavost, která je tak dobrá, že se o ni potřebuju podělit. A taky mám pocit, že lidé úplně netuší, co studium teologie je, takže chci trochu přiblížit, co to vlastně jsou ti faráři a křesťané a teologové. Inspirace vychází ze zajímavostí, co nám říkají profesoři, a také musí nutně přicházet i odněkud „shora“, od Pána Boha. Když dělám příspěvky k Heslům Jednoty bratrské, často vůbec nevím, co k tomu říct, a mám pocit, že bych jenom blábolil. Modlím se, prosím Pána Boha o to, aby tam zaznělo něco plodného. A ono něco přijde, vyvine se to a rozkvete v něco, s čím jsem spokojený. 

To je pěkně shrnutá kazatelská praxe: propojování teologické erudice a modlitby. 

Mě u toho napadá taková vzpomínka ze školky. Vždycky, když si člověk chtěl hrát s plastelínou, tak ji nejdřív musel pořádně promačkat a zahřát, a já mám pocit, že studium je právě takové mačkání nás jako těch plastelín; že nás to tak jako rozehřeje, dá nám to potřebnou tvárnost, s kterou pak můžeme dobře tvořit něčeho vlastního, foremného. 

připravila Jana Hofmanová
foto: archiv respondenta