Co je podstatné – příspěvek k diskusi

V Českém bratru 1/2024 ve svém zajímavém článku, který mimochodem obsahuje několik myšlenek, které jsem kdysi slyšela od svého strýce, chartisty a faráře Jana Šimsy, vyzývá Benjamin Roll: „Je třeba otevřít diskusi o tom, co je pro naši víru podstatné.“ Souhlasím, otvírám tedy tuto diskusi prvním příspěvkem.

V úplném dětství bylo pro mne podstatné, aby v kostele varhany krásně hrály, pan farář pěkně zpíval a hezky mával rukama, černé a bílé dlaždice na podlaze se pravidelně střídaly, nad kazatelnou byly pozlacené kytičky a sestra přede mnou měla zajímavě pletený svetr. Prostě vnější stránka zbožnosti, esteticky spořádaná. V mladším školním věku bylo pro mne podstatné, že jsme při bohoslužbách v kostele celá rodina, že jsme tam spolu, spolu něco prožíváme, že tatínek přestal na chvíli nás všechny poučovat a nechá se teď poučit i sám panem farářem a že maminka přestala na chvíli nám všem sloužit a nechá si posloužit od faráře sama, že zažívá něco slavnostního. Prostě rodinná pospolitost. V pubertě, která se kryla s posledními vzdechy komunistické totality, bylo pro mne nejpodstatnější, že jsem v církvi mezi mládeží, která to cítí stejně – prostě tu touhu po svobodě, důležitost svobodného, společně prožívaného okamžiku. Že je nás víc takto myslících, společně zpívajících, společně toužících, společně k svobodě vyhlížejících.

Po sametové revoluci v roce 1989 bylo pro mne podstatné, že se díky naší církvi nemusím úplně stydět před najednou dostupnou demokratickou západní Evropou, že naše republika jinak s dlouhodobě ničenou přírodou, neopravenými památkami, špinavými ulicemi a zdevastovaným mravním cítěním má něco stejné, jako ti na západě, a to je církev s tradicí a opravdovostí, církev bez přetvářky a kolaborace, církev naopak propálená a očištěná ohněm utrpení, často proto živější a víc si vědoma podstatného než občas unylé, unavené, o malichernostech se dohadující a zbytečně pesimistické západní sbory.

V roli matky jsem za podstatné začala cítit: udržet a předávat. Aby to, co bylo záchrannou sítí kdysi pro mne, bylo tu ve stejné kvalitě i pro mé děti.

V roli babičky dodávám: zrcadlit vděčnost. To je to podstatné. Svědčit o tom, kdy mi církev a víra pomohla. Vzpomínat na statečné faráře, k nimž třeba patřil už mnou zmíněný strýc Jan Šimsa. Farář, co kvůli svým disidentským aktivitám „ztratil souhlas“, ale nikdy vnitřně nesouhlasil s tím, že by přestal být osobní farář pro ty kolem sebe.

Přeji další příspěvky do diskuse a chválím Českého bratra – pořád se zlepšujete.

Olga Pikousová, pedagogická pracovnice
foto: pexels.com