Co je a co není askeze

Chci-li takového cíle dosáhnout, musím se nepochybně také něčeho vzdát, vzít na sebe jistou míru nepohodlí a překonávat různé překážky. Dobře se to dá ilustrovat na příkladu sportu, jak si všiml již apoštol Pavel ve svém slavném přirovnání křesťanského života k závodnímu běhu (1Kor 9,24–25): „Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný.“

Ukázněný křesťan

To nejdůležitější, co by křesťan měl mít společné s řeckými atlety, je podle Pavla kázeň. Tato ctnost kdysi byla vynášena do nebe, ale žel také často zneužívána k obhajobě nelidskosti a tyranie. Proto kázeň dnes už není příliš v módě. Existuje ale jedna oblast, kde je nadále zcela nepostradatelná, a tou je právě sport. Jak by dopadl neukázněný sportovec? Jak by mohl pomýšlet na vítězství člověk, který není schopen s železnou pravidelností a tvrdě trénovat, ať se mu právě chce nebo ne? Jak by se mohl stát dobrým běžcem někdo, kdo neumí překonávat bolest a únavu? Jak by se mohl na stupních vítězů ocitnout atlet, který není ochoten si mnohé odepřít, vzdát se lecčeho příjemného, co mu ale brání v cestě nahoru? Sebekázeň, sebekontrola, disciplína – to nejsou ve sportovní branži nepatřičné hodnoty z předminulého století, ale nezbytné podmínky úspěchu. 

Jak máme tyto sportovní zásady převést do křesťanského života? Platí snad, že čím ukázněnější křesťan, tím lepší? Takovýto ideál v křesťanství dlouhou dobu panoval a také dnes se s ním občas setkáváme. Jednostranný důraz na sebeodříkání je ale v rozporu s nápadnou skutečností, že Ježíš rozhodně žádným asketou nebyl (na rozdíl od Jana Křtitele) a ani k askezi nenabádal své učedníky. Naopak je vedl k vděčné radosti z dobrých Božích darů. Ježíš neoslavoval strádání. Svými slovy i činy (připomeňme si jeho uzdravování) hlásal milosrdného a pečujícího Otce, jemuž záleží na obyčejných lidských potřebách a jejich pozemském naplnění.

Vyšší stupeň svatosti?

Asketický ideál byl problematický i z jiného důvodu. Cesta celoživotního odříkání byla totiž pokládána za hodnotnější a Bohu milejší než život „obyčejného“ věřícího. V utrpení samotném byla dokonce spatřována spásná moc. Čím víc budu sám sebe ovládat, čím víc se oprostím od svých přirozených tužeb, čím víc si odřeknu světská potěšení, tím budu blíže ke Kristu – tato myšlenka vedla mnohé křesťany ke vstupu do klášterů, které nabízely věřícím cestu k vyššímu stupni svatosti. Právě proto se Martin Luther proti mnišství rozhodně postavil. Odhaloval v něm duchovní pýchu a spravedlnost ze skutků, ostře kontrastující s principem pouhé milosti. Proti tomu zdůrazňoval, že následovat Krista je dobře možné kdekoli, v každém povolání a stavu.

Askeze se v dějinách křesťanství obvykle zaměřovala na oblast tělesnosti. Žádosti řiď svatou bázní, těla bujnost zkrocuj kázní, zpíváme i my v prosbě o Ducha svatého. Poněkud nespravedlivě bylo tělo označeno za hlavní zdroj pokušení, který je proto zapotřebí držet na uzdě či přímo preventivně umrtvovat – jako by duše byla nevinná a pouze se více či méně úsp/ěšně bránila útokům toho nízkého v nás. Pavlovo svědectví o tom, jak ranami nutí své tělo ke kázni, mnozí vzali doslovně a začali skutečně sami sebe fyzicky trýznit, aby své tělo řádně zpacifikovali a vysloužili si za to nebeskou odměnu. Přitom víme moc dobře, že i naše mysl dokáže vyplodit mnoho hrůzostrašného a odvádět od Boha ještě více než takzvané nízké pudy. 

Boj se sebou samotným

Křesťanský běh je jistě plný bolestí, ztrát a zkoušek. Přicházejí ovšem samy, a nemusíme je proto uměle vytvářet, abychom Bohu předložili dostatečný důkaz o tom, že to se svou vírou myslíme opravdu vážně. Není nutné se bičovat, odpírat si spánek nebo se nechat zavřít do studené cely. Ať chceme nebo ne, musíme v životě často bojovat a překonávat utrpení. Nejtěžší je nakonec boj se sebou samotným, protože právě já sám sobě bývám tím největším protivníkem. Boj se zlem sídlícím v mém nitru – to je mimochodem jeden z důležitých významů slova džihád, které se dnes žel užívá ve zcela jiných souvislostech. Džihád srdcem, říkají muslimové, a my křesťané se k nim v tomto můžeme klidně připojit a vyhlásit svatou válku všem svým nedobrým sklonům a přirozenému sobectví. Být úspěšný v takovém boji ale není možné bez kázně, tedy bez požehnaných hranic, které dáváme sobě samotným. Tyto hranice neomezují naši svobodu, ale spíše život ve svobodě umožňují. Slovo kázeň asi původně souviselo se slovesem ukazovat. Jsme-li ukáznění, dáváme svým životům směr. Přesněji řečeno: vděčně přijímáme ten směr, který nám ukazuje Bůh, a snažíme se tudy vydat.

V této souvislosti je nutné zmínit ještě jeden pozitivní rozměr askeze. Když hovoříme o obtížnosti následování Krista, může to vyvolat dojem, že nás náš Pán chce především obtížit, naložit na nás nějaké břemeno. Je to ale přesně naopak. Ježíš své učedníky chce takříkajíc od-břemenit. Cesta kříže především znamená vzdát se něčeho, co si s sebou vláčíme jako balast. Učí nás příliš nelpět na věcech tohoto světa a v pravý čas se od nich odpoutat. Ztráta proto nemusí být vždy jen bolestná, ale může být v některých případech také osvobozující, pokud odstraňuje to, co leží mezi námi a Bohem. 

Ulpíváme ovšem nejen na tom, co máme (či přesněji: na tom, o čem si myslíme, že máme, a co si pro sebe nárokujeme), ale také na sobě samých. Představa, že svůj život mám, že ho mám pevně ve svých rukou, je také oním břemenem, kterého nás chce Ježíš zbavit. Osvobozuje nás od fixace na naše představy o vlastním životě a umožňuje ho svěřit do rukou mocnějších a spolehlivějších, než jsou ty naše. Ostatně: Jednou budeme muset celý svůj život odevzdat zpátky Bohu, který nám ho daroval. Správně pochopená askeze nás upomíná na vlastní konečnost. Život je vzácný dar, kterého si máme vážit a opatrovat ho, ale současně jsme vyzváni, abychom se i toho dokázali jednou vzdát – v naději, že patříme Bohu a nic nás od něj nemůže oddělit.

Ondřej Kolář
foto: wikipedia.org