Členství v církvi – od tradice k záhubě?

Z původního návrhu konventu pražského seniorátu však v průběhu jednání vypadl dovětek „nebo dokonce možnost přijmout křest bez povinnosti stát se při něm členem sboru nebo církve“. Na synodu se o návrhu vedla živá diskuse: padala slova přejná i odmítavá, argumentovalo se průkopnickými místy i gnostickou herezí. 

V zajetí členství

Nedávno jsem kolegům církevním právníkům z různých koutů světa na on-line konferenci o aktuálních otázkách církevního práva referoval o problematice členství v církvi v prostředí evangelických církví střední Evropy. Nejdříve jsem jim samozřejmě připomněl, že ČCE působí na území České republiky, a ukázal jim příslušný flíček na mapě. Dále jsem vyjmenoval všechny ekumenické organizace, které ČCE spoluzakládala či do nich později vstoupila, abych jim nemusel zdlouhavě vysvětlovat, co (ne)znamená „Evangelical Church of Czech Brethren“. Popis církve by však nebyl úplný bez údajů o členské základně.

Je zajímavé, že první, na co se obvykle u církví zaměříme, když si vyjasníme název a umístění na mapě, je počet členů. Co na tom záleží, že akční rádius ČCE je 11 milionů lidí, kteří žijí v zemi, v níž působí. Co na tom, že veřejnosti slouží kaplani v armádě, ve věznicích či nemocnicích, co na tom, že je významným poskytovatelem sociálních služeb a provozuje několik škol. V obecném diskurzu je přeci důležité, že má tolik a tolik členů, nebo ne? Členství v církvi je fascinující fenomén, který přinejmenším v kontextu střední Evropy viditelně ovlivňuje způsob, jakým smýšlíme sami o sobě a o naší službě. Náš lokální narativ je, že společenská relevance církví jako takových klesá. Proč? Protože ubývá členů církví. Proč však vlastně přistupujeme na tuhle konstrukci?

Stíny minulosti

Zajímavé jsou okolnosti, za nichž se ČCE začala poprvé vážněji zabývat tím, kdo je vlastně členem církve a proč. Až do r. 1953 totiž členství v církvi vůbec nebylo upraveno v církevním zřízení. Jistě, psalo se tam o povinnostech a právech členů, ale ne o tom, jak se členem stát nebo jak jím přestat být. To bylo totiž obsaženo v interkonfesním zákoně, který – ve zkratce – stanovoval, že členem církve se stane ten, kdo se narodí členům církve. A pravidla o tom, jak přestupovat mezi církvemi nebo zůstat bez náboženské příslušnosti. Pokud někdo přestoupil např. od římskokatolické církve k ČCE, daný sbor se o tom dozvěděl od státní správy, a ne nutně od nového člena církve, s nímž sbor někdy dokonce neměl žádný kontakt. To skončilo v r. 1949, kdy komunistická vláda zrušila všechny předpisy dosavadního konfesního práva a zestátnila matriky, které o svých členech vedly církve s účinností i pro stát. Matriky byly odejmuty z far a církve se musely spoléhat výlučně na vlastní seznamy členů.

ČCE tak byla nucena poprvé se vážně zamyslet nad tím, jak členství upravit vlastními předpisy. Od 50. let proto platí, že členy církve jsou ti, kdo v ní byli pokřtěni nebo podle jejího řádu do ní přijati. To není překvapivé ustanovení. Nicméně diskuze, která v církvi poté následovala, přinesla postupný přerod lidové církve v církev vyznavačskou. Dvoustupňové členství bylo odmítnuto, nároky na vyznávající členy církve se však zvýšily. „Kvalitě“ členství se v této době, kdy státní útlak církví a jejích členů znatelně zesiluje, začíná dávat přednost před kvantitou členství, ač jsme se z poměřování podle počtu dosud zcela nevymanili.

Řád členství v církvi, který byl po tomto rozhovoru přijat, v preambuli uvádí, že se jeho prostřednictvím v podmínkách praktického života snažíme říci, kdo je považován za člena ČCE, aniž se tím odvažujeme rozhodovat o tom, kdo je členem církve jako těla Kristova. Tento pojem členství se dodnes vine celým právním řádem ČCE. Členství v církvi je podmíněno členstvím ve sboru a představuje vstupenku ke všem církevním úřadům, zejména ke službě staršího, a jejím prostřednictvím otevírá cestu k členství v konventu, synodu či nejužším vedení církve, totiž v seniorátních výborech a synodní radě. Pouze ten, kdo je členem církve, se tudíž může podle našich pravidel podílet na jejím řízení. V tomto pojetí je vzorovým evangelíkem ten, kdo se v církvi narodil, byl v ní pokřtěn, konfirmován, oddán i pohřben, a mezitím se stihl vystřídat ve většině církevních úřadů. Je to stejné pojetí jako v r. 1861, kdy jsme obdrželi své první církevní zřízení.

Jenomže v současné době je těchto, řekněme tradičních členů, čím dál míň. Je jich nadále mnoho, to jistě, ale mnoho je i těch, kteří byli pokřtěni v dospělosti, v církvi nevyrůstali, jejich rodiče s ní neměli nic společného. V současné době asistujeme při uzavírání manželství i u ne-členů církve, rovněž pohřbíváme ne-členy církve, pokud o to pozůstalí požádají. Ve sborech je aktivních mnoho lidí, kterým je v církvi dobře, často dokonce na její chod finančně přispívají, zúčastňují se bohoslužeb i sborových výletů či dovolených, ale členy nejsou ani se jimi nechtějí stát. Nedávno jsem se dozvěděl, že i někteří členové seniorátních odborů mládeže nejsou členy ČCE. Co si počít s těmito přáteli církve, když formální členství v církvi nadále zůstává mírou všeho? Nestaly se pro nás podmínky praktického života svěrací kazajkou?

Nově příchozí

V ČCE v současné době usilujeme o to, abychom evangelium přinášeli i lidem vně zdi kostelů. Samozřejmě, že jsme se o to snažili vždy, nicméně nyní v rámci podpory průkopnických míst chceme zprostředkovat novými způsoby radostnou zvěst lidem, aniž bychom se z nich pokoušeli udělat členy církve. To je významná změna – neděláme si na ně nárok. Učíme se překračovat prahy kostelů a jdeme lidem vstříc: do hospod či mateřských center. Novými způsoby zvěstujeme Slovo a vysluhujeme svátosti, jinými slovy: děláme církev. Jinak, než jsme byli zvyklí. Teprve začínáme, ale máme z toho radost již teď.

Ale co s těmi, kdo se v rámci těchto nových aktivit, často navázaných na církev velice volně, prostřednictvím konkrétních kazatelů či dobrovolníků, chtějí dát pokřtít? Je to skvělá zpráva, že uvěřil další učedník Ježíše Krista. Ale co s ním? Členem kterého sboru se stane? A co když do žádného nechce? Že chce být pouze členem církve jako takové? Ale to my neumíme. Vždyť se nám nevejde do kolonek statistických výkazů. Nikdy se nebude moci stát presbyterem, a nikdy se tudíž nedostane do seniorátního výboru či na synod. Není to paradox, že nevíme co s lidmi, kteří uvěřili v to, co hlásáme?

Myslím, že je nezbytné, abychom překročili práh nejen svých kostelů, ale i svého způsobu myšlení. Musíme najít odvahu opustit tradiční pojem členství, jinak jako církev vyhyneme. Nesmíme se nechat svazovat strachem o současnou podobu církve, když církev zítřka bude zcela jistě jiná než církev včerejška. Spolu s novými způsoby „bytí církve“ musíme najít i nový způsob „bytí člena“. Musíme najít způsob, jak poskytnout příchozím možnost podílet se na řízení církve, aniž bychom se je snažili vměstnat do našich pomyslných škatulek.

Přiznejme si, že do řídících funkcí se často nově příchozí nehrnou, a tak nezbývá, než je obsadit členy ze starých evangelických rodů, kteří úřady přijímají i s ohledem na život a práci svých předků. Je to však „hlava XXII“ – když nezměníme náš pohled na členství a struktury církve, nikdy je neučiníme zajímavými pro nově příchozí, kteří jsou zvyklí dělat věci jinak, třeba i lépe. Jak z toho ven? Jak změnit církev tak, aby byla více inkluzivní, míň spoléhala na formální členství, aniž bychom zcela změnili její organizační strukturu, což je skoro nepředstavitelné? To nevím. Je to vůbec možné? Pojďme o tom diskutovat.

Adam Csukás, právník ÚCK
foto: archiv ČB