Cítím, že jsou lidé vděční

Můžeš čtenářům říct něco o sobě?

Narodila jsem se v Sázavě v roce 1960 do evangelické rodiny. Rodiče pracovali v zemědělství. Chodila jsem do malotřídky u nás v Sázavě, na druhý stupeň do Žďáru nad Sázavou. Dál jsem chtěla jít na švadlenu, protože maminka doma šila a mně se líbilo, jak si u toho zpívala. Tam mě ale nevzali, protože tento obor byla vyhrazen dívkám se zdravotním omezením. Paradoxně jsem tam nemohla, protože jsem byla zdravá. Šla jsem tedy na zemědělské učiliště do Velkého Meziříčí a pak si ještě v Kloboukách u Brna udělala nástavbu s maturitou. Pracovat jsem začala v zemědělském družstvu nedaleko Velkého Meziříčí a v tamější mládeži jsem se seznámila s manželem. Založili jsme rodinu, postupně se nám narodily tři děti. Časem se mi naskytla příležitost pracovat u plemenářských služeb. Hezká práce – měřila jsem mléko a tetovala telata. Později mi nabídli místo u České plemenářské inspekce, kde jsem zakotvila na 21 let, až do důchodu. Měla jsem na starost čtyři okresy. Byla to spousta ježdění a taky kontakty a jednání s mnoha lidmi. Kontrolora nikdo moc nemiluje, ale mně často říkali: „Nechtěli jsme, abyste přijela na kontrolu, ale teď jsme rádi, že jste tu byla.“ Byla to velice zajímavá práce a mně nikdy nešlo o to, po lidech šlapat, spíš poradit, domluvit se a vše vyřešit v klidu. Nyní jsem čerstvá důchodkyně.

Vyrůstala jsi v církevním prostředí?

Sázava byla evangelická vesnice, v kostele se scházela celá široká rodina. V neděli se všichni pěkně a slavnostně oblékli a šlo se do kostela. Mě ani nenapadlo nějak revoltovat, měla jsem to ráda. Tehdy u nás ještě sedávaly ženy vlevo a muži vpravo a já jsem jako dítě mívala dilema: jít si sednout s maminkou, nebo s tatínkem? Líbilo se mi, jak obě strany zpívaly.

Jak se zrodil nápad, že se budeš teologicky vzdělávat?

Pavel Janošík, tehdy farář ve Velkém Meziříčí, mě někdy kolem roku 2013 nebo 2014 požádal o vstup do staršovstva. A já jsem měla pocit, že bych se měla na tuto funkci trochu připravit. Po konfirmaci jsem učila nedělní školu, ale měla jsem dojem, že se biblické příběhy za ten čas nějak vytratily. V Horáckém seniorátu se zrovna otevíral vzdělávací kurz, tak jsem se přihlásila. Jezdilo nás kolem patnácti, hodně mě to bavilo, samá zajímavá témata. Kurz měl trvat tři roky, ale pak se to nějak protáhlo na čtyři. Nejdřív jsem ani nepomýšlela na to, že bych šla ke zkouškám. 

Kdy tě napadlo, že půjdeš ke zkoušce, požádáš o ordinaci a staneš se výpomocnou kazatelkou?

V té době byla v Horáckém seniorátu velká nouze o faráře, bylo hodně uprázdněných sborů. To už byla ve Velkém Meziříčí farářka Markéta Slámová. Ta mě poprosila, zda bych si nemohla ten kurz dokončit a stát se ordinovanou presbyterkou (jak se tehdy říkalo), abych mohla vypomoct v okolních sborech. Kázat a vysluhovat večeři Páně, když bude potřeba. Byla jsem zrovna v pracovní neschopnosti po operaci ruky, a tak jsem si řekla, že toho využiju, a pustila se do intenzivního studia. Ráno jsem si vždycky zatopila v kamnech a dala se do vypracovávání otázek ke zkoušce, abych byla připravená. A šlo mi to dobře. Měli jsme sedmdesát obsáhlých otázek. Pak jsem se vypravila ke zkouškám. Autobus do Prahy uvízl na dálnici v koloně a já dorazila s hodinovým zpožděním. To byl trapas! Ale dopadlo to nakonec dobře.

Co na to říkala rodina, lidé ze sboru?

Synové byli už velcí, tak to přijali hezky a s pochopením, jako že se mám čím smysluplným zabavit. A senior Jan Keřkovský i okolní faráři byli rádi, že přichází posila. Ordinaci jsem měla ve sboru ve Velkém Meziříčí. Pozvala jsem širokou rodinu a kolegy z kurzu a byla z toho taková hezká malá slavnost.

Co bylo na cestě k ordinaci nejtěžší?

Během přednášek v kurzu se objevilo pár věcí, které mě překvapily i z biblického pohledu. Dost věcí jsem brala, jako že to tak je, a pak se člověk dozví mnoho zpochybňujících informací. Vrtalo mi to kolikrát hlavou a doma jsme pak bouřlivě debatovali, jak to teda je. Zajímavé bylo, že i synové pak se mnou diskutovali a řešili jsme teologické záležitosti v širší rodině. Rozhodně se moje myšlení a přemýšlení posunulo a vlastně jsem byla ráda, že se o tématech i mých pochybnostech otevřeně mluvilo.

Jak často vedeš bohoslužby?

Zpočátku byla velká potřeba, to jsem mívala i dvacet za rok. To bylo opravdu hodně – při práci, domácnosti a rodině. Pak jsem to snížila tak na 12 až 15 bohoslužeb za rok, teď se to ustálilo na počtu kolem patnácti. Jezdím tady u nás po Horáckém seniorátu a někdy i dál, když je potřeba a pozvou mě. Nedávno jsem byla v Poličce, v Jimramově nebo v Černilově – to jsem si odskočila z Bělče. Teď jezdím docela často do Horních Vilémovic, protože tam mají faráře na půl úvazku a jsou potřební. Ale nejprve domlouvám termíny s naší paní farářkou, tak jednou za dva měsíce vedu bohoslužby doma, ve Velkém Meziříčí.

Co je na jejich přípravě nejnáročnější a co radostné?

Teď jsem asi dva roky měla v hlavě téma „ženy v Bibli“ a psala řadu kázání na toto téma. To mě moc baví. Snažím se co nejvíc k tomu nastudovat, pak to poutavě předložit. Vyzobnout třeba problematické věci, nějak je uchopit. Co třeba Rebeka? Co najít dobrého na ženě, která podvedla manžela… pak je potřeba to vyvážit něčím, co je kladné, co dá naději. Pokaždé se snažím přinést dobrou zprávu, aby zaznělo evangelium. Nové kázání dělám většinou pro Velké Meziříčí, tady bývám nejpravidelněji. A pak je s obměnou použiju na výjezdech do jiného sboru. Takže dělám tak pět šest nových kázání za rok. Připravit celé bohoslužby je samozřejmě ještě další věc. To musí být pokaždé na míru tomu sboru, kam jedu.

Vyjádří ti někdo někdy vděčnost za tvoji službu?

Většinou jsou ve sborech rádi, že jsem ochotná, že jsem přijela. Někdy třeba nikdo nic konkrétního nevysloví, ale při rozhovorech po bohoslužbách cítím, že jsou vděční. Nedávno mi jeden pán při vycházení z kostela řekl: „Mně se dnes tak nechtělo do kostela a teď jsem rád, že jsem šel!“ To zahřeje.

Jaká byla největší výzva, kterou jsi musela dosud jako kazatelka překonat?

Asi to, jak jsem musela ve Sněžném kázat profesorům z teologické fakulty. Oni tam měli někde poblíž víkendové setkání a najednou koukám, že v kostele sedí samý profesor! To jsem se docela orosila. Tehdy byl se mnou i manžel, který hraje na varhany, tak to bylo naštěstí s důstojným doprovodem, což nebývá vždycky. Někdy s sebou beru kytaru, když vím, že nebude varhaník.

Jak se potkává role výpomocné kazatelky s tvým občanským povoláním? Vím, že jsi čerstvě v důchodu, ale přece: byla to pomoc, nebo spíš překážka?

Dokud jsem byla v práci, nepřipadalo v úvahu, že bych ji někde trošku ošidila kvůli službě výpomocné kazatelky. Kolegové to dlouho ani nevěděli. Ale když to vyšlo najevo, sklízela jsem spíš obdiv.

Jak jde takováto služba dohromady s rodinným životem?

Přípravy si dělám po večerech, abych se tomu mohla věnovat intenzivně, abych se soustředila. Ten večer je pak dlouhý. Rozložím si slovníky a komentáře, kralickou Bibli, ekumenický překlad a jednadvacítku. Pak to všechno nějak celý týden kvasí a zraje, v sobotu sednu k počítači a píšu. Těžké jsou pro mě modlitby. Mám raději takové civilnější, ne moc květnaté. Mám dojem, že takové přijímají lidé snáz. Nad tím se hodně natrápím. Dneska je velkou výhodou počítač, kde se dá v textu psát a mazat, vracet a přehazovat. Mám velkou oporu ve svém manželovi, který je teolog. Poradí, diskutujeme spolu. Pomáhá mi s výběrem písní, jak jsem říkala, někdy zajistí hudební stránku bohoslužeb se vším všudy. A děti už jsou z domu, takže o péči ani čas nikoho neokrádám. Když mají přijet vnoučata, vrhnu se na přípravu předtím nebo potom.

Jak vidíš své působení do budoucna?

Myslím, že se pro mě teď otevírá nový prostor. Jsem v důchodu opravdu krátce, tak uvidím, jak si všechno sedne. Auto mám a řídím ráda, tak pokud budu živa a zdráva, počítám se službou výpomocné kazatelky, jak to půjde a jak bude potřeba.

Co bys vzkázala lidem, kteří přemýšlejí o tom, že by se stali výpomocnými kazateli?

Pokud máte chuť se trochu vzdělat a cítíte, že máte nadání kázat, jděte do toho. Je to práce zajímavá, smysluplná a obohacující. Já se cítím spokojeně, když můžu lidem přinést radostnou zprávu, evangelium.

připravila Daniela Ženatá
foto: archiv respondentky