Církve si připomněly 35 let od sametové revoluce

Celodenním happeningem v tento den ožívá pražská Národní třída, která je s počátky sametové revoluce historicky spjata – právě zde se totiž odehrála masová studentská demonstrace, která byla tvrdě potlačena bezpečnostními složkami. Brutální zásah vůči studentům vzbudil vlnu odporu, která postupně mobilizovala celou společnost a vedla k rozpadu totalitního systému.

K oficiálnímu programu v Praze, který organizuje iniciativa „Díky, že můžem“, se tradičně připojuje také nedaleký evangelický kostel sv. Martina ve zdi, vzdálený od Národní třídy jen několik kroků. Zdejší martinské grémium ve spolupráci s pražským seniorátním odborem mládeže zde každoročně připravuje večerní bohoslužbu díkůvzdání. Specifikem této bohoslužby je, že pořadatelé každoročně zvou jako kazatele některého z farářů (či farářek), který byl za minulého režimu součástí disentu. V minulosti se tak na kazatelně vystřídali např. Tomáš Bísek, Bohdan Pivoňka, Jan Keller či Miloš Rejchrt. Letos organizátoři pozvali Vojena Syrovátku, faráře v důchodu a signatáře Charty 77.

Na své zkušenosti s totalitním režimem Syrovátka zavzpomínal i v kázání u Martina ve zdi. „Komunistický režim spočíval na zkostnatělé ideologii, ke které patřila nenávist k celým skupinám lidí. K bývalým podnikatelům, ale i živnostníkům, sedlákům, k představitelům kultury, k církvím atd. Lidem z těchto skupin se zakazovalo cestovat do ciziny, znemožňovala se jim práce v mnoha oborech, jejich děti nemohly studovat. Pokud se někdo veřejně vzepřel vnucovaným názorům a omezením, byl postihován. A bylo mnoho udavačů, kteří chování lidí sledovali. Proto se lidé velmi často báli projevit nezávislý názor či se přihlásit k očerňovaným menšinám. (…) Byla to prostě podivná společnost postavená na lži a na strachu,“ řekl. 

Při bohoslužbě se příznačně zpívalo výhradně ze zpěvníku Svítá, který z velké části sestává právě z písní vznikajících v období totality. Také doprovod byl netradiční – varhany vystřídaly kytary a bicí. 

Ekumenická rada varovala před hrozbami pro současnou demokratickou společnost

Půlkulaté výročí sametové revoluce připomněla také Ekumenická rada církví v ČR, jejíž předsednictvo při této příležitosti vydalo toto prohlášení: „17. listopad je dnem, který naší společnosti připomíná zápas o svobodu. Od tohoto významného dne uplyne letos již 35 let. S vděčností vůči Bohu si připomínáme všechny, kdo v tomto zápase za svobodu i před rokem 1989 přinášeli oběti, byli ochotni snášet protivenství, křivdu a jiná příkoří. Děkujeme všem, že tento zápas nevzdali, protože jejich statečný boj s totalitní mocí přinesl důležité změny ve společnosti. Sametovou revolucí to však neskončilo. Dnes čelíme novým výzvám a problémům, které jsou ohrožením naší znovunabyté svobody. Narůstá polarizace ve společnosti, nedostatečná citlivost pro rozeznání agresora a jeho působení přesahující hranice států. Jsme si vědomi toho, že i dnes je třeba hájit a přinášet do společnosti hodnoty jako je pravda, spravedlnost, naděje, víra a láska, které svobodu nebudou deformovat, ale naopak rozvíjet. Toto úsilí za svobodu bude úspěšné jen tehdy, pokud nedovolíme, aby zlo zvítězilo nad dobrem. ‚Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.‘ (Ř 12, 21) Modlíme se, aby si naše společnost vážila těchto hodnot a v jejich duchu byla utvářena i do dalších let.“ 

Vojen Syrovátka – farář s disentem v krvi

Syrovátkův život v roli disidenta byl od počátků předurčen už prostředím, ve kterém vyrůstal. Jeho rodina byla svobodomyslná a hájila demokratické principy. Syrovátkův otec se účastnil protifašistického a protikomunistického odboje a v době jeho dospívání byl politickým vězněm.

Vojen Syrovátka původně na duchovní dráhu nepomýšlel. Vyučil se elektromontérem. V té době si našel cestu do evangelického sboru v Praze-Dejvicích. „Byli mi sympatičtí. (…) Nepanovalo tam obhroublé chování, na jaké jsem byl zvyklý z práce. Ta společnost se mi líbila a časem se stala mou osobní záležitostí,“ vzpomíná Syrovátka v rozhovoru pro Paměť národa. Příjemné společenství v Syrovátkovi zažehlo touhu stát se farářem. Překvapivě se mu nakonec podařilo získat i patřičné doporučení, a tak v r. 1964 nastoupil na bohosloveckou fakultu. Po jejím absolvování nastoupil v r. 1970 na sbor v Rumburku. 

V roce 1977 podepsal Chartu, v důsledku čehož byl státní mocí perzekvován a ocitl se v hledáčku StB. Kromě permanentního sledování byli on i jeho manželka nuceni opakovaně docházet na zdlouhavé a vyčerpávající výslechy. 

Po roce 1989 stál u vzniku pobočky Občanského fóra v Rumburku, kde tehdy působil jako farář. Zasloužil se také o rozvoj Diakonie Českobratrské církve evangelické. V devadesátých letech pak působil na sboru ve Dvoře Králové nad Labem, byl také seniorem Královéhradeckého seniorátu. Po r. 2010 se pracovně přesunul do Vilémova u Golčova Jeníkova. Jeho posledním farářským působištěm byly Opatovice u Čáslavi. Od r. 2015 je v penzi.

Potýkání církve s režimem přibližuje kniha vrchlabského faráře

O poměrech v prostředí naší církve za normalizace se čtenáři mohou více dozvědět také v nedávno publikované monografii vrchlabského evangelického faráře Michaela Pfanna, příznačně nazvané K svobodě je dlouhé putování (Karolinum, 2024). Ta se zaměřuje na církev v období let 1968–1968, kdy v Československu probíhala normalizace.

Autor v knize nastiňuje tehdejší klima náboženské nesvobody, ale také popisuje různé strategie, jimiž si tehdejší církev pokoušela uchovat svobodného ducha. Poukazuje též na perzekuční praktiky, které státní aparát aplikoval na některé nepohodlné duchovní, věnuje se např. procesu s farářem Ctiradem Novákem.

Adéla Rozbořilová