Církevní rok v lidovém jídelníčku středního Polabí

Víra prochází žaludkem

Je otázka, nakolik dokáže být tak základní lidská potřeba jako strava ovlivněna vírou. Odpověď na ni není jednoduchá. Od raného středověku, kdy se i v našich zemích šířilo křesťanství, snažila se jeho šiřitelka katolická církev, aby tato víra pronikla co nejdříve do všech sfér lidového života. 

Proto celý lidový rok rozdělila na svátky, připomínající události z Kristova života, čas se pak vyjadřoval počtem týdnů před svátkem narození Krista a po něm. Ústředním bodem církevního roku se stal Hod Boží velikonoční, na který navazovaly všechny ostatní pohyblivé církevní svátky. A tak především oslavy Velikonoc a Vánoc se staly významnou příležitostí k projevování lidové zbožnosti. Úrodné a bohaté Polabí se však už od středověku stalo krajem vyhlášeným velkým počtem jinověrců, úporně bránících, aby tu katolická církev zapustila hlubší kořeny. Situace se začala měnit po třicetileté válce (1618–1648) během druhé poloviny 17. století. 

Široké lidové vrstvy se po letech nejistoty a válečného strádání začaly ochotně vracet ke katolické víře, která jim dodávala naději ve spásu. Stále se však našlo dost jednotlivců, kteří se tomu bránili, tajně vyznávali jiná náboženství, za což byli pronásledováni. Tak tomu bylo až do roku 1781, kdy osvícený císař Josef II. vydáním tolerančního patentu radikálně zasáhl do tehdejších náboženských poměrů a lidé už nemuseli své náboženské přesvědčení skrývat. Liturgické předpisy, které určovaly, jak se křesťané v určité dny mají chovat a co zbožného mají dělat, stále platily, ale ve skutečném životě se lidé řídili spíše vlastním rozumem. Svůj život stále více dělili mezi církev a vlastní zábavu. To se nakonec projevilo i v lidovém jídelníčku.

Církevní rok začínal pro polabské venkovany svátkem sv. Ondřeje 30. listopadu. Po něm nastalo vážné čtyřnedělní období příprav na Vánoce, prostoupené několika svátky světců, které vystřídalo podzimní čas hojnosti a veselosti. Předvánoční adventní půst nebyl ani tak dlouhý a přísný jako ten předvelikonoční, ale lidé ho brali vážně a dodržovali skromnější jídelníček bez másla a sádla, kdy bylo dovoleno jíst jen luštěniny a maso studenokrevných živočichů, u nás ryb. 

Od martinských podkov k vánočním perníčkům

Krátce před adventem 11. listopadu na svátek sv. Martina tu bylo zvykem, že čeleď dostávala mzdu a opouštěla službu. Na ten den hospodyně napekla tzv. martinské podkovy, což byly velké kynuté rohlíky plněné mákem, a dávala je jako výslužku i za věrnost těm, kteří ve službě zůstali. K tomuto svátku neodmyslitelně patřila i v chudších domácnostech martinská husa, což je jeden z mála starých zvyků, který se dochoval do dnešních časů. Celý advent pak byl spojen s přástkami (spřádáním textilních vláken, pozn. red.) a dračkami (draním peří, pozn. red.), na které jindy v roce nebyl čas. Při nich měla hospodyně pro všechny, kteří se scházeli za dlouhých večerů ve vytopených světnicích, zásobu pučálky. Tímto postním jídlem i pochoutkou byl nabobtnalý a upražený hrách buď osolený, nebo na sladko. Kromě ryb patřila k postním jídlům i polévka z pražma, tj. upražené hrubé mouky. 

Hned po Mikuláši se začínalo s pečením sladkého pečiva z mouky a řepného syrobu a perníku, aby do Vánoc zvláčnělo. Vánočky, které nesměly chybět v žádné domácnosti, se pekly podle osvědčených, po generace předávaných receptů. Vždy jich musela být zásoba na celé svátky pro rodinu i koledníky. Štědrovečerní večeře, provázená množstvím starobylých zvyků a obyčejů, se měla skládat z devatera jídel, ze všeho, co se v hospodářství urodilo, což mělo přivolat hojnost úrody i v příštím roce. Mnohde se na štědrovečerním stole objevily „kutelky“ neboli „peciválky“, malé buchtičky někdy plněné mákem, polité syrobem či medem a posypané perníkem nebo pracharandou ze sušených tlučených hrušek, jinde nesměl chybět houbový nákyp „černý kuba“. Oblíbenou pochoutkou na závěr štědrovečerní večeře byla muzika. Jako základ se k ní použily rozvařené sušené švestky, zahuštěné perníkem a obohacené vším dobrým, co dům dal.

Masopustním radovánkám vévodil šplochan

Po vážných Vánocích nastal veselý masopust. V některých vesnicích kolem Nymburka se v tom čase pořádala zvláštní krajová lidová zábava zvaná „šplochan“. Všechny ženy z vesnice se daly dohromady, napekly nejen koláče, ale i velký ozdobený kynutý věnec. Jedno nedělní odpoledne uspořádaly v některém statku hostinu, pak rozjařeně na vozech objely vesnici a skončily v hospodě, kde se konala tancovačka. Při ní věnec společně s přítomnými muži snědly. Podobný věnec se tu někdy pekl i pro nevěstu. K maškarním průvodům na konci masopustu patřily „boží milosti“ z nudlového těsta, smažené a obalované v moučkovém cukru, nechyběly ve velkém ani koblihy. 

Po masopustu následovalo tentokrát šestitýdenní období s daleko přísnějším předvelikonočním půstem. Až v posledním tzv. pašijovém týdnu před Velikonocemi tu bývalo zvykem péci mazance, zase tolik, aby jich byla zásoba na celé svátky. Na Zelený čtvrtek se nesmělo zapomenout na jidáše, sladké pečivo ve tvaru spirály, potírané medem, které mělo připomínat provaz, na němž se zrádný Jidáš oběsil. Ve velikonočním jídelníčku se jako maso většinou objevilo mladé jehněčí, později často nahrazované beránkem ze sladkého litého těsta. Do výčtu starých velikonočních pokrmů patřila „hlavička“ neboli nádivka připomínající sekanou, připravovaná původně z telecí hlavy a pak z kousků uzeného masa, škvarků, krupice a koření.

Na dožínky hnětynky nebo metynky

Do letního jídelníčku patřily „dušičky“ z kynutého těsta, potírané medem, které se pekly na svátek Všech svatých. Skládaly se ze dvou těstových šišek spojených povidly a ohnutých do obloučku. Ve vesnicích kolem Poděbrad se pekly jako nedělní pečivo „klasy“, jakýsi druh šišek ze žitné (výražkové) mouky, které skutečně měly podobu velikého klasu. Obřadním pečivem pro dožínky nebo nedělním pečivem byly také „hnětynky“, placky z osoleného a vodou zadělávaného těsta, na plotně pečené, pomazané povidly a posypané žmolenkou z mouky, cukru a tuku. Slavnostnějším pečivem spojeným hlavně s posvícením, tu byly „metynky“. Pekly se podobně jako kynuté koláče, jenže vrstva těsta byla jen jeden centimetr, zato však pomazaná čtyřmi vrstvami z tvarohu, povidel, máku a navrch opět povidly. Ozdobeny bývaly drobnými motivky ze sladkého těsta, celé potřeny vajíčkem a posypány žmolenkou.

Časy se mění a s nimi i staré zvyky a obyčeje související s lidovou stravou a lidovou vírou. Většina těch po staletí udržovaných v dnešním moderním způsobu života přirozeně zanikla. Ale víra zůstává a přes své různé podoby dál vytváří nové zvyky a obyčeje, aniž bychom si to uvědomovali. 

Jana Hrabětová, vedoucí etnografka, Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem, mezititulky redakční
foto: Hof