Církev není chudá, ale bolestí je nedostatek farářů

Odkdy jste seniorem Královéhradeckého seniorátu? Trvá dlouho, než člověk pronikne do agendy seniora jako úředníka?

Seniorem jsem přibližně šest a půl roku. Půl roku z toho jsem byl zastupujícím seniorem, když odešel úřadující senior Michal Kitta na jiný sbor. Do seniorátní agendy jsem měl možnost proniknout už předtím, byl jsem již celé volební období náměstkem seniora. Tak to pro mě žádný náraz nebyl. Jsem navíc farářské dítě, otec býval také seniorem, takže jsem to takříkajíc dýchal odmalička.

Jak pracuje seniorátní výbor?

Scházíme se pravidelně ke schůzím jednou za měsíc či dva, poslední dobou často online. Laici mají své zaměstnání a i my faráři rádi ušetříme čas, protože jak náměstek seniora Marek Bárta, tak já máme ještě další zaměstnání a sjíždět se někde je časově náročné. Ve večerních hodinách, kdy se všichni vrátíme z práce, můžeme nerušeně a v klidu schůzovat pro seniorát. Probereme většinou aktuální záležitosti jednotlivých sborů a také věci, které musíme jako seniorátní výbor rozhodnout, třeba odměny farářů nebo rozdělení podpor na mikrogranty. Z našich 14 sborů máme pět neobsazených, což zvyšuje organizační náročnost. Já nyní například administruji dva sbory – kromě svého Trutnova mám na starost ještě Jičín a Dvůr Králové nad Labem. Zejména Dvůr Králové je živý sbor, snažím se mu věnovat stejnou pozornost jako svému sboru, jezdím tam na bohoslužby každou neděli. Některé sbory jsou neobsazené dlouhodobě, třeba Hořice pětadvacet let. Rušit sbory shora je nemožné, ale asi vbrzku někde dojde na slučování. Překážkou je velká vzdálenost mezi jednotlivými sbory i určitá nevůle situaci řešit. Takže úvah na toto téma je v seniorátním výboru hodně, určitá bezradnost tu taky je, skutků zatím méně. To ale neznamená, že bychom hodili flintu do žita. 

Co je na práci seniora povzbuzující a co frustrující?

Povzbuzující jsou seniorátní setkání, která se podaří. Povzbuzující je živý zájem. Jsem tu pro kolegy, které mám na starosti, a musím říct, že ačkoli je nás málo, tenhle ansámbl se povedl. Kolegové jsou pracovití, nápadití, vzájemně můžeme probrat cokoli teologického i lidského. Hledají nové cesty, nové formulace v dnešní složité době. Tahle parta je pro mě povzbuzující a soužití s ní obohacující. Co je frustrující? Nevím, moc se tomu nepoddávám. Všichni jsme jenom lidi, drobnosti hážu za hlavu. Někdy mě ve sborech štve fixace na majetek nebo takové to lokální evangelictví, že my z naší vesnice se nekamarádíme s těmi z vedlejší vesnice. 

Znáte osobně všechny farářky a faráře v seniorátu?

Ano, to ano. A myslím, že se známe docela dobře.

Navštívil jste všechny sbory v seniorátu? Jak probíhají vizitace?

Minulý rok jsme udělali takovou velkou šňůru vizitací, objeli jsme všechny sbory. Užíváme samozřejmě vizitační dotazníky, ale myslím, že rychle stárnou. Mám dojem, že co platilo před pěti lety, dnes je úplně mimo. I v tom spatřuju překotnost dnešní doby. Velký prostor dáváme proto rozhovoru namísto odškrtávání položek v dotazníku.

Jak vypadá práce s mládeží? Pracuje v některém sboru pastorační pracovník?

Pastoračního pracovníka nemáme, na to nyní nejsou peníze. Práci s mládeží mají na starosti dva faráři. Nechtěl bych tvrdit, že se nám práce s mládeží nějak zvlášť daří. Skupina mládeže v seniorátu není početná, ale není to naší nečinností. Spíš to vypovídá o složitosti doby, o hledání a využívání možností. Kdysi se evangelická mládež vymezovala vůči totalitní moci a to ji stmelovalo, dnes je alternativ mnoho a hledání složité. Dokonce – i když někde mládež je, stane se, že na seniorátní akci prostě nepřijede.

Kolik sborů pořádá tábory pro děti, sborové dovolené nebo podobné akce?

Tábory pro děti několik sborů dělá, o společných dovolených nebo vícedenních pobytech nevím. Třeba jednodenní výlet – to ano. Nastává však mnohdy problém s tím, jak náplň pojmout. Někdo by chtěl na oběd do restaurace, někdo spíš poobědvat housku se salámem. Nůžky movitosti rodin se v poslední době více rozevřely. Jak už jsme mluvili, možnosti se neskutečně rozšířily, rodiny dnes žijí jinak.

Ví lidé ve sborech, k čemu je dobrý seniorát?

Snad ano, snažíme se o to. Důležité je, aby o tom měli ponětí faráři a ti to potom zprostředkovali dál. Chceme, aby seniorátní společenství bylo živé. Proměnili jsme Seniorátní odbor pro děti a rodinu v Odbor seniorátních akcí a ten pořádá dvakrát do roka seniorátní setkání pro všechny generace. Snažíme se, aby tam byl program pro děti i pro dospělé. Dřív to vypadalo jako setkání několika farářských rodin, nyní se přece někdo přidal. Uvidíme dále, máme za sebou první podzimní setkání. Byli jsme společně v Bělči, bylo nás na 70 a bylo to moc fajn. Souběžně organizujeme vzdělávání výpomocných kazatelů a těch je u nás docela hodně, z toho máme radost.

Je potřeba měnit hranice seniorátů, jak o tom rozhodl synod? Týkají se Královéhradeckého seniorátu nějaké razantnější změny?

Seniorát je správní jednotka. Budeme se slučovat se seniorátem Libereckým a Ochranovským. Takže změny budou. Ale je to organizační změna. Vzdálenosti mezi jednotlivými sbory jsou u nás docela velké. Až na pár výjimek to je 20 i 30 kilometrů. Nově bude mít Královéhradecký seniorát sbory na ploše od České Lípy až po Náchod. Obrovské území. Na to jsem sám zvědav, co všechno to přinese. Určitě větší nároky na práci laiků, náročnější administrativu, sjednocení účetnictví a tak. Ale mám naději, že život církve je jinde, ne ve správních věcech.

Využívají sbory v seniorátu nabídku podpory v rámci diakonických a rozvojových projektů či Jeronýmovy jednoty?

Myslím, že některé sbory jsou velice aktivní, třeba Vrchlabí nebo Třebechovice pod Orebem.

Funguje v některém sboru spolupráce s Diakonií? 

Ano, středisek tu máme spoustu. Zásluhu připisuji senioru Strádalovi, který zde působil v devadesátých letech a hodně se o sociální práci zasazoval. Vznikla ale i střediska z vůle sboru, třeba ve Dvoře Králové, tehdy za působení faráře Vojena Syrovátky. Vybudovali tam domov poskytující služby starším lidem. Vedle toho vznikly projekty původně necírkevní, které se k diakonii přidaly až později, třeba Speciální a praktická škola ve Vrchlabí. Tahle škola má navíc pobočky v Trutnově, Dvoře Králové a Hradci. A ve Vrchlabí je ještě jedno středisko diakonie – Světlo. A pak je ještě diakonie náchodská, která se nedávno sloučila se střediskem v Jaroměři. Je to v rámci celého seniorátu rozsáhlé diakonické dílo, na které jsme patřičně hrdí. Velká část farářů z našeho seniorátu je zároveň kaplany v diakonických střediscích. Zde se otvírá nová příležitost pro církev. Kaplan má možnost oslovit spoustu necírkevních lidí, nejen děti nebo klienty, ale i učitelky, vychovatelky a další zúčastněné. A pro faráře je to obrovská vzpruha zpívat a povídat si třeba s dětmi s postižením a zažít jejich nadšení a upřímnost. Je to hezká a radostná práce.

V Náchodě je také jedna ze škol Evangelické akademie – Střední zdravotnická škola. Má církev svůj otisk i zde?

Ano, farář Radim Žárský zde působí jako školní kaplan a učí také některé všeobecně vzdělávací předměty. V náchodské nemocnici, kterou škola úspěšně zásobuje vzdělaným zdravotnickým personálem, působí ještě jako kaplan farář Petr Grendel.

Čím byste Královéhradecký seniorát charakterizoval? Mají sbory něco společného?

Máme sbory vzniklé po tolerančním patentu, třeba Klášter nad Dědinou nebo Černilov, sbory vzniklé po císařském patentu, pak sbory vzniklé po roce 1918, po roce 1945, sbory vnitrozemské i v pohraničí. To je velká pestrost a rozmanitost. Někde vyšli z obecně křesťanských hodnot a lidové zbožnosti, jinde se začínalo v sedmdesátých letech od nuly, například u nás v Trutnově, když sbor předtím téměř zanikl. Jsou tu sbory městské, spíše intelektuální, i typicky vesnické. Různost je velká a atmosféra v jednotlivých sborech je velice pestrá. Jestli mají ty sbory vůbec něco společného? To je i moje osobní otázka. Co mám s těmi lidmi vlastně společného já? No asi víru v Ježíše Krista. Zároveň vnímám církev jako rodinu. Rodinné příslušníky, sestry a bratry, natož otce, si také nevybírám. A zároveň z rodiny i z církve lze odejít, což vidím kolem sebe. Mnoho je těch, které si pamatuju z mládí, z doby působení svého otce, ale kteří odpovědnost nepřevzali, z církve se jaksi vypařili. Nějak ji nepotřebují.

O čem ještě můžeme mluvit?

Doléhá na nás jako na seniorát obtížnost shánění farářů na uprázdněné sbory. Z fakulty vychází málo absolventů, není kde brát. To mě trápí jako seniora. Zároveň vnímám, že církev není chudá, sbory nejsou chudé, ale bolestí je nedostatek farářů. Taky mě trápí úbytek aktivních členů na všech frontách. Covidem sešup začal a stále pokračuje. Při množství jiných zájmů a možností, které lidi obklopují, nastává jakási neochota soustředit se na sbor, na církev. Myslím, že je před námi promýšlení jiných forem zvěsti, budeme muset přemýšlet, jak věci uchopit nově. To už neříkám jako senior, ten má opravdu spíše správcovskou roli, ale jako farář a člen církve.

Daniela Ženatá
foto: archiv seniorátu