Církev jako společenství svatých

I když jsou dnes víra a spiritualita vnímány často jako věci výsostně soukromé, v evangelickém prostředí je na život ve společenství tradičně kladen velký důraz. Už tím, že mluvíme raději o sboru než o farnosti. Aby se však ze sboru nestala „jen“ pospolitost těch, kdo si rozumí, rodinný podnik, skupinka či „spolčo“, je důležité si připomínat jeho základ v Kristu, který společenství utváří. Vždyť vzájemnými vztahy jsou nesena i jiná uskupení.

Společenství, ale nejen to 

K církvi patří, sociologicky pohleděno, také rozměr organizační v podobě potřeby o různých věcech rozhodovat a pověřovat k různým funkcím a službám. Tento rozměr křesťanství nelze pominout, protože jako církev žijeme uprostřed organizované společnosti. Církev je však také, a řekl bych především, instituce. Tedy to, co předchází všechno naše lidské spolčování a organizování a z čeho ono vyrůstá. Jako instituci označujeme slova ustanovení večeře Páně. Je to Kristovo slovo ve slyšitelné podobě zvěstování a viditelné podobě svátostí, které nás jako církev ustavuje, shromažďuje a stále udržuje. S ním církev stojí a padá.

Společenství, ale nejen mezi lidmi

Podstatnější však pro nás bude pohled teologický. Slovo společenství, pokud je chápeme v kontextu řeckého pojmu koinonia, nejlépe přeložíme pro současnost charakteristickým termínem participace, spoluúčast. V Novém zákoně má dvojí význam: „Není kalich požehnání, za něž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ (1K 10,16–17) Vzájemné společenství v rámci církve vyrůstá z účasti na Kristu, kterého se nám dostává ve křtu a u stolu Páně. Podobně to vyznáváme i v článku Kréda o společenství svatých. V řeckém i latinském tvaru jde totiž o spojení, vyjadřující druhý pád středního i mužského rodu. Jde tedy současně o společenství „svatého“ i společenství „svatých“, tedy věřících. Tradiční výklad pak tuto dvojí perspektivu propojuje právě důrazem na skutečnost, že – řečeno postaru – svatých obcování vyrůstá z participace na svatých věcech, tedy na Božím slovu a Kristových svátostech. 

Společenství, ale nejen to viditelné

A když mluvíme o společenství svatých, pak je namístě též připomenout, že se tím nemyslí jen viditelné společenství sboru nebo ekumeny této doby. Jako pokřtění tvoříme společenství přes hranice času a smrti. Jsme spojeni jako živí a mrtví, církev bojující i církev, která zvítězila. Jsme církev apoštolů, Augustina a Luthera, Kolbeho i Bonhoeffera. Stejně jako těch, kdo svůj zápas víry prožili skryti před světem a „jejichž jména jsou v knize života“ (Fp 4,3). To prožíváme především při večeři Páně, kde v jedné eucharistické modlitbě prosíme: „A dej nám společenství se všemi tvými vyznavači a také s těmi, s nimiž jsme u stolu Kristova stávali a kteří jsou nyní v pokoji u tebe.“

Církev je společenství služby

Otázka uchopení církve jako společenství vyvstala ve 20. století nově také v kontextu snahy teologicky vystihnout a shrnout základní jednání či prvky církve. Původní trojice, martyrie, liturgie a diakonie, se u některých autorů rozrostla právě o koinonii. Ale je možné společenství chápat jako úkol vedle vydávání svědectví, slavení bohoslueb a služby potřebným? Společenství se přece „nedělá“, to je, nakolik je církev zrcadlení Trojice, tedy společenství osob Otce, Syna a Ducha svatého. Bytí předchází jednání. Společenství církve jako „stvoření slova“ tak tvoří především Boží dar a dílo. Zároveň ale představuje rovněž předpoklad a základ toho, abychom plnili v tomto světě své poslání. Nakonec totiž nejde o samotné aktivity, které děláme – ať už diakonické, misijní nebo liturgické. To vše má vést ke společenství s Bohem a druhými lidmi. Být církev znamená být společenství, které svědčí, slaví a slouží.

Karel Šimr
foto: Benfoto