Církev jako polní nemocnice

I autor tohoto článku si sám prošel před několika lety syndromem vyhoření včetně středně silných depresí, k nimž patřilo i detailní promýšlení sebevraždy, což si vyžádalo nasazení antidepresiv, které bylo potřeba několik měsíců užívat, dále bylo potřeba značně zvolnit v práci a také začít navštěvovat psychoterapii. Dodnes nemohu dostatečně vyjádřit vděčnost členům mého sboru, kteří můj stav přijali s pochopením, s laskavostí, trpělivou otevřeností a vlastně věcně. Díky rozhovorům, které přiznání mého stavu onehdy otevřelo, jsem zjistil, kolik vlastně lidí z našeho společenství mělo také jako já nějakou takovou zkušenost anebo že ji mají s někým ze svých blízkých. 

Velmi mě tento můj osobní zážitek s duševním onemocněním ovlivnil a znovu a znovu se mi spojuje například i s tím, co říkává papež František o církvi, totiž že by měla být jako „polní nemocnice“. Církev nemusí být a možná ani nemá být skupinkou vybraných, zdravých a ukázkových jedinců, ale naopak může být a má být místem pro všechny nás různě nalomené a pochroumané, a to nejen tělesně, ale i duševně a duchovně. 

Teoreticky jsem to samozřejmě vždycky věděl, vždyť, kdo čte evangelia a sleduje v nich Ježíšův zápas s farizei, musí mu to docházet. Ale jedna věc je vědět to teoreticky (i teologicky) a druhá věc je to prožít na vlastní kůži a ještě v roli faráře. Protože ti (faráři) – tak jsem se dlouho mylně domníval – by měli být přeci jen takoví trochu ukázkoví křesťané, vždy naděje, víry a lásky plní (když už nás stojí takové peníze). Mají jistě o té nalomenosti druhých vědět, mají je umět přijímat se vším, jací jsou, mají umět podněcovat utváření otevřeného a laskavého společenství, ale sami, že by měli být a mohli být nějak nalomení? K čemu by nám potom byli?! Někdy nám až nevyžádaná a nechtěná osobní zkušenost dá pochopit, co psával na toto téma třeba apoštol Pavel například ve svém 2. listu do Korintu. (Srov.: 2K 11,30; 12,9.) 

Jsem moc rád, že jsem u nás ve sboru mohl zažít, jaké to je být přijatý i s tím, že najednou nevíte. Nenacházíte slova. Ledasco vás děsí. Jste si se vším nejistí. Cítíte se dezorientovaní. Nekontrolovatelně propukáte v pláč. Ztrácíte ze zřetele smysl života. Nakonec takové přijetí vytváří daleko větší a hlubší blízkost, než kdejaké radostné zpívání u táboráku o tom, že „jednou budem dál“, jakkoliv i to je samo sebou moc fajn. Díky této lidské blízkosti se posléze dostaví poznání, že se jedná vlastně i o blízkost Boží.

Asi i díky těmto zkušenostem a také vzhledem k tomu, že působím nejen jako farář, ale i jako psychoterapeut, jsem byl pozván, abych vedl v místním Centru pro duševní zdraví (CDZ) jednou za měsíc otevřenou skupinu pro lidi s duševními potížemi. Je to skupina svépomocná, kde sdílíme své zkušenosti. V CDZ by však potřebovali ještě nějaký prostor mimo své centrum, kam by klienti z centra mohli nezávazně docházet a třeba by tam našli někoho, s kým by si mohli popovídat a seznámit se (běžné kavárny jsou pro většinu klientů CDZ z různých důvodů nedostupné). Přišlo by mi smysluplné mít takové místo právě v našem sborovém domě. Zrovna náš sbor by pro to byl – jsem o tom po mé vlastní zkušenosti hluboce přesvědčený – svým laskavým a chápajícím nastavením velmi vhodným prostředím. Jen jsme ještě k tomuto „oficiálnějšímu kroku“, či bychom mohli říci k „odtajnění“ našeho společného sborového nadání (hřivně), nenašli úplně odvahu. 

Z vlastní zkušenosti však vím, jak je při duševních obtížích nesmírně důležité, když je někdo ochoten a schopen s vámi hovořit nad otázkami pro vás v tu chvíli palčivými: Co jsem udělal špatně a jak to, že mi od tíživých pocitů, hlubokého smutku, hněvu obráceného vůči sobě samému a pocitů zoufalství nepomáhá víra ani strategie, které dříve fungovaly? Jak to, že najednou nemám přístup k naději a jakoby ani k lásce ne? Člověk se také cítí velmi často s těmito otázkami hodně sám a jakoby vyloučený. To se, žel Bohu, někdy může prohloubit u lidí, kteří paradoxně pocházejí z křesťanských společenství, ovšem z takových, kde jsou duševní obtíže a některé psychické syndromy ztotožňovány s duchovní nedostačivostí. Lidé s duševními obtížemi se prý buď špatně modlí, nebo se modlí nedostatečně intenzivně, nemají Ducha svatého, jsou příliš sobečtí a podobně. Takové hodnocení je samo sebou pro každého, kdo trpí nějakou duševní potíží, velikou přítěží a ne pomocí! 

Proto je tak důležité, když člověk nalezne někoho, kdo pro něj má v jeho trápení a duševních obtížích pochopení a najde si čas si s ním promluvit. V některých centrech pro duševní zdraví i v léčebnách působí takzvaní „peers“ (píři), tedy lidé, kteří mají podobnou zkušenost (třeba i podobnou diagnózu) a už si ledasčím prošli a ledasco zažili a teď jsou na tom lépe a mohou toho, kdo se zrovna léčí, doprovázet a být mu oporou. 

Samo sebou, když se psychické obtíže akutně projeví, je důležité vyhledat odbornou pomoc. Což se ovšem může dít i třeba prostřednictvím lidí, kteří jsou vycvičeni v poskytování krátkodobé krizové intervence. Takto vycvičených lidí (i farářů) máme v našich sborech již dost. Ti mohou odkázat lidi s duševními obtížemi po krátké krizové intervenci k odborníkům.

Zdá se mi, že jak pro samý počátek tohoto procesu pomoci lidem s duševními obtížemi (pro krizovou intervenci), tak i pro následnou péči o lidi obtížené a nalomené, kteří již prošli odbornou pomocí či za nějakým odborníkem ambulantně dochází, by mohla naše křesťanská (evangelická) společenství být skvělými místy, kde tito lidé naleznou přijetí a pochopení a třeba i dlouhodobé přátelské vztahy. Právě takové vztahy jsou skvělou prevencí proti zhoršení duševních obtíží. Vzhledem k obsahu evangelia, z nějž čerpáme sílu, a díky osobní zkušenosti mnohých z nás s duševními obtížemi a díky schopnosti nechávat skrze naši slabost působit léčebnou sílu Boží můžeme být našim bližním, kteří se potýkají s nějakými duševními problémy, velmi ku pomoci. 

Marek Bárta, farář a psychoterapeut
foto: archiv FS Náchod-Šonov