(ČB 5/2022) Je vůbec reálná představa, že by církev mohla v dnešní době růst? Pakliže se chceme na toto téma podívat z hlediska misiologického a evangelizačního, musíme si nejprve ujasnit, co je církev a co je růst. Vezmeme si to tedy popořadě. S otázkou, co je církev, nám pomůže misiologie.
Z hlediska misiologického je totiž církev služebnice Božího díla ve světě. Byla Kristem povolána, aby se stala znamením přicházejícího Božího království. K tomu účelu dostala do vínku všechny možné úkoly, které má ve světě a pro svět vykonávat. Diakonie (služba potřebným), katecheze (vzdělávání), liturgie (bohoslužebná setkání), koinonie (společenství), pastorace (doprovázení lidí životem) a v neposlední řadě také evangelizace (sdílení evangelijní naděje a získávání nových učedníků). Růst v tomto kontextu znamená snažit se, aby naše sbory byly aktivní ve všech výše uvedených oblastech. A aby tyto aktivity měly přesah také mimo ono úzké společenství sboru. Jedná se o růst v kvalitě sborového života. Uvedu to na příkladu diakonie – mnozí z nás si zvykli podporovat finančně Diakonii, a tím delegovat onu službu potřebným na profesionály. To má své výhody, ale také úskalí. Diakonická služba by měla v nějaké formě být součást života sboru. Může to být jednoduchá činnost ve prospěch nějaké z lokálních charitativních organizací, pro místní bezdomovce atd. Může také jít o vhodnou aktivitu, ke které lze přizval lidi z okolí, nikoli jen členy sboru.
Tím se dostáváme k růstu z hlediska evangelizace. Téma aktuální a v posledních desetiletích opomíjené. Za totality církev příliš křídla roztahovat nemohla, ale byla alespoň v různých momentech společností vnímána jako symbol odporu. Po revoluci se sice zjednodušila možnost veřejného působení, ale se ztrátou puncu disidentství jsme přestali svět zajímat. A tak žijeme trochu odděleně, zvykli jsme si na to, že s každým dalším sčítáním lidu hledíme na menší a menší čísla. Děláme věci tak, jak se vždycky dělaly, protože to moc jinak neumíme. A upřímně řečeno, intelektuální kázání, postavené na kvalitní exegetické práci, písně z 15., 16. a 17. století (dlouhá odmlka a pak až zpěvník Svítá), prostředí vychlazeného nedělního kostela, káva, čaj a přátelské konverzace po bohoslužbách, to všechno jsou věci, o které se nechceme nechat připravit. Tohle je pro nás ztělesnění církve, kde se cítíme dobře a bezpečně. V ideálním případě by tedy okolní svět měl pochopit hloubku své zabedněnosti, když toto odmítá; všichni Češi by měli učinit pokání a přijít v neděli do kostela a zaposlouchat se do písně „Krásná je modrá obloha“.
Všichni asi nějak tušíme, že to se nestane. Poslední odstavec jsem schválně psal trochu fatalisticky, ale jsem si takřka jist, že nejsem sám, kdo má v naší církvi podobný pocit. Tento přístup bohužel nevyhnutelně vede k církevní marginalizaci. Čím větší máme strach o naši specifickou církevní podobu (kulturu), tím více se k ní upínáme a tím více se uzavíráme před okolním světem, stáváme se nesrozumitelnými. Jediná cesta z této nebezpečné spirály je paradoxně ve schopnosti vzdát se – alespoň do jisté nezbytné míry – právě toho, co máme na církvi rádi. Teprve, když se oprostíme od zažité představy toho, jak má (a musí) církev vypadat, můžeme začít vážně přemýšlet o možných nových formách křesťanského života, které budou lépe uzpůsobeny ke sdílení evangelijní naděje.
Svět kolem nás se změnil. Lidé mluví jiným jazykem, využívají jiných komunikačních kanálů a neorganizují se zdaleka tak „geograficky“ jako v minulosti. Naopak – cestují, stěhují se, žijí v různých zájmových skupinách spíše než v sousedství. To všechno představuje pro církev novou výzvu, které musíme čelit. I pro nás totiž platí úkol jít za lidmi a sdílet s nimi evangelijní naději jazykem, kterému rozumějí. Být relevantní v dnešní době neznamená nutně přizpůsobit se různým trendům ve společnosti, naopak, můžeme na místní úrovni jít proti těmto trendům a nabízet vhodnou alternativu. Pokud tedy je nabízen trend, že rozdílné generace žijí převážně mezi vrstevníky a odděleně, může se církev prezentovat jako ta, kde se různé generace potkávají. V různých debatách jsem zaznamenal, že tohle je moment pro mnoho křesťanů velmi důležitý. Na druhou stranu – praxe ze zahraničí ukazuje, že největší početní růst a přitažlivost pro lidi mimo církev mají aktivity s jasně vymezených obecenstvem – bohoslužby pro motorkáře, pro mladé lidi, pro staré lidi atd.
Tady narážíme na velmi důležitý bod. Církev by, dle mého soudu, neměla konat evangelizaci s primárním cílem nabrat nové duše, a potažmo plátce saláru. Evangelizace je jedním z úkolů, které má církev dělat, aby církví byla. Aby naplňovala smysl samotné své existence. Početní růst pak může a nemusí přijít. Osobně však věřím tomu, že pokud církev (v podobě jednotlivých sborů) bude vykonávat ve světě věrně službu, ke které byla povolána – totiž uskutečňovat už zde na zemi něco z oněch zaslíbení přicházejícího Božího království – bude to církev, která bude lidi přitahovat. Co nás na této cestě může povzbudit, je fakt, že Bůh koná nezávisle na nás, a i kdybychom se jako ČCE nedokázali dostatečně světu otevřít, jak praví klasik: „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce“.
Byl bych ale raději, kdyby se nám podařilo dnešní společnosti otevřít více. Přál bych si, abychom v místech, kde působíme, byli schopni citlivěji naslouchat potřebám okolí. Přál bych si, abychom také byli schopni se zvednout a jít mezi lidi a být u nich hosty. Vzít na sebe roli hosta totiž znamená respektovat pravidla těch, kdo nás hostí.
Co říci závěrem? Naše církev dělá mnoho výtečné práce a je církev misijní. Máme zde poslání a většinu úkolů plníme svědomitě a poctivě. Na druhou stranu ČCE má kam růst. Evangelizace pro nás dlouho nebyla téma, ale to se postupně mění. Sdílení evangelijní naděje je součást našeho poslání a já věřím, že společně jsme schopni nalézt cestu, jak evangelizovat, abychom se neprotivili hodnotám svobodného myšlení a rozhodnutí. Když se budeme neustále učit, jak věrně sloužit poslání, ke kterému jsme byli povoláni, je nakonec úplně jedno, jestli nás bude více, nebo méně.
Jonáš Zejfart, mezititulky redakční
foto: Benfoto