Činit v Duchu a v pravdě

Nesnází křesťanského myšlení ovšem je, že „Duch“ je pro ně často až tím třetím do Trojice, ač to lze vysvětlit jeho neuchopitelností. Ale přemýšlet o něm se dá také, a je toho zapotřebí. Může to být dosti nesnadné, nicméně je škoda, že nesnadnost je pro někoho nesnází. Jak se to vůbec má se vztahem boží duchovnosti a Duchem svatým?

Dále pak: „uctívat“ a „činit“ – to v citovaném Ježíšově výroku platí o člověku i jako o tělesné bytosti. Jako o tělesném duchu. Tak ve zkratce zní tradiční pojetí člověka, v moderní době zapomínané i podezřívané. Pokud západní člověk v posledních desetiletích dychtí po spiritualitě, je to vlastně důsledek onoho zapomenutí. Nelze se pak divit, že slovo spiritualita asociuje všechno možné a že se mnoho lidí v éře globalizace napřahuje až chaoticky po spiritualitách nejrůznějšího druhu.

Je-li člověk tělesným duchem, je cosi duchovního na všem, čím se zabývá. Takto obecně přistupovat k duchovnosti proto ještě příliš daleko nevede. Spiritualita v křesťanském smyslu znamená výslovné zaměření na to, co je ryze duchovní – a to se děje spíše výjimečně než obecně. Tím spíš, že životní podmínky, komplikace i zmatky jsou dnes dosti jiného druhu než v dobách evangelistů a jejich adresátů.

Ve změněném světě

Je tomu totiž i tak, že přílišnou soustředěností na své tělesné záležitosti a na vnějškové materiální zájmy člověk svou duchovnost pozastírá i potlačuje. Moderní doba dokázala člověka přesvědčit, že si má životní jistoty zajišťovat hmatatelně v míře dříve nevídané – nejen v užitečnostech, které přináší lékařská věda, ale i v požitcích stále pestřejších a bohatších. Až příliš to však západní člověk přehání jako posedlý zbytečnostmi.

Někdejší hádání duše s tělem jako by ale nebylo jen hádanicí minulosti. Duše je stále nepokojná. A stačí její nepokoj, aby se člověk nespokojil se svou tělesností. Tím spíš, když nepokoj dostane podobu závažných osobních nesnází. V každém případě, ať už z jakýchkoli podnětů, se někdy probouzí vůle pečovat o svůj vnitřní život. A to se ukazuje důležitější než ještě před nedávnem. I když se tato praxe stává součástí populární kultury. Jako například mindfullness, metoda zvládání stresu. Do kontextu dnešní civilizace přenesla buddhistickou praxi všímavosti vůči svým emocím, prováděnou bez posuzování i očekávání. Tak se spiritualita i komercionalizuje. O něco dříve si své renomé získaly zen-buddhistické meditace, které někdy praktikují i křesťané. Vyznačují se propracovanou jednoduchostí. Ovšem západní člověk často touží po instantní spiritualitě a to není totéž. V každém případě je otázka spirituality po výtce praktická. K tomu odkazují i Pavlova slova o duchovních darech (1Kor 14) a o duchovním těle (1Kor 15,44.46), jímž se míní duchem a duchovním zájmem určované tělo.

Vzhledem k lidské tělesnosti

Spirituality v dnešním kontextu vedou i k určitému pochopení tělesnosti, které je vzdáleno křesťanskému světu, a je otázka, jak odtud něco do něho integrovat. Třeba pojetí vnitřní tělesné struktury jako sítě navzájem propojených center („čaker“).

Bible je sama ve vztahu k tělu nejednoznačná: člověk jakožto živočich je „tělo“, nejen tělo „má“. Ježíš pak říkal, že tělo potřebuje světlo (L 11,34), ale také že se nemá člověk starat o tělo (L 12,22), jako by směřoval proti trendům moderní doby. Ale také povzbuzoval nebát se těch, kdo „zabíjejí tělo“ (L12,4), jako by člověk nebyl ještě kýmsi víc než tělesnou bytostí. Tyto podněty povbuzují k porozumění tělesnosti i ke zdrženlivosti vůči ní.
Je možné navazovat též na soudobé filozofické podněty? Například na pojetí těla, jímž je člověk „zasazen“ do světa, takže jen díky tomu víme o prostoru (Maurice Merleau-Ponty). Česká etymologie nás zase může ponouknout následující úvaze: tělo jako těleso (druhý výraz je odvozeninou prvého) povýšené tím, že je organismem, pozoruhodnou soustavou procesů sloužících tělesnému pozemskému životu. Bůh je vytvořil „z prachu“ – takový kontrast vládne mezi důmyslností a krásou těla na jedné straně a jakousi zbytečnou hmotou na straně druhé.

Dvě otázky na závěr

Nakonec dvě otázky, které směřují k rozvíjení křesťanské spirituality, i když spíše náznakem. Vezměme si, že spiritualita znamená duchovní praxi. Praxi v soukromí i praxi v kostele. Nakolik je však, za prvé, duchovní praxe opravdu duchovní? Nestává se, že ve skutečnosti je i bezduchá? To jest v sobě rozporná, vyprázdněná…?

Za druhé, jak pomáhá tělo spiritualitě v křesťanství? Chození do kostela není jen přesun z místa na místo, ale pro ty, kdo vědí, je to i pouť. Základní tělesné polohy v evangelickém kostele jsou sezení a stání. Někdy bývá praktikováno vzkládání, vztahování, spínání nebo podávání rukou. Katolicismus je bohatší o úklonu, pokleknutí, prostraci (polohu vleže), bití v prsa, znamení kříže, políbení atd. Liturgické postoje a gesta rozhodně stojí za úvahu, protože mají pokaždé svůj význam.

Také chůze dostává svůj zvláštní význam, ať už v kostele nebo při zmíněné pouti. Pouť znali již staří Izraelité, kteří putovali k místu boží přítomnosti, později křesťané nejpozději od 4. století putovali k Jeruzalému, kde byl ukřižován a pohřben Ježíš. Pouti patří ale též do evangelické tradice. Stačí si připomenout husitské pouti na hory. Nebylo by možné je obnovit? Sám jsem zaznamenal zájem jen teoretický. A přitom evangelíky už dávno povzbudil k putování lékař, spisovatel a nakladatel Zdeněk Susa se svou cestou do Santiaga de Compostela. Předloni v Assisi se mi zase obtížně rozlišovalo mezi poutníky a turisty. Namísto zklamání jsem si však odnesl ujištění, že dnes stejně jako kdysi spiritualita slouží k duchovnímu usebrání. Za odhlédnutí od těla s využitím těla.

Jiří Hoblík
foto: Lucie Horníková, Vojtěch Hlávka (Člověk a víra)