Chřestová pohádka

První háček – chřest se tváří jako obluda, možná medúza, co všude kolem rozprostírá chapadla. Do kýble se nevejde, ani kdybych nevím co. Rozdělit prý nejde, jsme rádi, když jej přesuneme ve dvou na zapůjčený kotouč. A ve spárech chapadel zelená denivka. Prý ji můžu zahubit. Cože? 

Cesta tam a zase zpátky začíná, chřestový návštěvník se zakletou denivkou dává kotouči zabrat, jedu s ním ulicí na kraji města jako prvotřídní bába, na sobě květovanou sukni, pracovní špínu, mastný vlasy a přivřený oči ve slunci nevyzpytatelnosti jara. Před zahrádkou neskrývám slábnoucí dech, jiní zahrádkáři mě přes plot sledují, a dokonce pozdraví první. Asi už je jim jasné, že jsem jedna z nich. Ve jménu chřestu je mi všechno fuk. Zaklapne za mnou branka a jsem ve svém živlu. 

Strhnout drn, vykopat jámu, nakypřit, pořádně vyhnojit, zasadit, zasypat, udusat a zalít, systematicky. Vypadá to na chvilku, jako všechno v té naivní mysli. Přece jsem přišla hlavně vysít kytky, chřest je takový bonus a sen o jeho privátním záhonku vedle skleníku se začíná zhmotňovat. Strhávat drn je na jaře běžné asi jako čistění zubů, chvilku vydržet a je to. Dokud se zase nevynoří z kotouče obluda, plná chapadel. Chvíli ji pozoruju, zkouším vytáhnout zarostlou denivku a začínám věřit na slova nejde a zahubit. 

Jako první přichází změřit své schopnosti síla rukou. Nestane se vůbec, ale vůbec nic. Teda vlastně ochabne ve vteřině několik párů svalů na rukou. Možná by to mohla být nová silová disciplína – trhání starého trsu chřestu. Ruce střídá druhý adept – rýč. Asi i sousedka čtoucí opodál vytříbený časopis si musí všimnout, jak po naskočení na rýč zavrávorám a skončím skoro v kýblu vykopané zeminy. Nestane se zase nic, rýč to ustojí a jde stranou. Obluda se nehne. 

Když to teda nejde silou, musí ustoupit taktice rozplétání kořenů a síle myšlenky. Zdá se to zprvu překvapivě úspěšné, v několikaletém zapletení je i jakýsi systém a asi tak centimetr z jedné strany trsu se lehce uvolňuje. Jistě, po zlém to přece nemůže jít, jedině po dobrém, postupně a pomalu, s trpělivostí. Myšlenka na setí a další činnosti se s přibývajícím potem vypařuje. Co asi běželo hlavou tomu princi, co se pokoušel prosekat šípkovým trním? Pochybuji, že se ty kořeny rozestoupí samy. Z hodin dějepisu pamatuju, jak při obléhání některých měst se nechává nepřítel vyhladovět nebo vymrznout. Jídlo stejně nemám, pitná voda dochází, tma taky jednou dorazí a na pozítří hlásí mráz. 

Takže ve vlnách trpělivého zoufalství přichází poslední adept – ploskořez (zahradní tajemný nástroj z království „made in Russia“, v našich krajích neznámý cizinec). Ostrou špicí se pokouší ranit slabá místa chřestu a svými čepelemi nabroušenými po obou stranách seká do stran. Vida. Pak se špička prosekne skrz naskrz a hrany řežou chapadla do té doby, než jeden kus uskočí. Pár šikovných chmatů a princezna denivka je volná. Sláva! 

Z velké obludy se postupně stane pět menších do školky, část je sežrána za živa a denivka je na svobodě. Chřest končí v jámě, vystlané hnojem, je potupen, zasypán a zalit. Nekoná se svatba ale sadba. Denivka se stěhuje do polostinného království kořenů starého pokáceného zeravu, kde budou spolu žít šťastně až do smrti. Jeden malý chřestíček se konečně vejde do kýble a může vycestovat do další zahrady. Happy end jak vyšitý. 

A poučení? Udělat ten nejhorší úkol nejdřív. Sebevědomí kousek povyroste. O vyčerpání sil není řeč, to za chvilku přejde, pak je každý další úkol procházka růžovým sadem. A když někdo říká, že něco nejde, musí se to aspoň vyzkoušet.

Monika Semotánová, zakladatelka spolku Přírůstek

foto: spolek Přírůstek