Chomutov: Místo o mnoha příbytcích

Jsem vděčný, že jsem se mohl přestěhovat z rodné Prahy právě sem. Už zdejší národnostní složení naznačuje kosmopolitní charakter metropole pulzující životem – setkáte se tu třeba s početnou komunitou volyňských Čechů (kteří též dlouhodobě tvořili jádro zdejšího evangelického sboru), s potomky místních Němců (nebo lidmi ze smíšených česko-německých rodin), s Romy nejrůznějšího původu, včetně početné olašské komunity, se silně zastoupenými Rusíny, Slováky, Vietnamci, Kurdy… Oproti většinové, převážně monolitní české společnosti považuji tento typický sudetský prostor za rozžhavený tavicí kotlík kultur, tuzemský nový svět… Ale i komunity, které tu spolu žijí desítky let v těsném sousedství, mívají k sobě doposud mnohdy daleko; a prostor pro jejich sbližování se může otvírat právě v církvi.

Pokud jde o její potenciál, napadají mě dvě anekdotické historky. Jednu mi vyprávěl kolega z ekumeny, který zde působil již na počátku tisíciletí v bouřlivé atmosféře společenství, tvořeného znepřátelenými frakcemi několika zbývajících odvěkých členů. V té době, při pravidelných procházkách okolo uživatelů toluenu, shlukujících se v křovinách tehdy ještě dost zanedbaného centrálního parku, propadal čím dál hlubší depresi. A jednoho obzvlášť pochmurného rána se dočetl v novinách, že Ústecký kraj je nejateističtějším krajem světa. V tu chvíli jeho srdce zajásalo: „Prima, nemusím jezdit na misii někam do rovníkové Afriky, když mohu zůstat tady.“     

Tu druhou historku vyprávěla přímo bývalá kurátorka našeho sboru. Pocházela z rodiny s evangelickými kořeny, ale o náš sbor se začala intenzivněji zajímat až v období osobní krize, v jejímž důsledku nakonec uvítala možnost nastěhovat se do nerekonstruovaného bytu ve sborovém domě. V té době (počátkem devadesátých let) i naše evangelické společenství sestávalo prakticky už jen z několika starších lidí, kteří tuto sestru (jakožto jedinou významně mladší) přemlouvali, aby přijala kandidaturu na post kurátorky. Když ji razantně odmítala, utěšovali ji slovy: „Neboj, dřív než tvé funkční období skončí, sbor zanikne.“ Ale od té doby sbor poznovu kontinuálně roste; z krátkodobého pohledu pomalu, z dlouhodobého pohledu jistě. V současnosti zde vidíme již všechny generace poměrně rovnoměrně zastoupené, všechny se nějak podílejí na různých podobách sborového života. 

Spíš než o otázku kvantity jde však o zvláštní kvalitu vztahů, jež v našem českobratrském společenství Duch Boží neúnavně buduje. Pokud jde o zbožnost, pozoruhodně se tu snoubí onen až starobyle tradiční evangelický prvek (reprezentovaný právě zbývajícími volyňskými Čechy, ale i některými přistěhovalci odjinud) se svěží spiritualitou konvertitů, která se projevuje svobodně, neukotveně, v nejednom případě překřtívá například esoterické inspirace, v jiných případech je naopak velmi tvrdě a racionálně kultivována z pozic krajního skepticismu… Dá se říct, že zdejší církev se vyznačuje až fantastickým pluralismem, existuje tu jako živoucí doklad slova: „Hle tvořím všecko nové“ v téměř přímém přenosu.     

Ovšem nejde jen o zbožnost, ale i o ryzí mezilidskou vzájemnost, která se u nás dlouhodobě rozvíjí. Převážná většina bratří a sester po bohoslužbách společně usedne i u kávy a čaje, kde se jasněji ukazuje proměna společenství v novou rodinu. Někdo tak o našem sboru opravdu vypovídá – že tady skutečnou rodinu našel. Jiná členka sboru zavzpomínala na situaci, kdy ve městě potkala člověka z azylového domu, s nímž pravidelně sedávala po bohoslužbách u kávy a čaje, a dala se s ním do řeči. Záhy do jejich rozhovoru vstoupila oběma známá sociální pracovnice, jež projevila potřebu tuto členku ze společnosti onoho bratra zachránit. Zmíněná sestra odpovídala v tom smyslu, že s tím člověkem normálně sedává po bohoslužbách, pročež necítí ani jinde potřebu nechat se od něho zachraňovat. Někteří z bratří a sester, kteří sami prošli mnohým utrpením, slouží pastoračně dalším, v institucích i mimo ně. A opět často zcela přirozeně a nenuceně, takže (Bohu díky) už nelze rozeznat, kde končí pastorační služba, a kde pokračuje prostý život sám o sobě. Jiná ze sester, žijící dlouhodobě bez domova, zase nejednou prokázala krajně spontánní působení misijní, když vždycky někomu (například kamarádce narkomance-prostitutce, s níž se poznala myslím u výdeje polévek) řekla: Pojď se mnou tam a tam (aniž by přesně definovala evangelické bohoslužby či evangelickou církev), tam je to hezký, tam se zpívají písničky atd. Ale na druhé straně se našich bohoslužeb účastní samozřejmě i lidé vystupující velmi solidně, kteří měli to štěstí nabýt dobrého vzdělání, životních jistot, zabezpečení… Dodávám, že pokud jde o rozvoj vzájemných vztahů, nejedná se vždy o idylu. Leckdy přešlapujeme kdesi na začátku (a někdy ještě před ním). Stále pociťuji potřebu, aby se různé třecí plochy obrousily a ledy roztály, aby nás Duch Boží společně vedl ještě mnohem dál, mnohem blíž, mnohem hlouběji ve vzájemné lásce… Ale setba už neodvratně raší; v zahradě, kde se prolnou odrůdy vegetace nebývale nakombinované. V zahradě připomínající na první pohled džungli, kde ztrácíš schopnost rozeznat odrůdu planou od pravé. 

Kdybych měl vypsat ještě nějaká ryze objektivní data, napadá mě například výčet: Za posledních několik let chomutovský sbor díky Bohu poskytl nebo nadále poskytuje zázemí (duchovní i mezilidské) nejméně 27 lidem s oficiálně diagnostikovaným duševním onemocněním, mimoto například dvěma lidem nedávno propuštěným z výkonu trestu, nemluvě o dalších lidech propuštěných z výkonu trestu již před delší dobou, jednomu akademickému teologovi, který sám již slouží jako farář jinde a který také sám vzešel z řad chomutovských konvertitů. (S tím, že jsem nezapočítal další desítky lidí s obdobnými životními příběhy, jimž byla duchovní služba z naší strany poskytnuta doposud jen mimo sbor a nenavštívili zatím naše bohoslužby či jiná sborová setkání.)

Zajímavé by bylo i zjišťovat, jakou si Českobratrská církev evangelická získává pověst v širším okolí. Doslechl jsem se, že někteří místní o ní uvažují jako o církvi, která je překvapivě „normální“: „Když už se nechat někde pokřtít, tak u evangelíků“, „tam je to normální“, „tam do tebe nebudou furt něco hustit a tlačit, je možné si tam o všem normálně povídat…“ Existují tisíce úhlů pohledů, z nichž se lze na chomutovský sbor dívat.

Na první pohled Chomutov není matička stověžatá. Ale je to místo o mnoha příbytcích, do nichž se vtěsnává nesčíslně jedinečných životních příběhů. „V domě mého Otce je mnoho příbytků,“ říká Ježíš. (J 14,2a) 

Chomutov – čistý předobraz království Božího. I pro Českobratrskou církev evangelickou je spásné mít v něm své místo.

Filip Němeček, jáhen v Chomutově
foto: www.visit.chomutov.cz