Chci, aby se Slovo posluchačů dotklo a zároveň bylo srozumitelné

Můžeš se krátce představit?

Jsem ročník 1959 a odmala žiju v Rovečném. Celé dětství i dospívání jsem prožila u babičky, která mě vedla k víře a učila mě modlitby broučků. Vzpomínám, jak po večerech zpívala z evangelického zpěvníku a já poslouchala. To byly začátky mé cesty k Bohu. Teprve až ve třiceti letech jsem došla k rozhodnutí a pozvala jsem Ježíše do svého života.

Táta pocházel od Brna. Byl zavřený jako politický vězeň. Po propuštění z vězení dostal práci u firmy Ingstav, která stavěla přehradu Vír. To je nedaleko. Tady se seznámil s mámou. Protože byl katolík, musel slíbit babičce, že děti budou pokřtěny na evangelickou stranu. A tak se také stalo. Všichni čtyři jsme evangelíci. Naši si pak postavili v Rovečném dům. Já jsem se vyučila prodavačkou a asi do roku 1990 jsem prodávala. Pak jsem šla dělat noční vychovatelku do dětského domova. To jsem dělala asi třináct let, ale bylo to náročné, člověk měl úplně převrácený denní a noční režim. Paní ředitelka domova mi nabídla, že kdybych si doplnila vzdělání, že bych mohla dělat denní vychovatelku. Tak jsem si udělala v Litomyšli pedagogickou vyšší odbornou školu a pracovala pak v dětském domově jako denní vychovatelka až do důchodu. Nikdy bych si nepomyslela, že budu pracovat s dětmi, ale nakonec to tak dopadlo a bylo to náročné i hezké.

Jak jsi činná v evangelickém sboru?

Za faráře Mirka Pfanna jsem byla zvolená do staršovstva, navrhla mě stará babička Juránková, že už nechce ve staršovstvu být, ať jdu místo ní já. Na vyzvání faráře jsem se také přidala do skupiny učitelů nedělní školy. Ženy tehdy měly ve staršovstvu tradičně na starosti spíše kuchyň a zahradu, chlapi hospodářské věci a opravy. V roce 2019 jsem byla zvolena kurátorkou.

Jak se zrodil nápad, že se budeš teologicky vzdělávat?

Už kdysi jsem se teologického vzdělávání účastnila. Jezdili jsme do Žďáru nad Sázavou a skupinu vedl farář Pavel Skála. To bylo dávno, protože on zemřel jako mladý v plné práci už v roce 2003. V té době jsem u nás ve sboru také mívala čtené bohoslužby. A pak až za faráře Ondřeje Rumla, když přišla nabídka nově organizovaného vzdělávání výpomocných kazatelů a ve staršovstvu jsme probírali co a jak, navrhl tehdejší kurátor Adolf Petr, že bych se já mohla přihlásit. Já jsem na to zpočátku nepomýšlela, ale když mě doporučili, tak jsem se do toho dala.

Absolvovala jsi kurz pro vzdělávání laiků? Kde? Jak dlouho trval?

Ano, byl to tříletý kurz vzdělávání laiků, který organizoval seniorát, jezdili jsme do Brna asi od roku 2011. V roce 2015 jsme pak měli v Brně v Blahoslavově domě ordinaci. Přednášeli nám tam faráři a profesoři z teologické fakulty. Úroveň kurzu byla vysoká a já jsem už asi taky byla úplně někde jinde než v těch letech kolem roku 2000. V tu dobu mi zrovna ředitel dětského domova nabídl, zda bych vzala místo v kanceláři asi na tři roky za kolegyni, která šla na mateřskou. To se mi velice hodilo, protože se mně tím naskytly volné soboty a neděle a nemusela jsem si kvůli kurzu měnit služby.

Kdy tě napadlo, že půjdeš ke zkoušce, požádáš o ordinaci a staneš se výpomocnou kazatelkou?

Zpočátku jsem ani neuvažovala, že půjdu ke zkoušce. Až ten poslední rok jsem došla k tomu, že to zkusím. Zkušební kázání jsem měla u faráře Hamariho v Plzni. Bála jsem se akustiky ve velkém kostele, ale bohoslužby nakonec byly v sále, kde je dobrá akustika. Tak to dobře dopadlo.

Co na to říkala rodina, lidé ze sboru?

Širší rodina věděla, že chodím do kostela, ti to přijímali kladně. Kromě blízké rodiny se ordinace také zúčastnil můj strýc s rodinou, který je mým kmotrem, to mě potěšilo. Manžel je baptista, u nich, jak známo, mají jiný názor na roli žen v církvi. I když má na některé věci odlišný náhled, vozil a vozí mě ochotně po sborech, když je potřeba a je zrovna doma. Já totiž neřídím.

Co bylo na cestě k ordinaci nejtěžší?

Ta zkouška. Vzala jsem si tehdy měsíc dovolenou a učila se jak šroub. Bylo toho hodně. Zároveň mě to bavilo, na kurzu jsem ani jednou nechyběla a přednášky mě zajímaly. Znamenalo to vždycky jednou za měsíc v sobotu vstát a v pět ráno jet do Brna, ale to mně vůbec nevadilo.

Jak často vedeš bohoslužby?

Teď docela málo, tak třikrát čtyřikrát za rok v okolních sborech. Po ordinaci to bylo tak desetkrát. Trošku je na závadu, že neřídím auto. Do blízkých sborů – Olešnice, Prosetína – mě někdo z potřebného sboru vyzvedne a doveze. Do Tišnova se dá dojet vlakem, to je taky docela snadné. Jinak je to na manželovi, aby mě zavezl. Výpomocných kazatelů poslední dobou přibývá, tak na jednoho to nevychází tak často.

Co je na přípravě nejnáročnější a co radostné?

Náročné je najít téma, které bude ve sboru, kam jedu, rezonovat. Vždycky si říkám: jsou posluchači jiní než u nás? Nebo stejní? Kolikrát to nevím. Vždycky se modlím, aby mně něco příhodného přišlo na mysl. Listuju Biblí a hledám. Chci, aby se Slovo posluchačů dotklo a aby zároveň bylo srozumitelné. Za to se vždycky modlím. Často zapracovávám do kázání otázky, protože mám sama ráda, když farář klade otázky, nad kterými pak můžu přemýšlet. Radost mám, když lidi při vycházení nějak reagují, něco ke kázání řeknou. A ještě větší radost mi udělá, když někdo později přijde a řekne, že kázání ovlivnilo jeho život nebo rozhodování, že ve svém životě něco změnil.

Vyjádří ti někdo někdy vděčnost za tvoji službu?

Ano, většinou poděkují. A někdy pak u kafe dojde i na rozhovor o tom, co v kázání slyšeli. A pokud se nakonec dobereme k osobnímu vztahu k Bohu a Ježíši, to je podle mě to nejvzácnější. V tom vidím největší smysl.

Jaká byla největší výzva, kterou jsi musela dosud jako kazatelka překonat?

Výzva byla, když jsem měla poprvé vést bohoslužby s večeří Páně. Pamatuju si, že to bylo ve Veselí, pak zanedlouho v Olešnici. Tehdy mně pomohl náš bývalý farář Ondřej Ruml, poslal mi celou liturgii ve více variantách, otázky před večeří Páně, vhodné verše a všechno kolem. Za to jsem tehdy byla moc ráda, Agendu jsem neměla po ruce a měla jsem problém s tím, aby vše proběhlo řádně.

Jak se potkává role výpomocné kazatelky s tvým občanským povoláním? Vím, že jsi už v důchodu, ale přece: byla to pomoc, nebo spíš překážka?

Já mám kostel a všechno kolem moc ráda. A přála bych všem, aby přišli k víře tak, jak jsem k ní přišla já. Když jsem pracovala v dětském domově, brávala jsem v neděli děcka s sebou do kostela – do nedělky. Vystupovaly i o Vánocích. Ta moje skupina je v domově pořád, ale už jsou starší, mají jiné „tety“ a v kontaktu s nimi už moc nejsem, spíš s jednotlivci. Dnes je k návštěvě kostela nikdo nemotivuje, natož aby se s nimi modlil nebo mluvil o Bohu. Samy nepřijdou – nechce se jim a mají jiné zájmy. O Vánocích se ale někteří přijdou podívat na vánoční besídku.

Jsi zároveň kurátorka vesnického sboru, na které leží mnoho sborových povinností. Jak vypadá tvoje služba?

Jde to, musí to jít. Náročná byla doba, když jsem byla zvolená kurátorkou. V tu dobu odcházel farář Ondra Ruml na jiný sbor a já moc nevěděla, co všechno správa sboru obnáší. Jak se říká, spadla jsem do toho po hlavě. Naštěstí k nám nastoupila na rok farářka Ida Tenglerová, která mě do všeho zasvěcovala, byla pro mě velkou pomocí. Spolu jsme se prokousávaly sborovou agendou, převody účtů a vším co bylo potřeba. Do toho se ještě nepředpokládaně prodloužila oprava krovu kostela, dále bylo třeba zajistit různé opravy uvnitř fary – včetně pořízení nové kuchyňské linky – a aby vše bylo hotovo do roka pro novou farářskou rodinu, která měla přijít po Idě. Pak přišli Potočkovi a do toho covid. A pak moje zdravotní covidové potíže, to byl divoký čas. Na slavnost instalace nové farářky jsem ležela s těžkým covidem v nemocnici. Předtím jsme byli na brigádě na zahradě a já měla strach, že jsem všechny nakazila. Naštěstí se ukázalo, že ne. Teď po pár letech už je vše v klidu a jde to. Dá se říct, že s farářkou Janou Potočkovou jsme sehraný tandem.

Jak vidíš své působení do budoucna?

Ráda sloužím a posloužím, když mě z některého sboru pozvou.

Co bys vzkázala lidem, kteří přemýšlejí o tom, že by se stali výpomocnými kazateli?

Aby se modlili a ptali Pána Boha, jestli je to pro ně ten správný úkol. A když poznají, že ano, aby do toho šli a nesli evangelium lidem. Je to potřebné a má to cenu.

připravila Daniela Ženatá
foto: archiv respondentky