Cestovka pro vozíčkáře

Tu moji upoutá RadoBar hned u vchodu. Při vstupu dovnitř mě totiž trochu zarazí strmé schodiště dolů. Na chvíli mě uklidní pohled na plošinu pro vozíčkáře, aby mě vzápětí opět vyděsil nápis na ní: „Vozíčkáři se blbě snáší.“ Jak jsem naštěstí záhy pochopila, nešlo o projev nesnášenlivosti ze strany zdravé populace, ale první náznak svérázného vozíčkářského humoru, zde spočívající ve slovní hříčce. 

Radost v dodávce

Vznik RadoVanu, stejně jako etymologie jeho názvu, je velmi prozaický. Spolek založili dva kamarádi, kteří se potkali v dobách studií – sociální pracovník Jan Havel a fyzioterapeut Tomáš Koubek. Oba mají blízko nejen k cestování, ale i k handicapovaným lidem. Nejprve jezdili na výpravy jen se svým kamarádem na vozíku. Postupně se však rozhodli možnost dostat se na místa, kam by je jinak jejich handicap nepustil, nabídnout i dalším lidem na vozíku. „Napadlo nás věnovat se vozíčkářům a nabídnout jim služby, které tu ještě nejsou. Rádi cestujeme a věnujeme se vozíčkářům, takže to bylo takové skloubení obojího, což se nám líbilo,“ říká Tomáš. Zkrátka – umožnit radost z cestování i handicapovaným. Nejčastěji cestují dodávkou, která se anglicky řekne van. A RadoVan je na světě.

Na začátek se ptám, jak vůbec o lidech s handicapem mluvit. V tomto směru není povolanějšího. Laďka Blažková, která má v RadoVanu na starost vnější vztahy, je totiž od dětství upoutána na invalidní vozík. „Často se z toho dělá věda. Říká se, že by se nemělo používat „vozíčkář“, ale „člověk na vozíku“. Mě se tohle nijak nedotýká. Když o mně někdo řekne, že jsem vozíčkář, neuráží mě to, protože to tak fakt je. Lidé si toho, že jsem na vozíku, většinou všimnou,“ odpovídá s nadhledem. Také ona připomíná černý humor vozíčkářů, se kterým jsem měla tu čest už u vchodu. „Sami sobě říkají „vozmeni“, rádi se navzájem oslovují „kriplíku“ a podobně,“ doplňuje.

Jako každá neziskovka musí finanční stránku intenzivně řešit i RadoVan. Peníze na provoz shánějí z nejrůznějších zdrojů. Spolek prozatím do značné míry funguje dobrovolnicky. „Vznikli jsme jako parta kamarádů, takže se pořád učíme, jak peníze získávat. Máme různé sbírky, ať už online nebo offline. Měli jsme možnost být součást brněnských vánočních trhů, kde jsme měli svůj stánek. V současné době se snažíme získat podporu ze státního sektoru, jako je např. ministerstvo zdravotnictví, ale jde to těžce,“ říká. Přesto se RadoVanu už podařilo získat oporu magistrátu pro charitativní projekt „Daruj kelímek“, i oporu Jihomoravského kraje, který podpořil projekt co-work.

Dopoledne práce, večer zábava

V letošním roce slaví nezisková organizace RadoVan půlkulatých pět let existence. Za tu dobu se rozrostl jak personálně, tak objemem nabízených služeb. To nejdůležitější se odehrává v terénu. Pokud však vozíčkář není na některém z výletů, může navštívit RadoBar. Každý den od devíti dopoledne do čtyř odpoledne funguje v režimu bezbariérového co-workového centra s asistencí. Návštěvníkovi je tu k dispozici internet, výškově nastavitelné stoly, občerstvení, ale hlavně vždy přítomný asistent. Ten vozíčkáři rád pomůže se vším, co je třeba, ať už je to manipulace s vozíkem, pomoc s použitím toalety, anebo třeba svlečení bundy. „V RadoBaru máte jistotu, že bezbariérový záchod bude přístupný. Máme i zvedák, takže jsme schopni obsloužit i klienty se závažnějším postižením.“ 

S večerem se pak prostory proměňují v příjemný podnik. Lidé s vozíkem i bez si mohou dát na baru něco dobrého, je tu také pohodlné posezení. Nedělitelnou součástí je kulturní program, který poskytuje pestrou nabídku nejen hudební či výtvarné produkce, ale také přednášky a debaty se zajímavými hosty. „RadoBar je vlastně taková klubovna. Je to prostor pro setkávání lidí, kterým je sympatická myšlenka RadoVanu. Jsme rádi, když sem kdokoliv zavítá na pivo a řekne, že se mu tady líbí,“ doplňuje Laďka. Komunitu kolem RadoVanu tvoří účastníci výprav, ale i společní kamarádi či podporovatelé. 

Novinkou v portfoliu RadoVanu jsou poradenské služby, určené pro pečující osoby. Jsou to obvykle blízcí handicapovaného, nejčastěji rodiče. Pečujícím nabízí RadoVan jak odbornou pomoc, tak třeba i možnost čerpat sílu a motivaci od jiných pečujících v tzv. podpůrné skupince.

Do terénu na kolečkách

Výlety, na které vozíčkáři s RadoVanem vyrážejí, nejsou žádná selanka. Zdolávají terén, který by dal lekci i leckterému člověku bez handicapu. Pod vedením RadoVanu vozíčkáři zdolali Beskydy, absolvovali výpravu do Taizé, navštívili kopcovitý Banát, v Rakousku dokonce sjížděli alpskou řeku Salzu. Vydali se už i do míst, kam se z Česka v dodávce dostat nedá – třeba do Izraele nebo na Island. O dobrodružství a adrenalinové zážitky tedy nouze není.

RadoVan

• nezisková organizace, sídlící v Brně
• věnuje se lidem s tělesným postižením, kterým pomáhá k menší izolovanosti a větší samostatnosti v jejich životě
• vznikla v r. 2019 z iniciativy dvou kamarádů J. Havla a T. Koubka
• dnes v RadoVanu pracuje osmičlenný tým ve složení J. Havel, T. Koubek, J. Hovorka, Š. Prudil, T. Pospíšilová, L. Blažková, A. Havlová a A. Luklová
• více informací naleznete na webu http://radovan.fun

Logisticky je však cestování s vozíčkáři jednodušší, než by se na první pohled mohlo zdát. „Jsme parta lidí, kteří si sem tam i nějakou divočinu dovolí,“ usmívá se Laďka. Druhým dechem však dodává, že cíl i průběh výletů vždy promýšlejí tak, aby si byli jistí, že je to pro účastníky bezpečné a v jejich silách. Každý z účastníků na vozíku se přitom může rozhodnout, jestli zvolí náročnější, anebo méně náročnou alternativu trasy. 

A jak je to s výbavou vozíčkáře? Představuju si, že vozíčkáři do hor obouvají hrubší vzorek, nesmeky anebo mají nějaké jiné outdoorové zlepšováky. Z tohoto omylu mě Laďka vyvede záhy. „Jsou to běžné vozíky. Je třeba, aby měly nafoukaná kola a byly připraveny na další cestu. Existují popruhy, které se na vozík upnou vepředu, a tímto způsobem je možné jej jednak zezadu tlačit, ale i zepředu táhnout, čímž se síly lépe rozloží,“ vysvětluje.     

Výprava je koncipována tak, aby její členové obsadili jednu až dvě dodávky. Na každého vozíčkáře přitom připadá jeden nebo dva zdraví asistenti. Celkem se tedy vejdou dva až tři lidé na vozíku.

Asistentem snadno a rychle

Asistentem na výpravě RadoVanu se může stát každý. Je to práce dobrovolnická, takže nevyžaduje žádné předchozí vzdělání ani zkušenosti. Před odjezdem dostane každý dobrovolník školení, při kterém se např. naučí, jak manipulovat s vozíkem. Asistent pomáhá se vším, co vozíčkář sám nezvládne – ať už je to nošení po schodech, tlačení do kopců, anebo pomoc s hygienou. Součástí výpravy je vždy také zkušený člen RadoVanu, který v případě potřeby pomůže.

„Chtěli bychom, aby měli asistenti účast zdarma, ale zatím si to nemůžeme dovolit,“ krčí Laďka rameny. V současnosti asistentům nabízejí alespoň výraznou slevu na účastnickému poplatku, kterou běžní účastníci – vozíčkáři – platí v plné výši.

Farářka v Banátu

Čerstvou asistentskou zkušenost v RadoVanu má i Iva Květonová, evangelická farářka z Brna. Ta s ním letos v květnu absolvovala výjezd do Banátu. Vyrazit se tam rozhodla v období svého studijního volna, tzv. sabatiklu. „Chtěla jsem dělat někde dobrovolníka, vyjít ze své bubliny. Na to v běžném čase nemám vůbec prostor. Myslela jsem si, že bych třeba mohla v RadoBaru sem tam točit pivo. Ale Jenda Havel mi doporučil, abych si vybrala některou z výprav. A termínově mi vyšel Banát.“

Výpravu do Rumunska popisuje jako silnou, ale obohacující zkušenost. „Byla to taková veselá punková jízda. Nikoho z výpravy jsem neznala. Hned v autě jsme pili ze stejných flašek, ve stanu mi dýchal do obličeje úplně cizí chlap, v noci jsem od něho dostala do žeber a on ode mě taky. Překvapila mě důvěra, se kterou mě, cizí ženskou, nechal vedoucí Jirka řídit dodávku. A taky, že neřešil genderové stereotypy. Večer mi prostě řekl: „Chceš rozdělávat oheň, stavět stany, nebo vařit?“ Vybrala jsem si stany.“

Nepřekvapivě byla pro Ivu nejnáročnější částí výletu manipulace s vozíky v nepřístupném terénu. „Nejtěžší bylo vykulit vozíčkáře po nepříjemném schodišti na střechu šíleně vysoké budovy v bývalém měděném dolu. Taky mě to ale nejvíc nakoplo. Že jsme to zvládli, nevypadli přitom třeba z okna, nikomu se nic nestalo a ti dva kluci na vozících byli nadšení, hrdí, a já taky,“ dodává.

Horizont

A co plánuje Radovan do budoucna? „Nějaký vývoj určitě v plánu máme. Teď záleží hodně na Jendovi, jaké přicházejí projektové výzvy. Prozatím bychom se chtěli držet Brna, ale chceme rozšiřovat aktivity nad rámec cestování. Teď se dost věnujeme lidem, kteří pečují o handicapované, v čemž bychom rádi pokračovali. S tím souvisí téma pacientů s neurodegenerativním onemocněním a jejich blízkých, které bychom chtěli otvírat. A dál uvidíme,“ zamýšlí se Tomáš. 

Pro všechny případy ale platí, že pokud by se kdokoliv chtěl zúčastnit některé z výprav, ať už jako asistent, anebo účastník na vozíku, stačí se ozvat a vyrazit. Není se čeho bát. Tahle „cestovka“ je dobrá volba.

Adéla Rozbořilová
foto: ARo/archiv RadoVanu

BOX – ZAČÁTEK
RadoVan
-    nezisková organizace, sídlící v Brně
-    věnuje se lidem s tělesným postižením, kterým pomáhá k menší izolovanosti a větší samostatnosti v jejich životě
-    vznikla v r. 2019 z iniciativy dvou kamarádů J. Havla a T. Koubka
-    dnes v RadoVanu pracuje osmičlenný tým ve složení: J. Havel, T. Koubek, J. Hovorka, Š. Prudil, T. Pospíšilová, L. Blažková, A. Havlová a A. Luklová
-    více informací naleznete na webu http://radovan.fun
BOX – KONEC