Cesta na Ukrajinu

Ještě ten večer jsem Danovi volal, že jedu. Pak ale přišla těžší část: jak to oznámit doma. Říct rodičům a přítelkyni Sáře, že odjíždím do země zasažené válkou, nebylo snadné. Když jsem jim své rozhodnutí sdělil, hned jsem dodal, že nežádám o svolení, ale o požehnání – a to jsem
dostal. Díky Bohu za to! 11. října časně ráno jsme se s Danem, Mirkem a Jindřichem vydali na cestu. 

První zastávka nás čekala ve Veselynivce. Už když jsme vjížděli do vesnice vyběhly nám v ústrety první obyvatelky. Byla to Žeňa, sestra Marie Provazníkové, se svou dcerou Táňou. Mluvily pěknou, možná na první poslech trochu vtipnou češtinou. Připadal jsem si jak v Jiříkově vidění. Jsem 1400 kilometrů od domova, a přesto doma. Ten pocit ve mně zůstával po celou dobu, co jsme byli na Ukrajině. Dny plynuly a já poznával nové a nové lidi a nabýval zážitků. Docházelo mi, jak povzbudivé je pro mě společenství krajanů daleko za našimi hranicemi. Lidé jsou zde hrdí na svoji zemi (Česko i Ukrajinu), kulturu, jazyk a v neposlední řadě i na vyznání. Objevil jsem místo, kde se spolu snoubí vše, co mám tak rád.

Až doposud by se mohlo zdát, že bylo vše zalité sluncem, ale všeho do času. Ukrajina, ta krásná zem, dnes a denně čelí putinovské agresi. Lidé pokládají své životy na frontě v nesmyslné válce. Jejich boj však smysl má, bojují za svou svobodu. Až do této chvíle se mi psalo dobře, ale nyní, jako by se mi ani nechtělo pokračovat.

Přítomnost války, pocit, že nad vámi neustále něco visí ve vzduchu, v člověku vzbuzuje úzkost. Denně nad hlavami lidí na Ukrajině létají ruské drony a rakety. Není z toho úniku. Každé ráno, když jsem se probudil, jsem děkoval Bohu, že můžu vstát a začít nový den. Ranní modlitba díků se pro mě najednou stala nesamozřejmostí. Kdo něco takového nezažil, jen těžko chápe. Ne potřebu modlitby, ale neodvratitelnou skutečnost a přítomnost války, která je doslova za humny. 

Překvapilo mě, jak ukrajinská společnost, alespoň ta malá část, kterou jsem mohl poznat, vnímá válku. Mezi lidmi byl sice cítit strach, beznaděj, nejistota, ale nikoliv nenávist. Bylo cítit, že lidé stále žijí ve víře a v naději, že tahle válka jednou skončí a že skončí dobře pro Ukrajinu. Situace na frontě je neutěšená, avšak přítomnost naděje vždy lidem dodává sílu bojovat. Tou nadějí je pro mnohé vidina osvobození jejich země od ruských okupantů, pro jiné Bůh v podobě Krista ukřižovaného a vzkříšeného a pro další prostý konec té strašné války.

Zkušenost cesty do země zasažené válkou v člověku zanechá hlubokou stopu. Když píši tento text, uplynuly tři týdny od našeho návratu z Ukrajiny. Vrátili jsme se sice do běžných životů spjatých s každodenností, ale stále se nemohu přenést přes pocit, že tam najednou nejsme. Už
nejsme nablízku lidem, kteří bojují i za naši svobodu. Stýská se mi a mám svíravý pocit z toho, v jaké situaci jsme naše krajany opustili. Zároveň mi zní v hlavě slova jedné písně: „Jsem tu, prázdné ruce mám, přijmi mne a veď mne dál…“ Tak s vírou, že Bůh přijme všechny potřebné a volající prosím: Bože, ochraňuj a posiluj Ukrajinu a její lid. Amen.

Milan Kocanda, student ETF