Cesta do středu sebe (a do Čáslavi)

Takovýmto poetickým odstavcem popisuje Tabita Vejnarová (dnes Landová) naši nejvýznamnější mládežnickou akci. V článku, který vyšel v Českém bratru roku 1993. 

Přesně před 30 lety se v Čáslavi na třetím polistopadovém sjezdu s názvem Hlavou proti zdi konala přednáška Fedora Gála, promítal snímek Ježíš z Montrealu nebo hrálo divadlo. Letos už sice organizátoři neměli štáb s místní sokolovně, nicméně Dusíkovo divadlo bylo opět naplněno. A to přestože účastníků nebylo 900 jako před 30 lety, ale o 300 méně. I přes všechny výše zmíněné odlišnosti zůstávají některé věty z citované reportáže stále aktuální – například ta, ve které autorka popisuje spaní v tělocvičně, kde na podlaze leží asi 100 lidí, lakonickou glosou „V rohu někdo hrozně chrápe“. 

Ve třech sálech čáslavského divadla, které bylo od minulého sjezdu doplněno jemnou a funkční dostavbou architektů Buriana a Křivinky, bylo možné vyslechnout množství přednášek, zabývajících se poznáním sebe sama, nebo se účastnit diskuse se Sašou Uhlovou o „hranicích práce“, které sama zakusila. V čase mezi programy jsme se mohli občerstvit v Pražské kavárně nebo si zakoupit tetovačku a ponožky s motivem srdcí, skládajících ozubené kolečko, vytvořených pro letošní sjezd Vojtou Janošíkem. 

Přednáškový program pak doplňovaly workshopy nebo volejbal, zpěvy z Taizé v evangelickém kostele, přilehlá hradební bašta se zase stala místem zázračného příběhu z roadtripu po Albánii. Večery pak patřily koncertům, při kterých jsme si mohli i zazpívat. První večer s kapelou Sunrise Gang, která zahrála dobře známé písně ze Svítá, druhý pak s kapelou Hm…, která byla znalostí textů a bouřlivou odezvou mládeže očividně příjemně překvapena. Sobotní večer pak uzavřela multimediální pobožnost místního filmově divadelního spolku a jejich přátel. 

Poslední tradiční součástí sjezdu jsou pak nedělní bohoslužby. Evangelický kostel zcela obsadila mládež z celé republiky a také děti s dřevěnými mečíky. Bohoslužby vedli Ondřej Zikmund a Drahomíra Dušková Havlíčková, k ruce jim byli ale i další faráři a mnoho dobrovolníků, což je při vysluhování večeře Páně kvůli našemu počtu nezbytně nutné. V ohláškách jsme se dozvěděli, že za rok bude sjezd ve Svitavách – tam byl naposled před 13 lety. 

Skupinky se zvolna trousí k nádraží. Rozjíždíme se na všechny strany. Ulice se vylidňují. Město opět usíná. 

Tomáš Vojtíšek
foto: Dan Ridzoň, Ben Skála