(ČB 5/2024) Tématem májového čísla je asi jedno z nejkrásnějších ujištění člověka. Bůh je láska. Je to jedna z nejzákladnějších, a přesto myslím nejvýstižnějších výpovědí o Bohu. V Boží lásce je skryta celá křesťanská zvěst. Ale je tu ještě jiná rovina. Bůh sám je nejen konatelem lásky, ale také jejím garantem. Je podmínkou, sine qua non. Těžko bychom mohli milovat, kdyby nejdříve Bůh nemiloval nás.
Tématem májového čísla je asi jedno z nejkrásnějších ujištění člověka. Bůh je láska. Je to jedna z nejzákladnějších, a přesto myslím nejvýstižnějších výpovědí o Bohu. V Boží lásce je skryta celá křesťanská zvěst. Ale je tu ještě jiná rovina. Bůh sám je nejen konatelem lásky, ale také jejím garantem. Je podmínkou, sine qua non. Těžko bychom mohli milovat, kdyby nejdříve Bůh nemiloval nás.
Ve výroku „Bůh je láska“ je však skryto jisté nebezpečí. Je-li Bůh láska, platí také, že láska je Bůh? Taková situace by totiž měla závažné konsekvence. Částečně je můžeme pozorovat i v současném světě. Komercionalizované, ba zdeformované svátky sv. Valentýna a 1. máje, které se stávají trendem, v jehož centru stojí nový kult – kult lásky. Je to láska hlomozná, ale plytká a vyprázdněná, neautentická. Láska je najednou nikoli nejhlubším citem, ale spotřebním produktem či politickým artiklem.
Už William Shakespeare nebezpečí tohoto kultu prohlédl. Doklad o tom máme ve snad největším příběhu lásky všech dob – dramatu Romeo a Julie. Je to varování, že záměna lásky v boha může mít fatální důsledky.
Juliiným bohem se stává právě Romeo. Přiznává to i sama ve scéně v Kapuletově zahradě: „Nepřísahej nic; neb chceš-li, přísahej na spanilou svou vlastní bytost, která božstvem jest mé modloslužby; – a já uvěřím.“ Zaslepena zamilovaností Julie dává vše ostatní stranou. Její svět se smrskne na objekt jejího milostného zájmu, na němž až s omamnou touhou ulpívá. Žila jen pro něj, a také kvůli němu umírá.
Romeo se stal předmětem Juliiny „modloslužby“, jak ona sama doznává. Ano, stal se předmětem. Pokud se totiž láska stane naším bohem, kvůli němuž přestáváme vidět skutečného Boha, sklouzáváme k idolatrii. Vzýváme objekt. Ale Bůh přece není objekt. Bůh je subjekt lásky. On je láska. I proto můžeme – společně s apoštolem Pavlem (1K 13,8) – žít v blaženém vědomí toho, že láska nikdy nezanikne. Protože Bůh je věčný a jeho láska nezná hranic.
Adéla Rozbořilová
TÉMA
Biblická úvaha – Š. Janča
Rozhovor s krizovou interventkou Bohunkou Horskou – A. Rozbořilová
Trestá Bůh i poté, co z nás trest sňal? – O. Kolář
Pozvání od hrdličky a co s ním – M. Rejchrt
Otázka na tělo – A. Rozbořilová
MOJE CÍRKEV
Daleko do sborů, blízko k lidem – A. Rozbořilová
Velikonoce v naší církvi – A. Rozbořilová
Církev za zdmi kostelů – M. Vojtíšková
Služebník dobrý a věrný – M. Zikmund
DIAKONIE
Dítě nad vodou – A. Šůra
Skrytý život, skuteční lidé – K. Šugarová
SLOVO
Praha hostila mezinárodní setkání Taizé – A. Rozbořilová
Na Smíchově to žije – J. Šandera
Karel Skalický 90 – Z. A. Eminger
Faráři a bydlení – Z. Šorm
Poslední slovo – J. Šarounová