(ČB 12/2025) Milé čtenářky, milí čtenáři, otevíráte poslední číslo roku 2025 a s ním i závěrečné téma našeho celoročního cyklu, v němž jsme se věnovali vztahu těla a víry. Může působit trochu nepatřičně, že na prosinec, kterému dominuje radostné období Vánoc, připadlo právě tak temné téma jako „Smrt a vzkříšení těla“. Jenže k lidské tělesnosti pomíjivost zkrátka neodmyslitelně patří. A zároveň jako křesťané smíme mít naději, že to není konec. Proto se i v tomto čísle snažíme důraz klást především na příslib vzkříšení těla.
Milé čtenářky, milí čtenáři,
otevíráte poslední číslo roku 2025 a s ním i závěrečné téma našeho celoročního cyklu, v němž jsme se věnovali vztahu těla a víry. Může působit trochu nepatřičně, že na prosinec, kterému dominuje radostné období Vánoc, připadlo právě tak temné téma jako „Smrt a vzkříšení těla“. Jenže k lidské tělesnosti pomíjivost zkrátka neodmyslitelně patří. A zároveň jako křesťané smíme mít naději, že to není konec. Proto se i v tomto čísle snažíme důraz klást především na příslib vzkříšení těla.
Lidské tělo, a tím i nevyhnutelnost smrti, na sebe vzal i Ježíš. Toto zrníčko zmaru je zaseto už v momentě jeho narození, které si právě o Vánocích připomínáme. Ježíšův život je nejen příběh radosti a naděje, ale také utrpení a smrti.
Všudypřítomné veselení a někdy až kýčovitě idylická „pohoda“, které na nás doráží třeba i v reklamách a obchodech, možná v některých z nás může vyvolávat pocit, že o Vánocích prostě šťastní a veselí být musíme. Jenže ne všichni mají sílu a třeba ani důvod k jásotu. Myslím teď na ty, kteří nedávno přišli o někoho ze svých blízkých a u štědrovečerního stolu zůstala prázdná židle. Na ty, pro něž je bolest ze ztráty tak silná, že Vánoce vůbec neslaví. Na ty, kteří jsou osamělí a nemají s kým Vánoce prožít. Na ty, kterým svátky překazila nemoc. Na ty, kteří nemají na sváteční náladu ani pomyšlení, protože se strachují o život. A také na ty, kteří sobě nebo svým dětem vánoční „radosti“ prostě nemohou dopřát.
Vážím si toho, že i na tyto lidi v naší církvi myslíme a dáváme jim prostor nebýt se svými trápeními sami. Bohoslužby či modlitební setkání věnované právě těm, kteří o Vánocích prožívají smutek či bolest, připravují např. sbory v Pardubicích (14. 12.) či ve Znojmě (23. 12.).
Vánoce zkrátka nejsou vždy spojené s prožitkem radosti. Snad ale vždy mohou být ujištěním o naději. A tak chceme i my v tomto čísle kousek té naděje nabídnout.
Pokojné prožití svátků narození Páně a požehnaný vstup do nového roku přeje
Adéla Rozbořilová
TÉMA
Biblická úvaha – M. Sabo
Rozhovor s obřadnicí Kateřinou Grofovou – J. Hofmanová
V jakém těle povstaneme? – O. Kolář
Memento funeri – R. Mazur
Rozhovor s paliativní lékařkou Petrou Řeháčkovou – M. Sabo
A pomažou ho olejem – O. Macek
Otázka na tělo – E. Karásková
MOJE CÍRKEV
Podzimní celocírkevní konference – J. Hofman, J. Zejfart
Setkání kurátorů Chrudimského a Poličského seniorátu – K. Vojkůvková
Riga a Brusel ekumenicky (nikoli turisticky) – P. Pokorný
Podzim na Ukrajině – D. Ženatý
Neděle věčnosti v Boskovicích – T. Trumpeš
Slavnost světla prozářila smíchovský sbor – K. Pacovský, P. Pijáček
O Vetterovi – M. Fendrych
Josef Jančík z Bohemky – D. Ženatý
DIAKONIE
Říci si o pomoc hned – A. Šůra
Klub Pomněnka 360 – P. Hladík
SLOVO
Rozhovor s muzikologem a hudebníkem Jiřím Tichotou –
M. Rejchrt, A. Rozbořilová
Povídka: Náměsíčník – P. P. Payne
Recenze: Ježíš a mocnosti – D. Ženatá
Recenze: Eman nově vydává dvě zajímavé knihy – M. Sabo
Dopisy čtenářů: Kážeme Krista (?) – J. Nečas
Poslední slovo – P. Pokorný