(ČB 4/2022) Začnu známou anekdotou. Planeta Země je u doktora, který ji vyšetří a pak oznámí: „Je mi líto, ale máte lidi.“ Tváří v tvář tomu, jak se k Zemi chováme, se mi to jeví hořce přiléhavé. Není to paradox, že právě člověk, Hospodinem vyvolený správce stvoření, se stal jeho hlavní zhoubou?
Začnu známou anekdotou. Planeta Země je u doktora, který ji vyšetří a pak oznámí: „Je mi líto, ale máte lidi.“ Tváří v tvář tomu, jak se k Zemi chováme, se mi to jeví hořce přiléhavé. Není to paradox, že právě člověk, Hospodinem vyvolený správce stvoření, se stal jeho hlavní zhoubou?
Začala jsem záměrně tvrdě, ale nerada bych, aby to vyznělo jako plytké moralizování. Předně ani já nejsem bez ekologické viny. Chovám se k životnímu prostředí bídně. Snažím se uvažovat nad tím, jak moje konání ovlivňuje přírodu, ale někdy – často! – zkrátka zvítězí komfort nad ohleduplností k planetě. Čtenáři hojně rozprávím o cyklistice. Pravda ale je, že hlavní motivací pro jízdu na kole není dobro mojí planety, ale mého těla. Že šetřím emise CO2, to je spíš taková šťastná náhoda.
Nedávno jsem si nechala spočítat svoji uhlíkovou stopu. Myslela jsem si, kdovíjak šetrně nežiju – auto nevlastním, letadlem nelétám, rozšafná nejsem; mám všeho všudy dvoje kalhoty a pár triček, nic moc nenakupuju – není moc kdy ani za co; plasty jakž takž třídím, sprchuju se krátce, elektřinou šetřím. Ekologicky můžu mít svědomí čisté, no ne? Kdepak! Ukázalo se, že zanechávám obrovskou uhlíkovou stopu, protože některé pevné energetické výdaje mojí domácnosti, které mám stejné jako třeba pětičlenná rodina, připadají jen na jednu hlavu.
Ale to není jediná věc, která je na mém způsobu života nehospodárná. Plýtvám jídlem. Jasně, koupím si, na co mám zrovna chuť. Jenže pak ten hummus nebo paprika zůstanou ležet a za pár dní je vyhodím. A právě plýtvání jídlem je jeden z hlavních ekologických nešvarů evropských domácností. Každá z nich vyhodí průměrně skoro 40 kg jídla ročně!
Nemusí pršet, jen když kape. I zdánlivě malé věci mohou mít velký dopad. Udělat něco pro blaho planety, a tím i pro blaho nás všech, může každý. Jak se lépe chovat k rozbolavělé Zemi, tomu se věnujeme na následujících stranách.
Inspirativní čtení přeje
Adéla Rozbořilová
TÉMA
Biblická úvaha – M. Vanča
Dva vrabci jídlo nevyhazují! – J. Pechar
Není člověk satan Země? – J. Zámečník
Co se zbylým jídlem? – A. Rozbořilová
Jak snížit devastaci Země – M. Drápal
Otázka na tělo – A. Rozbořilová
MLÁDEŽ
Jak to vypadá ve víru víry? – K. Sojka
Jarní hladovec – J. Pechar
MOJE CÍRKEV
Šumperk: živá brána Jeseníků – J. Pavlús
Lidé ve sboru – A. Rozbořilová
Sudická škola se otevře žákům – J. Hofman
Pohlédnout utrpení do očí – N. Běťáková
Útočistě chce nabídnout střechu nad hlavou – K. Šimr
Malíř, který kázal evangelium výtvarnou řečí – J. Radová
DIAKONIE
Nahlížet pod povrch – A. Šůra
SLOVO
Kostel ve vašem mobilu – J. Pechar
Postní kalendář – M. Drápal
Pravoslavní teologové proti bludnému učení – P. Sláma
Recenze: Ke kořenům – V. Jakoubek
Poslední slovo – J. Hofmanová