Recenze: Canto ostinato: Listopad, prožitky blízké zimy

Pavel Kolmačka je básník a prozaik. Jeho próza je poetická a civilní zároveň. Nevšedně nás provází jakoby všedními dny; časem, který je ve skutečnosti jedinečný, protože se jedná o poslední dny před smrtí a pohřbem jednoho člověka. Lehce plyne děj, který ve skutečnosti zaznamenává obtížné období v rodině, kde dospělé děti doprovází umírajícího otce a po jeho smrti se s ním loučí a vypravují pohřeb. 

V šestnácti dnech se ve vyprávění střídají jednotlivé postavy a čtenář se k nim smí připojit, nahlížet do jejich běžných úkonů, vzpomínek a vnitřních pochodů. S určitou výsadou pozorovatele tak nahlíží, jak pestrý a složitý vzor je utkán z jednotlivých životních příběhů a zkušeností, co všechno k němu patří a co jej ovlivnilo. Román nehodnotí, nabízí hluboké postřehy a myšlenky, dává vyznít otázkám po smyslu a hloubce vztahů i hlasům minulosti, ale to všechno se odehrává lehce, jako když kapky deště čeří hladinu pravidelnými kruhy. 

„Hudba je z evolučního hlediska naprosto zbytná,“ říká jedna z postav Kolmačkova románu, když se snaží shodit ze stolu koncept duše a duchovnosti člověka, „nic než hmota.“ Dává to smysl tváří v tvář smrti? Kolmačka užívá hudbu jako ilustraci či asociaci odkazující k životu, tvůrčímu procesu, v němž se opakují motivy, kde spolu leccos hraje a kde přitom stále záleží na interpretech. Smrt je tím, co katalyzuje hledání sebe samých, uvědomování si souvislostí. 

Ve vyprávění se střídá hudebník Alexej, jeho sestra Kateřina, manžel Kateřiny František, Alexejova přítelkyně švýcarská terapeutka Ingrid. Kromě umírání a smrti Alexejova a Kateřinina otce jde život dál a rodina při tom prožívá i jiné reálné menší a větší starosti. Jednotlivé, zdánlivě možná nevýznamné střípky vykreslují skutečnost, do níž smrt sice samozřejmě patří, a přece se s ní musíme stále vyrovnávat; konfrontuje nás s naším životem, s naší minulostí i přesvědčením. 

Canto ostinato je Kolmačkův druhý román, ale na svém kontě už má několik básnických sbírek. Bez patosu nás v této próze přivádí k tématu podzimu života. Na konci září za to převzal Cenu Jaroslava Seiferta, která je udělována významným klasikům české literatury. Ondřej Sabol (pro časopis Ohlasy) při té příležitosti shrnul: „Pavlovy texty jsou tu pro všechny hladové po hloubce a doteku s opravdovým životem včetně toho, co jej přesahuje. Pokud jste o Pavlovi zatím jen něco slyšeli, nebo třeba zachytili zprávu o Seifertově ceně, zkuste se začíst do jeho textů. Zvou nás k tomu podzimní plískanice, mlhy, kaštany a zpožděné rychlíky ve Skalici.“

Jana Hofmanová

Pavel Kolmačka, Canto ostinato: Listopad, prožitky blízké zimy, Triáda 2023, 352 s.