Být „single“ je stav jako každý jiný

Jana Hofmanová je studentskou farářkou a zastává i pozici fakultní ombudsmanky na Evangelické teologické fakultě UK. Předtím působila osm let jako farářka ve sborech Brno I a ve Šternberku. Od r. 2021 je členkou předsednictva Leuenberského synodu v ČR, zasedá v liturgické komisi synodní rady. Bydlí ve středním Polabí a je hrdou kmotrou a tetou.

Spadáš do kategorie „single“ lidí. Jak své „singlovství“ vnímáš? Cítíš se proto být sama?

Kategorii „single“ jsem si jako životní styl nevybrala, zkrátka to tak teď je. Někteří lidé dlouhodobě nikoho nehledají, jiní nejsou ve vztahu třeba proto, že za sebou mají náročný rozchod nebo jim zdravotní stav zrovna neumožňuje budovat hlubší vazby, anebo zkrátka v životě řeší jiné věci – a to je i můj případ. Nemyslím, že nebýt ve vztahu je lepší nebo horší. Je to prostě stav jako každý jiný a člověk se v něm učí být stejně, jako v manželství nebo partnerství. Slovo „sám“ či „sama“ mi přijde sporné – člověk je bez partnera, ale ne nutně sám.

Jaké místo má podle tebe takový životní stav v rámci křesťanství?

Křesťanství v pojetí některých církví někdy vypadá tak trochu jako rodinný byznys – zvlášť, když se začne básnit o ideálu křesťanské rodiny. Přitom rodina je zkrátka sociální jednotka, její forma nemá žádnou nutnou souvislost s evangelijní zvěstí. V Bibli nenajdeme moc příběhů o romantických vztazích ani ideální rodině. Naopak – křesťané spolu s vírou dávali najevo, že jsou svobodní od řádu, který určovala společnost. 

Někteří odcházeli do pouště, vydávali se na misijní cesty. Je zřetelné, že lze žít smysluplně a naplněně i jinak než v tradiční rodině, že jsou i jiné podstatné vztahy a je to v souladu s evangeliem. Je na každém, aby si odpověděl stejně jako apoštol Pavel (1Kor 7), co v dané fázi života dává smysl a kolik je schopen těm kterým vztahům dávat. Ať už ve vztahu jsi nebo nejsi, okolí k tobě má mít stejnou úctu. Bohužel, ve společnosti i v církvi bývala někdy „nezadanost“ u žen podezřelá nebo stigmatizovaná.

Jak se se samotou smířit, resp. nevnímat ji jako něco, s čím je nutné „se smiřovat“?

Myslím, že samotu člověk cítí, když mu chybí vztahy nebo pochopení od okolí. Což ovšem nemusí vůbec souviset s rodinou. Jsou lidé, kteří žijí ve vztazích, a přesto zažívají samotu, protože mají pocit, že jim není rozuměno – chybí jim rezonance s lidmi kolem sebe. Naopak řada lidí, kteří žijí v celibátu nebo v komunitním společenství a nemají romantický vztah, pěstuje intenzivní vztahy s lidmi kolem sebe. Nestrádají – naplnění nalézají v přátelích, ve společenství, kde slouží, v přírodě nebo tvorbě. A právě křesťanský sbor by podle mě měl být místem, kde lidé zažívají takovou vzájemnou citlivost, že si tam ani single lidi nebo ovdovělí nemusí připadat osamělí. 

Umí být ČCE pro osamělé domovem, nebo jsme příliš „vysokoprahová“ církev uzavřená ve vlastním vesmíru?

Když je církev početně malá jako ta naše, funguje už tak trochu jako rodina. To je mnohdy milé, ale někdy to přináší taky úskalí. Když přijdeš někam, kde už máš příbuzné a známé, nic tě nemotivuje navazovat vztah s lidmi, kteří přišli nově a třeba si připadají sami. Někdy pak máme ve sborech tendenci být spokojeni s tím, jak jsme. Když přijde někdo nový, ať se hezky snaží, ať je jako my, aby zapadl do smečky. Bohu díky se to ale leckde mění – mimo jiné právě tím, že třeba ti, kteří mají jinou životní zkušenost než rodilý evangelík, to s církví nevzdali a stali se jejími aktivními členy. Jejich partneři často do kostela ani nechodí (jsou tam pak taky tak trošku „single“) a pěstují přátelství, jsou vnímaví pro nejrůznější životní situace.

Myslíš, že se nám v tom, jaké společenství tvoříme, nějak daří naplňovat poslání církve? Nestáváme se pouhou zájmovou organizací?

Záleží, jestli je společenství založené jen na tom, že jsme si sympatičtí a dlouho se známe, anebo jestli těžiště leží mimo nás – ve společném vztahu ke Kristu. Když se scházíme ke společné modlitbě a slavení, je to pozváním i pro lidi, kteří jinak svou životní situací a stavem zrovna nezapadají nebo mohou mít introvertní povahu a ani netouží se všemi o všem konverzovat a být stále v akci.

Jak s lidmi, kteří se cítí osaměle, pracuješ při pastoraci? Co pro ně můžeme udělat a jak s nimi mluvit?

Někdy je samota důsledkem těžké životní situace, někdy je ale tou těžkou životní situací právě určitá samota. V tom druhém případě se mi zdá, že se lidé potýkají s tím, co cítí, a zároveň je pro ně těžké o tom mluvit, protože ve většinové společnosti stále přetrvává určité stigma; stereotyp, že normální je být buď ve vztahu, anebo naopak vztahy „mít na háku“. Říct, že mám něco jinak ve vztahové nebo sexuální rovině, je samo o sobě těžké, a přiznat, že si v tom navíc připadám sám/sama, znamená dát najevo ještě větší zranitelnost. Chce to velkou odvahu a mám úctu před všemi, kteří se s tím svěří a chtějí o sebe a o své vztahy pečovat.

Návod na to, jak se navzájem doprovázet, nemám. Cestou je ale podle mě vnímavost a trpělivost vůči situaci konkrétního člověka. Někdy stačí být druhému na blízku a dát najevo přijetí, vytvořit bezpečný prostor. Můžeme o tom s ním víc mluvit nebo taky ne – není třeba z něj něco tahat, ale můžu tu pro něj být. Často jde o drobné krůčky, díky kterým si člověk přestane připadat sám. Když začneme naopak druhého „zachraňovat“ podle svých představ, můžeme tím potvrzovat stereotyp, že je pro své okolí ztraceným případem, i když on sám to nemá tak, že by potřeboval být zachraňován z toho, v čem a jak žije. 

Je něco, s čím ses musela vyrovnávat ve spojitosti s tím, že jsi single farářka?

Těžké bylo doprovázení některých párů. Pozorovala jsem na nich, jak jsou ochotní a odhodlaní pečovat spolu o vztah a hledat způsoby, jak spolu být navzdory velikým nesnázím, zatímco sama jsem se v té oblasti potkala s bezmocí. Naslouchat jim, povzbuzovat je a přitom mít v sobě takovou zkušenost není jednoduché. Profesionálně od toho lze mít odstup, ale člověk samozřejmě prožívá vlastní ztrátu. Vyvolává to smutek, na který je zase člověk sám. Někdy bylo i těžké věnovat se dětem, když si člověk uvědomil, že nemůže pečovat o vlastní nebo o ty, které mu byly blízké. Ale to si teď vynahrazuju. Asi zdaleka nejtěžší jsou některé nereflektované a nevědomé projevy šovinismu: vedle „sborotvorných“ rodin, maminek s dětmi a úctyhodných pánů farářů jsou single ženy pro některé lidi tak trochu neviditelné nebo se snadněji obcházejí. Kapitola sama pro sebe jsou lichotky nebo genderově orientované poznámky.

Hraje rodinný stav faráře roli při jeho volbě v novém sboru?

Nechci zobecňovat. Snad už pomalu přestává platit, že sbory při hledání faráře nejraději pokukují po mladých mužích s paní farářovou coby aktivní členkou sboru a alespoň třemi dětmi, aby pěkně zabydleli faru. Ostatně oba sbory, kde jsem působila, si mě zvolily při vědomí mé životní situace.

Ale myslím, že to, jestli je farář ženatý nebo farářka vdaná, může ovlivnit očekávání, která vůči nim sbor má. Pro některé lidi je pochopitelné, když kolegové řeknou „musím s dětmi k doktorovi“ nebo „máme prázdniny“ nebo „potřebujeme mít další pokoj pro děti“. Ale že by si volno v určitém čase a vymezené hranice nárokovala farářka sama pro sebe? Copak by se nemohla přizpůsobit potřebám sboru? 

Jakou zkušenost mají svobodní či rozvedení duchovní s očekáváním sborů vůči jejich osobnímu životu?

Co se týká osobního života, doufám, že vůči mně nikdo očekávání nemá! Nebo má zkrátka smůlu. Přijde mi důležité připomínat, že člověk ve sboru slouží svým obdarováním a svým vzděláním – (ne)být v manželství nebo (ne)mít rodinu není součástí kvalifikace. Ať už rodinu má anebo ne, je potřeba, aby si pojmenoval, v čem je jeho obdarování, jakým způsobem chce sboru sloužit a co už je nad jeho síly nebo nad rámec jeho služby.

A co tzv. farářská samota? Do jaké míry se může farář vázat na členy sboru, když například ví, že za pár let možná odejde na jiné působiště?

Můžeš být ve společenství, které máš rád, a přesto jsou věci, které nemůžeš nebo nechceš sdílet. Každý máme vnitřní těžkosti, dramata, pochyby. Můžeš si o tom s někým ve sboru popovídat, když je to blízký přítel, ale když jde o pochybnosti, které se týkají služby nebo situace ve sboru, tak to často možné není. To by rozehrávalo dynamiku, která není zdravá.

Anebo když věnuješ lidem celý víkend, investuješ hodiny příprav, jsi pořád uprostřed lidí – a pak to všechno skončí, nezůstane nic, jenom prázdná fara. To je těžko předatelná zkušenost. Trochu jinou samotu asi zase znají kolegyně a kolegové s rodinami, když na ně doléhá, že sborové aktivity a nároky mají každý víkend přednost a když mají pocit, že vedle služby jiným zanedbávají své nejbližší. 

Jak tomu bylo se samotou pro tebe na místech, kde jsi sloužila?

Snažila jsem se přistupovat k lidem co nejotevřeněji, ale chránit si přitom soukromí. Některé vztahy se pak přirozeně prohloubily, protože jsme si lidsky víc sedli – to je pak opora, protože někdy jsem si paradoxně připadala sama právě uprostřed shonu sborového provozu, obklopená lidmi, pro které tam mám být.

Teď na fakultě je to osvobozující nejspíš i tím, že od je počátku jasné, že jsme spolu se studenty na chvíli. Snažím se být co nejvíc nablízku, přitom ale netrpím, když se potřebují vzdálit. Je pro mě důležité, aby věděli, že tu jsem a jsem ráda, když se ozvou, přitom ale nebydlím na faře v centru dění, takže mám vlastní zázemí a příležitost žít vztahy i jinde. 

Mají faráři možnost svou „farářskou samotu“ sdílet? Mají komu se svěřit?

Faráři mají možnost supervize a myslím si, že jí řada kolegů využívá, když si na něco potřebuje takzvaně posvítit ve svém postupování a prožívání služby. Pro mě hodně znamenají přátelství mezi kolegyněmi a kolegy. Takové sdílení se pak spontánně děje třeba na farářských kurzech někde u stolu.

připravil Alexander Koukol
foto: archiv respondentky