Být členem církve, to je čest

 

 

Snažím se, aby to, že patřím do církve, byla výsada. Aby to bylo něco radostného. Otevírání možností, dveře ke svobodě, k dobrému životu. To je asi pro mne církev. Církev zvěstuje Boží království a to se děje na zemi. V církvi mám větší šanci poznávat, že se něco důležitého na zemi skutečně děje.

 

 

Že jde o Krista. Že život nemáme tolik řídit podle nějakých zásad a věroučných direktiv, ale snažit se následovat živého Krista. Je důležité připomínat, že Kristus je živý, vzkříšený, je s námi. Máme se ho ptát, jak náš život a naše jednání má vypadat. To samozřejmě může vnášet neklid, protože každý člověk to může vnímat jinak. Myslím, že tam, kde se církev přestane ptát živého Krista, ustrne.

 

 

To, že se takové otázky objevují, je znakem proměny chápání víry. Myslím, že to bude velmi dlouhý proces. Bude určitou dobu trvat, než nějakou formu najdeme. V tom stávajícím systému, který máme, se stále kloním k tomu, že bez členství v církvi to možné není. Ale zároveň připouštím rozhovor o možnosti a hledání, co s tím. Trošku se bojím, že kdybychom to připustili, například křtít, aniž by se pokřtěný stal členem církve, že tím drcneme do něčeho, co nebudeme umět zastavit. Je otázkou, jestli dokážeme dohlédnout všechny důsledky. Proto bych byl opatrný.

 

Církev určitě potřebujeme. Mezi spiritualitou a křesťanským životem je rozdíl v tom, že křesťanství žijeme společně, ve vztazích. Také Ježíš většinou svá doporučení říká ve vztahu k nějakému člověku.

 

 

Takové přemýšlení bych začal spíš pozitivně. Být členem církve, to je čest a výsada! Je to ale také odpovědnost. Když jsem členem nějakého sboru, tak lidi, kteří tam jsou, přijímám, ať jsou mi sympatičtí, nebo ne. Když chci něco měnit nebo kritizovat, je důležité to dělat zevnitř. Moc nemám rád, když někdo zvenku přijde a začne říkat, co by církev měla dělat jinak.

 

 

 

Zkušenost to byla nevyslovitelná. Mimo jiné také tím, že ta shromáždění, která se tam konala, byla odsouzenými povětšinou přijímána právě jako možnost a výsada. Když kaplan přijede do věznice, tamější atmosféra se ho dotkne. Bezprostředností a někdy i dychtivostí. Myslím, že to ukazuje, že zatímco my jsme křesťanským životem někdy spíš unavení, oni to povětšinou vnímají jako šanci. A druhý podnět, který si odtud v sobě nesu, je nezbytnost lidské identity. To, že jsme někdo, že jsme tělo Kristovo, že někomu patříme, že jsme v tom biblickém slova smyslu svatí, že jsme světlem světa a solí země. To tvoří naši totožnost. Rozbít identitu člověka je snadné, ale scelit ji náročné. Mnozí lidé ve vězení mají tuto svou identitu roztřískanou na cucky.

 

 

Já už jsem v církvi nějaký pátek, ordinován jsem byl v prosinci 1979. Myslím, že to naše vnímání se velmi proměňuje. Jsme více otevřeni citu. Cit, prožitek patří k našemu životu více než dříve. Když jsem začínal, církev byla apriori trochu nabroušená, když se o nějakém cítění začalo mluvit. To se mění. Asi bych ale pořád trval na tom, že věřím na slovo. Bůh tvoří slovem. Slovo proměňuje. Slovo se nás dotýká. Ať máme kostely krásné, upravené, moderní – ano, stokrát ano. Ale pokud by tam nebylo pořádné slovo, tak je to k ničemu. Věřím, že tam je.

 

 

O obci Boží psali už apoštol Pavel nebo Augustin, křesťan a jeho vztah ke státu, takže to je asi něco, co bude provázet příběh církve, dokud Kristus podruhé nepřijde. Církev si musí dávat jó pozor, aby se s mocí státu nezapletla.  

 

 

Trpělivým rozhovorem a nasloucháním. Ta debata [o vztahu LGBT a církve] už má nějakou historii a pořád narážíme na otázku ochoty naslouchat, ochoty připustit, že to naslouchání může na obou stranách něco změnit. Pokud do rozhovoru vstupuju s tím, že už všechno vím, tak to nemá cenu. Je to těžké. V prvním kole jde o to odstranit předsudky, druhá věc je pak ochota proměnit mysl a společně mluvit o tom, jak přijímáme Kristovo slovo a jeho moc v tomto světě. 

 

 

Samozřejmě, že se to člověka nějak dotkne. Není nic příjemného slyšet výtky. A už vůbec není příjemné, když se štěpí dosud pevné mezilidské vztahy. To bylo bolestivé. Vlastně jsem úplně nepochopil sílu té nevole. Možná v tom je moje natvrdlost, abych pochopil, co vlastně vadí. To by ale bylo na jiný rozhovor.

 

 

V takovém tvrzení se skrývá nebezpečí, že si někdo představí jednání hlava nehlava, bez ohledu na sociální rozměr. To je určitě špatně. Zaprvé bych chtěl říct, abychom si vážili současného vedení Českobratrské církve evangelické a ústřední kanceláře. Málo se o tom mluví, ale od r. 2013 máme každý rok na provoz církve od státu o pět milionů méně. Už je nedostáváme. Dvanáct let uplynulo, peníze od státu ubývají a my žijeme, faráři dostávají platy pravidelně, život církve není z finančního hlediska nijak výrazně omezen. Naopak, ve sborech i díky DARPům vidíme nové pěkné věci. Za to je potřeba vzdát díky. Vedení církve se daří finance získávat profesionálním způsobem, který v sobě ovšem má prvky sociálního ohledu.

 

 

Je dobré, aby existovala, protože si myslím, že ve společnosti a v ekumeně zastává určité místo. Máme určitý typ zbožnosti, stylu, vkusu, důrazu, které kdybychom neměli, tak budou chybět. Přes 100 let žije naše církev v obrovské rozmanitosti, za což je hodna obdivu. Naučili jsme se navzájem respektovat, což není úplně samo sebou. Když se podíváme na politické strany nebo jiné skupiny, které mají žít v různosti, tak vidíme, jaké jim to dělá problémy. Když jsem byl synodním seniorem, tak jsem jezdil po sborech. Bez ohledu na stav sboru a problémy, které jeho členové řešili, jsem vždycky potkal aspoň několik lidí s úsměvem a jiskrou v oku. V drtivé většině sborů jsou lidé se zájmem něco dělat. A na těch musíme stavět. Čísly se nesmíme nechat zblbnout.

 

 

Hodně to záleží na konkrétních osobách, jak je na to kdo nastaven. Myslím, že je patrný pozvolný růst směrem k sobě a vzájemnému respektu. I to, že jsme všichni v menšině, že nás ubývá, nás nutně pudí být blíž u sebe. 

 

 

Takový přehled nemám. Ale jeden rys, který tomu, co říkáš, odpovídá, je právě vztah k LGBT komunitě. Kdyby došlo k nějakému třesku a církve se měly rozdělit podle toho, jak se dívají na tuto problematiku, hranice dělení by nevedla po obvodu jednotlivých církví, ale šla by napříč. V tomto má bratr Tomáš Holub pravdu. Ano, mnohem víc než dříve k sobě patříme na základě pohledu na důležité otázky, než že bychom lpěli na konfesních důrazech. A jaké to bude mít důsledky? Nevím. Svět je teď v pohybu. 

 

 

Samozřejmě ten druhý, otevřená církev. Uzavřenost a zahleděnost do sebe je hrozná. Často hledáme, jak se k chovat k nově příchozím. To v ČCE moc neumíme a měli bychom se to učit. Když přijde někdo nový, ztuhneme. Pak třeba slyšíme, že jsou lidé, kteří by rádi do církve přišli, ale necítí se tam dobře, protože je nikdo neumí oslovit. Myslím, že je to do jisté míry otázka naší nešikovnosti nebo neohrabanosti, ale určitě ne zlý úmysl. 

 

 

Není to tak, že by se na Ukrajině žil křesťanský život výrazně jinak než u nás. Spíš si tam člověk uvědomí důležitost církve. Vzpomínám, jak jsme jednou přejížděli z Bohemky do Veselynivky. Bylo to na podzim v neděli odpoledne. Jedete 80 kilometrů venkovem, chaloupky, hospodářství, sem tam nějaký pes, ale lidi nevidíš. Je to trochu smutné. Ale pak přijedeš do Veselynivky a tam je malý kostel, čeká tě tam osm lidí, mají napečené buchty a uvařený horký čaj. Sedneš si k nim a povídáte si dvě hodiny. Kdyby se na to člověk mohl podívat nějak seshora, tak je to zázrak. Je to flíček v pustině, ale něco se tam děje. To je pro mě církev. A ty největší zážitky, které si z Ukrajiny člověk odváží, jsou, že je to tak vůbec možné. 

 

 

To je těžká otázka. Myslím, že někdy prostě ustoupit nelze. Z mé strany se mohu snažit o to, aby vztah k tomu člověku zůstal. Nebudu ten, kdo by se vědomě distancoval nebo rozbíjel vztah, ale neustoupím z toho, že je to hrozné a že není možné, aby jeden stát vjel se svým vojskem do druhé země a tam ničil, zabíjel a boural. To prostě nejde. A myslím, že to je křesťanské na tom trvat, protože ustoupit z toho by znamenalo například zlehčovat to, kolik už tam zahynulo nevinných lidí. Nemohu být donucen ohledem na společenské chování k tomu, abych nad tím mávl rukou a řekl, že to nevadí. To vadí. Takže není to tak, že bych se takového člověka, který tu hrůzu nějak zlehčuje, že bych se ho navždycky zřekl. Ale pokud by tyto nepravdy dál šířil, tak bych jeho přátelství nevyhledával. A pokud by to dělal veřejně, tak bych se proti tomu ozval. 

 

 

Jsem fanda ČCE a dívá se mi na to dobře. Není výrazných zádrhelů, kvůli kterým bych prásknul dveřmi a šel jinam. A odcházení, to je téma, které nelze zlehčovat. Jsem rád, že se o tom mluví. A pokud jde o mě, jsem spokojen. Nejsem nijak ošizen. Určitě ještě něco přijde! Nikde přece není psáno, že být synodním seniorem je vrchol života a pak už nic. Mě ještě čekají krásné věci. Každý den je přináší. Tedy, odchod do penze rozhodně neberu jako nějaký sešup. Naopak – tím, že mám víc času, mohu dělat víc věcí, které mě baví. Číst, psát, dělat dřevo do kamen, jezdit do Pardubic na hokej. Jsem velmi spokojený, máme se dobře.