Byla to pro mě formativní zkušenost, Běleč opouštím jako jiný člověk

 

 

Bylo to léto poslední předcovidové. Jel jsem prakticky nonstop. O sobotách, kdy se běhy střídají, klidně 16 hodin, a stejně nebylo vše ideálně připraveno. Je to alchymie, uklízíte a připravujete celý tábor a k tomu se loučíte a vítáte hosty, trochu schizofrenní. Jezdilo se nakupovat do Makra (dnes nás zaváží), takže dvakrát týdně jsem tam strávil 6–7 hodin, tahal tunové nákupy, které jsem vzal třikrát do ruky. Někdy mě pobaví, když si vzpomenu, že jsem měl pocit, že dělám něco špatně, když to nestíhám, a ono bylo špatně to nastavení. Ale bylo to i plné radostných setkání a objevování.

 

 

Představu jsem zhruba měl, část agendy jsem už předtím dělal. Ale před nástupem jsem se měl na vše lépe doptat. Bylo to takové „když ptáčka lapají…“ Bylo mi řečeno, že vrchol sezóny jsou letní prázdniny a mimo ni to jde. Ale realita byla mnohem tvrdší. Prakticky rok a půl jsem si neudělal volný den. Před Vánocemi 2018 jsem přestal cítit ruce. Taky jsem měl představu, že bude připraven byt správce, místo toho jsem přebíral tábor a s kamarády jsme dodělávali byt, ve kterém se nedalo bydlet.

 

 

Kontakt s lidmi, kolegy, klienty. Práce na úžasném místě, kterým tábor je. To, že do Bělče jezdí lidi rádi, prožívají intenzivní zážitky, píšou o tom blogy, těší se celý rok. Práce s [kuchařem, pozn. red.] Alešem Slavíkem – to je kolega snů, hrozně moc mě naučil. Samotná práce s lidmi, moct o ně pečovat. 

 

Co mě nebavilo, a tedy bylo těžké: papíry tábor nedělají, ale jsou potřeba. Dále kontroly hygieny, velká sucha, hluční klienti, moc vody, málo vody. Někdy to, že na bydlení a jídlo je odborník každý.

 

 

Celou dobu se učím víc mlčet a víc naslouchat. Věnovat se každému naplno, ale také být přijatelně asertivní. Duchovně mě naplňovaly nedělní táborové bohoslužby. Formativní byla ta obrovská zodpovědnost, rozhodně dnes jsem někým jiným, než když jsem nastupoval, také se snažím nesoudit lidi, celý příběh zná málokdo. 

 

 

Rozhodně modlitba, ta pomohla vždycky. V Bělči jsem se naučil krátkou modlitbu: „Pane Bože, podrž mě.“ Může to vypadat jako zoufalé zvolání, ale to že si řeknete o pomoc, že se na chvíli v nějaké krizi zastavíte, funguje. Pak hektolitry kávy //(úsměv)//. Ale byly to i modlitby hostů, podpora kolegů a návštěvníků, v neposlední řadě rodina v čele s manželkou Johankou, ale i babičkou Pavlou, která v Bělči 4 roky vařila. Později i to, že jsme začali dělat v Bělči vlastní pobyty, táta víkendy, dobrobrigády nebo festival Podzimní snění.

 

 

Díky za otázku, to je moje parketa, tanec mezi kapkami deště a krizové situace. Když je nejhůř, jsem nejklidnější. Byl to extrém, stálo to mnoho sil a těch rekonstrukcí běželo moc najednou, řemeslníci zlobili, ale dobře to dopadlo.

 

 

Po odstěhování mi došel dech, viděl jsem, že si musím vybrat: buď rodina, nebo správcování naplno. Obojí jsem nevzdával, selhával jsem buď tam, nebo tam. Práce se udělalo mnoho, tábor opouštím v lepším stavu, než kdy předtím byl. Jsem rád, že tu „štafetu“ předávám právě Kateřině, její schopnosti jsou ohromující.

 

 

Lidi, místo, vztahy, intenzita bytí… Ale loučení bylo důstojné a dojemné – prostě jsme jen nepřestal, „dohráli“ jsme to do konce. 

 

 

Když lidi přejedou támhle bělečský mostek (jediný příjezd do tábora), začnou se chovat svobodně, uvolní se a usmívají se. Často i ti, co jsou tu poprvé.