Byl jsem ve vězení

Letos v těsném předjaří se na svět dostala a hned i křtem prošla nová kniha, která čtenáře zavede do mnoha zajímavých témat a příběhů plných napětí, bloudění, zoufalého hledání, křehkosti citlivých duší v těch nejtvrdších ulitách, touhy po přijetí a lásce, touhy po odpuštění, ale i působení Boží milosti skrze člověka a mnohdy i skrze prostředky, které člověku nenáleží a mohou být spíš nad lidské chápání. 

Nad lidské chápání ovšem často bývají i závažné, těžké trestné činy mnohých zločinců, kteří je páchají z nejrůznějších motivů. Zločinců, kteří následně za své skutky prochází oprávněně zaslouženým trestem za mřížemi. 

Jedná se o knihu nakladatelství Vyšehrad Byl jsem ve vězení…, která se zaměřuje především na osudy lidí a lidské duše. Kniha má v hledáčku ty, co se do tohoto smutného území „zoufalých“ – tedy do vězení – dostali. Předně jde o ty, co páchali zlo a stali se následně klienty věznic, ale celé to rámuje člověk z druhé strany – jeden ze zaměstnanců věznice, který má v sobě touhu pomáhat těm, co si většinou podle společenských měřítek pomoc zas tak úplně nezasluhují. Zaměstnanec, který pro svůj hluboký duchovní základ, své zaměření a své postoje také kdysi býval odměněn nepochopením – vězeňský kaplan. 

Postoj k duchovním ve věznici se naštěstí už mění. A potvrzením, že se tak děje, snad naznačuje i tato kniha. Mohla by se zařadit někam do kolonky „dokumentární“ a „dobrodružné“, ale i v sekci „odborné“ jistě oprávněně nachází své místo. Jde o velice zvláštní rozhovor, v němž se státní zástupce Ondřej Šťastný ptá a vězeňský kaplan (do nedávna též i hlavní kaplan) Otto Broch velice živě a čtivě odpovídá. 

Kniha je rozdělena do několika kapitol. V první části se dozvídáme o životní cestě a pestrém duchovním zázemí Otto Brocha od dětských let až po první zaměstnanecký poměr ve věznici. 

V druhé části je pak středem vyprávění o začátcích působení duchovních ve věznicích v porevoluční době po pádu komunismu, o vzniku Vězeňské duchovenské péče, která sdružovala dobrovolné duchovní různých církví a následně i vznik Vězeňské duchovní služby, do které začali přibývat první vězeňští kaplani. Více než o historický popis z nadhledu jde o osobní zkušenost a vnímání Otto Brocha, který vypráví, jak sám prožíval toto období začátků. Rozhovor se pochopitelně silně dotýká nejistot a nepochopení ve vězeňském prostoru, kde systém komunismu byl zabydlený o něco déle než tam venku za neprodyšnými zdmi. 

Další část je zaměřena na samotnou práci vězeňského kaplana. Spolu s tou závěrečnou čtenáři kniha otevírá autentickou podstatu vnitřního postoje kaplana Otty Brocha ke klientům a ke své práci jako službě lidem a Bohu. Často v některých pasážích lze i mezi řádky vyčíst hluboce zažitou víru, oddanost a spolehnutí na Boha jako hlavní opory v řešení těžkých situací svých svěřenců. Bůh je ta síla a hybatel. Jako by ve všech odpovědích vyzařovala naděje v podobě obrovské zkušenosti, veliké citlivosti, ochoty naslouchat, v podobě přemýšlení a hledání té nejlepší konkrétní pomoci v konkrétní situaci konkrétnímu člověku. Vždycky jde o konkrétního člověka, který má jméno, svou cestu a svůj příběh, své potřeby, své touhy, někdy své vzestupy ale hlavně tvrdé a těžké pády, které dávají smysl jen, když známe celý kontext. A na každého platí něco jiného. Neexistuje všeobecný recept…

Prostor mezi kapitolami zpestřují fotografie známého českého fotografa Jindřicha Štreita, které svou atmosférou umožňují nahlédnout do reálných situací, kdy se v různých českých věznicích kaplani setkávají s klienty k duchovním aktivitám – osobní rozhovor, modlitba, bohoslužby atd. 

Velká část mezi zmíněnými kapitolami je ovšem věnována skutečným příběhům mnoha klientů věznice, se kterými Otto Broch jako kaplan pracoval. V těchto vyprávěních je patrné, jak hluboký vztah kaplan ke svým jednotlivým klientům má. Některé příběhy jsou tak náročné, že se čtenář musí zastavit, chvíli si odpočinout a ono veliké sousto v pár řádcích trávit. Jiné příběhy jsou radostné s dobrým koncem. Některé jsou svědectvím, že i na zločince Bůh působí zázračně. Ale jsou tu i příběhy, které končí tak, jak by si nikdo nepřál. Vždycky je to ucelený příběh člověka, který je zanesen alespoň stručně v potřebném kontextu. 

Může se stát, že čtenář bude zahlcen novými otázkami, které ho nikdy nenapadly. Může být také při čtení této knihy pohnut lítostí i k tomu, který je nazýván grázlem. Pokud se tak stane, bude to zázrak. Stejně tak když čtenáře přiměje k tomu, že bude nad tím vším, co kniha přináší, přemýšlet, když bude u něj bořit předsudky a přinášet mu uvědomění, že i pachatel trestných činů, který si právem zaslouží přiměřený trest, potřebuje mimo jiné také pomoc. Potenciál na to rozhodně tato kniha má, protože mluví o zkušenosti nejen s lidmi, ale i o zkušenosti s Bohem a jeho působením.

Kniha Byl jsem ve vězení… může být rozhodně odborné i široké veřejnosti dobrou inspirací a stejně tak i povzbuzením pro ty, kteří hledají pro sebe službu, jež má opravdu smysl.

Zdeněk Turek, výpomocný kazatel
foto: pexels.com

Broch, Otto – Šťastný Ondřej: Byl jsem ve vězení… Praha, Vyšehrad 2026, 240 s.