Bůh na tisíc způsobů

Transcendentní věda

Je tu ovšem jeden dost podstatný rozdíl. Její vlastní předmět, tedy to, čeho se týká, je trochu jiné než třeba předmět chemie, biologie nebo lékařské vědy. Není to něco hmatatelného, co se dá zkoumat a na co se dá dívat (třeba pod mikroskopem), ale naopak něco zásadně neuchopitelného, přesahujícího lidské smysly. Je to transcendentní Bůh a lidská zkušenost s ním. 

A to je teprve začátek obtíží. Když se řekne „Bůh“, vypadá to na první pohled jako něco jasně definovaného, jako nějaká skutečnost, jejíž definice zní „nejvyšší, transcendentní bytost, k níž se člověk vztahuje prostřednictvím náboženství“. Jenže taková definice vlastně reálně neexistuje, protože každé náboženství si Boha definuje po svém. Proto je mnoho různých teologií, ale není mnoho různých chemií či biologií. Tyto teologie se v mnohém navzájem podobají, někde se překrývají, ale zůstávají jedna od druhé odděleny. Znamená to, že mají každá odlišný předmět, tedy že je množství Bohů (či bohů)? Mají se k sobě jako jednotlivé vědní disciplíny – mohou se navzájem někde stýkat, navzájem obohacovat, ale každá má své vlastní hřiště? Nebo můžeme logicky předpokládat, že transcendentní skutečnost je jen jedna, a proto musí být jedna celková teologie?

Někdo může namítnout, že se dosud pohybujeme v úrovni religionistiky, nikoliv ekumenické teologie. Ta je součást křesťanské teologie, tedy jedné z těch samostatných teologií – věd, a nemá ambice zabývat se vzájemnými vztahy mezi systémy představ a nauk jednotlivých světových náboženství. Budiž; ponechme stranou pochybnost o tom, zda lze adekvátně mluvit o Bohu i v rámci jednoho náboženství, pokud ponecháme stranou náboženství ostatní a jejich zkušenosti, jejich způsoby mluvení o Bohu (bozích, či jinak definované transcendentní skutečnosti). Dejme tomu, že otevřenost pro jiná náboženství, či dokonce potřeba setkávání se s nimi a poznávání jejich tradic je tak trochu vzácné zboží, většina vyznavačů jednotlivých náboženství si bohatě vystačí s vlastní tradicí.

Ekumena je vzácné zboží

Ani pak se naše situace příliš neusnadní, protože i křesťanská ekumenická teologie je něco nesamozřejmého, dokonce možná něco neexistujícího. Přestože je zcela zřejmé, že jednotlivé křesťanské církve mají téhož Boha, a dokonce v době nejprudších střetů mezi křesťanskými církvemi, kdy se kvůli odlišnému vyznání zabíjelo a vyhánělo z domovů, se o tom nepochybovalo, mají každá svou vlastní teologii, kterou si pěstují a udržují jako samostatnou disciplínu, jako součást vlastní církevní identity. Ekumenická otevřenost či potřeba poznávání jiných křesťanských tradic je tak trochu vzácné zboží, věřící jednotlivých církví si většinou bohatě vystačí s vlastní tradicí.

Vydejme se nyní v naší úvaze o trochu dál nebo hlouběji a zkusme se zamyslet, co to „poznávat Boha“ vlastně znamená. V zásadě jsou dvě různé cesty. Zaprvé je to poznávání toho, jak Boha poznávala a poznávají jednotlivá náboženství. Je to poznání zprostředkované, ale vlastně ne tak docela, protože cokoli z toho, co člověk slyší, čte a poznává z tradic nějakého náboženství, musí v něčem odpovídat tomu, co už sám zná, co už se dříve dozvěděl, co si zvnitřnil, aby byl vůbec schopen to nějak přijmout a pochopit. Může to ale odpovídat i něčemu, co zakusil přímo, jeho přímé zkušenosti s Bohem. To je ten druhý způsob poznání Boha, druhá cesta. Můžeme jí říkat cesta mystická nebo třeba osobní víra. Je to ten skutečný důvod, proč se vůbec člověk snaží Boha poznávat.

Sdílení mnohosti

Ekumenická teologie, tak jak ji chápu a jak se ji snažím předávat, je specifická v tom, že mnohost pohledů, mnohost způsobů mluvení o Bohu nepovažuje za něco vedlejšího, za něco doplňujícího (nebo v případě do sebe uzavřených fundamentalistických teologií dokonce za něco nežádoucího), ale naopak je to její základní princip, základní metoda. V tom je její největší přínos. Je to jako závan Ježíšových slov o tom, že v domě jeho božského Otce jsou mnohé příbytky. Právě tak už tady, na světě, je mnoho způsobů zakoušení Boha, setkávání s Bohem, přemýšlení a mluvení o Bohu. Ve vzájemném sdílení této mnohosti, které se vždy novým způsobem dotýká toho, co člověk už „má“, co se dozvěděl, co si zvnitřnil nebo co sám prožil, je vlastní přínos ekumenické teologie. A můžeme dodat, že také teologie „mezinábožensky dialogické“, protože k ní křesťanská ekumenická teologie vždy určitým způsobem ukazuje jako ke svému logickému pokračování.

Boží kuchařka

Na závěr zkusme ještě jeden další krok, spíše skok. Pokud má křesťanství nějaké skutečné jádro, pak je to vtělení: Bůh se stal v Ježíši Kristu člověkem. V tom případě ale poznávat člověka ve všech ohledech a aspektech znamená poznávat Boha. Tedy všechny „lidské vědy“, všechny disciplíny poznání, ale také všechny stránky lidského života ve světě jsou relevantní z hlediska teologického poznání. A protože člověk je součást stvoření a je s ním propojen mnoha rozličnými způsoby, můžeme říci, že i všechno ostatní poznávání o Bohu něco vypovídá. 

„Bůh na tisíc způsobů“, to zní jako název kuchařky. A vlastně proč ne, je to dobré přirovnání. V kuchařské knize najdeme různé recepty, s využitím rozmanitých ingrediencí a různých postupů. Vždycky ale směřují k jednomu, stejnému cíli: K nasycení těla, které nebude pouhým zahnáním hladu, ale přinese i potěšení z harmonické chuti. Přinese radost, a radost je vlastně jen jiný výraz pro poznání. 

Filip Outrata, teolog a pedagog ETF, mezititulky redakční
foto: pexels.com