Buďte – budete svatí

V Mojžíšových knihách se explicitně jedná o tyto texty: Ex 19,6; 22,30; Lv 11,44; 19,1.2; 20,7.26; 21,6.8; Dt 7,6; 14,2.21; 26,19; 28,9. Vyjdu z nich jako z primárního zdroje našeho uvažování o svatosti podobně, jako to dělá v úvaze o svatosti ve své epištole apoštol Petr. Co tato výzva ke svatosti znamená? K čemu jsme vlastně jako Boží lid vyzýváni? 

Výzva být svatý jako Bůh nás především může překvapit, protože svatost je právě něčím, co člověka a Boha podstatně odlišuje. Tak to výslovně uvádí prorok Ozeáš. Bůh zde říká: „Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí.“ (Oz 11,9) Bůh je jiný než člověk a jedná jinak než člověk, protože Bůh je svatý. Bůh se nám nepodobá, ale nám je přikázáno podobat se jemu. 

V prvním listu apoštola Petra výzvu ke svatosti nacházíme hned v 1. kapitole: „Jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života.“ (1,15) Předpokladem lidské svatosti je být povolaný tím, kdo je svatý, tedy Bohem. Bůh si povolává člověka k určité službě, k určitým úkolům, k určitému způsobu života, a pokud se člověk nechá takto povolat, tak se stává svatým. 

Apoštol Petr, když zde mluví o svatosti, tak při tom odkazuje na jeden z výše uvedených starozákonních textů, který pojednává o svatosti Božího lidu: Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ (Lv 19,1.2) V 19. kapitole 3. knihy Mojžíšovy (Lv) pak následuje výčet mnoha konkrétních oblastí lidského života, ve kterých se má svatost Božího lidu projevovat. Předěl mezi jednotlivými oblastmi, a tedy zároveň i zdůvodnění, proč má Boží lid jednat, nebo naopak nejednat určitým způsobem, je dán formulací Hospodinova sebe-představení: „Já jsem Hospodin (váš Bůh).“ Rabíni to vyjádřili trefným příměrem: „Je to srovnatelné s královským dvorem. Co je povinností královského dvora? Napodobovat krále.“ (Sifra Kedošim 1,1) 

Svatost lidu se tedy projevuje velmi konkrétními způsoby jednání, nebo naopak nejednání. Mnohé oblasti uvedené v Lv 19. kapitole korespondují s přikázáními Desatera. Další oblasti jsou pro nás dnes méně pochopitelné, neleží v etické mezilidské rovině, protože souvisí s izraelským kultem nebo se vztahem k zaslíbené zemi. Celkově tento pestrý exemplární výčet dobře odpovídá tomu, co apoštol Petr souhrnně uvádí slovy: „…buďte i vy svatí v celém způsobu života.“ 

Výzvě ke svatosti tedy můžeme rozumět jako úsilí o to, aby lidská slova, činy i myšlenky byly ve všech oblastech lidského života v souladu s tím, jaký je Bůh. Je to takové imitatio Dei, nápodoba svatého Boha. S tímto konceptem svatosti se v Bibli setkáváme častěji: „Hospodin si tě ustaví za svatý lid, jak ti přisáhl, když budeš na příkazy Hospodina, svého Boha, dbát a chodit po jeho cestách.“ (Dt 28,9; podobně Dt 26,18.19)

Na tomto textu je pěkně vidět, že svatost Božího lidu vzniká součinností Hospodina a člověka. „Hospodin si tě ustanoví pro sebe za svatý lid“ – tedy Hospodin to učiní, je to jeho iniciativa, ovšem má to podmínku, která je vyjádřena hned následovně: „…když budeš na příkazy Hospodina, svého Boha, dbát a chodit po jeho cestách.“ Chodit po Hospodinových cestách, tedy následovat Hospodina v tom, co člověku přikazuje a jaký sám je. V židovské náboženské praxi se proto stále opakuje, že Bůh „nás posvětil svými přikázáními“. 

Hospodin dává člověku poznat svoje „podstatné vlastnosti“ tím, co člověku přikazuje, ale také tím, jak jedná, a tím, co o sobě prohlašuje. Základní formulace, která se v Bibli několikrát v různých podobách opakuje, o Hospodinu říká, že je Bůh plný slitování a milosrdný, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích… (Ex 34,6). Proto je vedle zachovávání Hospodinových přikázání cestou ke svatosti také určitá spirituální praxe, kterou dobře vystihuje žalmový výrok: „Hospodina stále před sebe si stavím…“ (Ž 16,8). Vnímám, že tento žalmový výrok má svou paralelu u apoštola Pavla, který píše: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.“ (2K 3,18) 

Hospodinovu svatost můžeme vnímat jako sféru jeho vlivu, ve které se Hospodinovy vlastnosti přenáší na ty, kdo se jí aktivně vystavují. Proto jsou na několika místech slova „buďte/budete svatí“ spojena s bližším určením „pro mě“, myšleno pro Hospodina: „Budete svatí pro mne, neboť já Hospodin jsem svatý.“ (Lv 20,26) Budete svatí ve vztahu ke mně. Konsekvencí této svatosti pro Boží lid je jeho výlučnost, oddělenost od ostatních národů, které Hospodinu nepatří a jeho ustanoveními se neřídí. Je to exkluzivistické pojetí svatosti, které také souvisí s rozlišováním (doslova „oddělováním“) mezi tím, co je rituálně čisté a rituálně nečisté. Slovo „oddělit“ se v Lv 20,24–26 vyskytuje hned čtyřikrát. Jedná se tedy o svatost pro něco a od něčeho. Svatost pro vztah s Hospodinem a od všech znesvěcujících vazeb, proto k tomuto pojetí svatosti patří také etnická separace Božího lidu. 

Myslím, že pro nás jako křesťany z tohoto pojetí svatosti plyne otázka po přiměřené míře oddělenosti od světa, která ovšem nesmí znamenat nezájem nebo lhostejnost vůči světu. Křesťanskou svatost lze vyjádřit okřídleným rčením „být ve světě, ale ne ze světa“. Ježíš za nás prosil svého Otce těmito slovy: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.“ (J 17,15–17) 

Lukáš Klíma, teolog
foto: pexels.com