Bude v nebi zoo?

 Začněme pěkně od začátku. Z knihy Genesis víme, že zvířectvo je stejně jako člověk a ostatní stvoření Božím dílem: „I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých […] živočichů…“ (Kraličtí uvádějí přiléhavější „duše živé“.)    

Není duše jako duše

Častým argumentem, podle něhož zvířata nemohou být spasena, je názor, že zvířata nemají duši, tedy individuální „vtělenou esenci bytí“. Spaseno totiž nebude lidské tělo z masa a kostí, ale tělo duchovní. Tak o tom píše apoštol Pavel Korinťanům. Toto nové tělo bude podle něj „nesmrtelné, skvělé a nezničitelné“. Zde je však třeba nastínit, jakým způsobem o duši hovoří Bible. Starý zákon rozlišuje mezi dvěma základními pojmy: nefeš a ruach. Tyto pojmy bývají překládány do češtiny jako duše a duch. 

Výrazu nefeš hebrejská Bible užívá v případě, že chce označit živou (vlastně „oduševnělou“) bytost. Hebrejská tradice tak zvířeti přisuzuje zvláštní ontologickou kvalitu. Zdůrazňuje, že také zvíře není jen tvor z „masa a kostí“, ale je mu Bohem dán život a vedle toho také schopnost cítit (nikoliv jen v sensuálním smyslu) a prožívat. Odtud již není daleko k úvaze, zda zvířatům přiznat i některá práva, o čemž se v poslední době opět začíná hovořit.

Naproti tomu ruach je neviditelná pohybující se síla (duch), v hebrejština má též význam „vítr“ či „dech“. Ruach již implikuje božskou moc (Duch svatý, duch Boží). 

Podle starozákonní teologie vdechl duši (ruach) Adamovi Bůh. Je nasnadě se domnívat, že tato duše byla původně nesmrtelná, hříchem v edenské zahradě však tuto kvalitu ztratila. Proto lidstvo potřebuje spásu, aby nesmrtelnost (díky níž bude moci setrvávat v Boží blízkosti) získalo zpět. Zjednodušeně lze tedy říct: spasen může být jen ten, kdo je hříšný.     

Hříchy tvý tě jednou doženou

Ježíš několikrát zmiňuje, že přišel dát lidem věčný život (Mt 26,46, J 3,16, J 4,14 ad.) a říká, že evangelium je pro ty, kteří jsou schopni si uvědomit a vyznat vlastní hřích (Lk 5, 32). Toho zvířata jistojistě schopna nejsou, nehledě na to, že tu ještě stojí otázka samotné hříšnosti zvířat. 

Oproti zřejmě většinovému názoru, podle něhož jsou zvířata bez hříchu (neboť zhřešil člověk), bych ráda přidala jednu kontroverzní poznámku. V Bibli se totiž vyskytuje minimálně jedno zvíře, které se dopustilo vědomě zlého jednání – je to právě had ze zahrady Eden. 

Hledala jsem v biblických výkladech, zda se hadem rozumí skutečná bytost a nejde pouze o personifikaci zla (která je v motivu hada bezpochyby také přítomna) anebo něčeho jiného, a zdá se, že v tomto případě jde skutečně o fyzického tvora. Nasvědčuje tomu i samotný text: „Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had.“ (Gn 3,1) Později – po vyhnání – ještě Hospodin hada prokleje a had je „vyvržen ode všech zvířat“. Z Bible se ovšem nedozvíme, cítil-li had své provinění. V Hospodinových očích byl ovšem explicitně a velmi razantně zavržen: je proklet „po všechny dny svého života“.

Druhou možností je, že by hadova zlovolnost nevycházela ze zvířete samotného, ale byla důsledkem jakéhosi posednutí zlými mocnostmi. O takové události Bible hovoří: vzpomeňme na evangelijní příběh o vyléčení posedlého, kdy Ježíš nahnal zlé duchy do stáda vepřů (Lk 5). V takovém případě se vracíme nazpět k //nefeš//, protože musíme předpokládat, že zvířata disponují nějakou psychickou kapacitou, vědomím (anebo, chcete-li: duší). Zde se už dostáváme opravdu na tenký led systematické teologie, takže bych se raději vrátila zpět na pevnou půdu.

Zbrusu nový svět

Trestem za porušení Božího zákazu bylo vyhnání z ráje. Na základě Gn 3,17 se však můžeme domnívat, že také utrpení a smrt zvířat je důsledkem prvotního hříchu. Za lidský čin totiž očividně zaplatila i zvířecí říše – byla vyhnána spolu s lidmi, což je neobyčejně přísné a je velmi překvapivé, že Bible to v podstatě nijak netematizuje. 

Samozřejmě je tu i možnost, že by zvířata v Edenu zůstala (což by bylo ještě lepší, protože tím pádem by byla naše otázka bezpředmětná). Na základě svojí životní zkušenosti ovšem musím konstatovat, že zvířata potkávám (občas i na místech, která mi vskutku neimponují, např. v mojí posteli), z čehož soudím, že platí prvá z možností. Vypuzením z ráje zřejmě i zvířata ztratila svoji nesmrtelnost, čili se můžeme právem domnívat, že utrpení a smrt zvířat je přímým důsledkem lidského hříchu (tato teze se objevuje i u proroka Ozeáše – Oz 4,1). První krveprolití (Kain a Abel) roztočilo spirálu násilí, jehož hrozbou se stali lidé i pro zvířata (Gn 9,2): Od nynějška žijí v „bázni a děsu“ člověka.

Lidskou vinu za smrt(elnost) zvířat potvrzuje i list Římanům: „Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ (Ř 8,20–21) Tento narativ otevírá možnost „nápravy věcí“: Odpuštění lidského hříchu bude mít důsledek i pro zvířata. 

Argumentačně čerpat lze z těchto vizí nových pořádků, které v nebeském Jeruzalémě zavládnou. Na mnoha místech Bible se nám různí mluvčí snaží vštípit, že máme počítat s něčím naprosto jiným, než co jsme zatím byli schopni vidět, zažít, ba si i jen představit. V nebeském království bude zkrátka „všechno nové“ (Sk 3,19). To implikuje, že veškeré stvoření bude zcela jiné než doposud a že samozřejmě zahrnuje celé tvorstvo.

K „nápravě věcí“ směřuje i Pavel ve svých epištolách. Podle něj totiž v Božím království dojde k znovuobnovení jednoty s Kristem a tato jednota musí logicky zahrnovat i zvířecto. Doslova Pavel píše, že „až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu“ (Ef 1,10). Tuto předpověď Pavel opakuje i v listu Koloským. 

Zkušební konec světa

Bible opakovaně dosvědčuje, že Hospodinu němé tváře lhostejné nejsou. Už v tomto světě jim věnuje péči. Bůh se o zvířata stará (Ž 104), nezapomíná na ně (Lk 12,6), má s nimi soucit (Jon 4,11), dokonce je adresuje v Desateru – ze svatého dne odpočinku nevyloučil ani zvířata. 

Jeden takový „zkušební soud“ tento svět již zažil při velké potopě. Tehdy Hospodin na zvířata myslel a v arše je zachránil spolu s člověkem. Nejen s lidmi, ale „i s každým živým tvorem“ (Gn 9,10) uzavřel Bůh smlouvu, ve které se zavazuje, že další takovou potopu již nedopustí. Hospodinovy svrchovanosti jsou si vědomi nejen lidé, ale veškeré tvorstvo, o které se stará (Ž 145).

Člověk má před Hospodinem bezpochyby velmi rozdílnou hodnotu než jiní tvorové a už jako takový byl stvořen. Cenné je ale i ostatní stvoření, což dokazuje i skutečnost, že si pro ně vybral právě člověka – svůj majstrštyk – jako jeho opatrovatele. Být dobrým správcem této země patří k nejdůležitějším posláním člověka. 

„I hovada zachováváš, Hospodine“

To vůbec neznamená, že ostatní živé bytosti jsou jen stafáž. Ostatně, jsou na této zemi minimálně o jeden biblický den déle než my. Bůh má úctu ke každému, tedy i ke zvířecímu, životu. 

Příslib toho, že s námi a s Kristem budou v nebeském Jeruzalémě přebývat také další tvorové pozemského světa, nemáme. Máme ale něco jiného, co je vlastně víc než jen příslib. Je to svědectví o tom, že Bůh je dobrý. A jestliže je Bůh dobrý, pak můžeme být bez starosti, protože ať bude s našimi zvířecími druhy cokoliv, budou v dobrých rukou. Smíme věřit, že Bůh tuto nádhernou částku svého stvoření a dobré dílo (Gn 1,21), která má vlastní duši (nefeš), nenechá propadnout nicotě, ale pozve ji k podílu na věčném životě. 

Závěrem si dovolím jednu neatraktivní poznámku. Pokud bychom totiž připustili, že zástupci živočišné říše v Božím království skutečně budou, pak je nasnadě uvažovat, že všechna bez rozdílu (tak jako v Noemově arše). Pak by to znamenalo, že v nebi nebudou jen kočičky a pejsci, ale taky krysy, potkani, hadi….

foto: František Plzák, ARo