Buď budu psát o duchovních věcech, nebo o ničem

Pavel Kolmačka se narodil v Praze, rodinné kořeny však má na Moravě, kam se také po čase vrátil. Žije ve vesničce Chrudichromy nedaleko Boskovic. Kvůli špatnému kádrovému posudku mu bylo zapovězeno studium na filozofické fakultě, a tak místo toho vystudoval na pražské technice obor elektrotechnologie. Po revoluci na filozofické fakultě vystudoval religionistiku. Kromě vlastní tvorby se věnuje překladatelství z němčiny a angličtiny. Působil také jako středoškolský učitel. Publikoval celkem pět básnických sbírek: Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014) a Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018). K doposud jedinému románu Stopy za obzor (2006) přidal vloni prozaické dílo Canto ostinato: Listopad, prožitky blízké zimy, za které letos na podzim obdržel dvě významná ocenění – Cenu Jaroslava Seiferta a Státní cenu za literaturu. 

V loňském roce vám vyšla druhá próza Canto ostinato. Dokážete říct, co bylo tím spouštěčem, který vás přiměl ji napsat? Měl jste „prožitek blízké zimy“?

Na počátku byl můj kolaps někdy v roce 2012: záchranka, JIP a všechno, co s tím souvisí. Pak odcházení mých blízkých a příbuzných, někdy dramatické, jindy pomalé, na etapy. Zkrátka jsem se dostal do věku, kdy se umírání děje v mém okolí, ale zároveň se týká i mě. Potřeboval jsem tuhle otázku pro sebe nějak převyprávět. Ale o konečnost života vposledku vůbec nejde: jde o to, jak žít.

V souvislosti s Canto ostinato se často zdůrazňuje důležitost propojení s hudbou. Zdá se mi, že nejen v této knize, ale v celé vaší tvorbě hraje důležitou roli také motiv ticha.

Ano, hlavně v poezii. Zámlky a nedopovězené věci. Texty jen na jeden, na dva, na tři řádky, kolem prázdnota bílé stránky. Prázdno jako ticho, ticho jako prostor pro zaslechnutí hlasu.

Kniha sleduje osudy sourozenců Alexeje a Kateřiny, kteří pečují o umírajícího otce. Péči o umírajícího člověka a prožitek smrti blízkého líčíte velmi autenticky. Kde jste tyto poznatky získal? Čerpal jste v tom z vlastního života?

Pracoval jsem v ústavu pro mentálně postižené a v domově důchodců. Tam jsem umírající lidi někdy doprovázel. Ve Stopách za obzor je víceméně přesný popis jedné takové situace. Jel jsem sanitkou do nemocnice s klientem, který na tom byl už hodně špatně. V nemocnici mě s ním z příjmu poslali na vyšetření krve, rentgen a tak dál, na krvi mi řekli, že už mu ji ani nedokážou vzít. Tak jsem ho dovezl zpátky na příjem. Najednou mu spadla hlava a byl konec. Odešel. 

Jedna z prvních otázek, které jsem od sester v domově důchodců dostal, byla, jestli se nebojím mrtvých. Když někdo umíral, třeba během noční služby, musel jsem u dotyčného být a postarat se o vše potřebné.

Kritici i čtenáři se shodují na tom, že Canto ostinato není lehké čtení. Bylo knihu náročné i psát?

Jiří Zizler ve svém laudatiu napsal, že Canto není četba ke kávě a věnečku. Petr Vizina zas, že Canto hodně žádá, ale ještě víc dává. Včera na čtení v Kolíně mi ale jeden posluchač řekl, jak velmi se té četby bál, že bude moc těžká, ale když číst začal, nebylo to tak hrozné, dokonce se místy zasmál a nakonec mu kniha připadala svým způsobem veselá. To mi udělal velkou radost, já myslím že ten text rozhodně není chmurný. Záleží na tom, co čtenář pro sebe hledá. Pokud jde o obtíže při psaní: Bylo mnoho krizí, to je pravda. Na druhou stranu je pravda, že při tvořivé práci jsou krize normální, bez nich to nejde a bylo by divné, kdyby se nevyskytly.

Evangelickému čtenáři jistě neunikne, že v knize pracujete s poměrně specifickými odkazy k evangelickému prostředí. To předpokládá, že jste jako autor s tímto prostředím dobře obeznámen. Odkud jste tyto poznatky čerpal? Vycházíte z vlastní zkušenosti?

Měl jsem před očima úplně konkrétní postavy. (smích) Při psaní jsem je před sebou viděl a slyšel, včetně jejich dikce. Byly to výborné postavy, sošné. Vždycky si u toho ale vzpomenu na Junga, který říká, že čím větší postava, tím větší stín. Člověk může být v určitém smyslu velikán, ale někde v koutku se třeba zároveň schovává i cosi parodujícího, něco, co té sošnosti osoby bere patos a zlidšťuje ji. A pak, jak si s dimenzemi otců poradí děti? To není žádná legrace. To má podle mě smysl ohledávat a vyprávět.

Proč jste se vlastně rozhodl do knihy protestantský kontext zakomponovat?

Lékař a laický kazatel Jeroným je se svým nasazením úplně jinde než pragmatický otec hudebníka Alexeje. Vidí smysl v jiných věcech než on. Je protiváhou. Ale při předávání „zisků“ není nic předem dáno, není předem vyhráno. Jeho syn volí pragmaticky. Stejnou roli by mohl sehrát i jiný kontext – jakýkoli nepragmatický.

Kniha se také zabývá složitým světem víry. Tuto rovinu pozoruju napříč vaší tvorbou. Pomáhá vám literatura vyrovnávat se s duchovními otázkami? A k čemu jste při těchto svých ohledáváních dospěl?

Literatura mi připadá báječná v tom, že se člověk může do něčeho nořit úplně bezprostředně nebo nepoučeně. Nemusí vyrážet na cestu s filozofickými či teologickými a priori. Může jít „po čichu“: pozorovat, jít za tím, co ho fascinuje nebo trápí, ohledávat to a snažit se to nějak pochopit. S každou napsanou větou se pak objevují nové možnosti. V tom mi umělecký přístup připadá důležitý. I pro čtenáře. Jsem vděčný řadě autorů, že se na svou cestu vydali a dovolili mi projít ji s nimi. Kdyby jich nebylo, byl by i můj svět mnohem chudší. Myslím, že se posouvám s každým textem, ale není to posun k něčemu definitivnímu, za každými dveřmi čekají další dveře.

Canto ostinato už svým názvem (ostinato = stálé opakování melodického nebo rytmického motivu v hudbě) odkazuje k cykličnosti a repetitivnosti. Je v tom vyjádření pesimismu, že v životě se věci pořád opakují a člověk není schopen se z této struktury vymanit? Anebo v tom máme hledat spíš útěchu, že má život nějaký pevný rámec?

Repetitivními motivy jsem se začal zabývat už dřív, v souvislosti se studiem a překládáním C. G. Junga. Když jsem si začal zapisovat sny, tak jsem to viděl. Normálně si to člověk neuvědomuje, ale některé motivy se opravdu vracejí. Jung říká, že sen člověku v podstatě v symbolech zobrazuje jeho situaci a ukazuje to, co člověk nevidí. Když se opakují motivy, má to nějaký smysl. A když se nějaké motivy opakují v životě, stojí za to jim věnovat pozornost. Je to zpravidla neuralgický bod. Nejde ani tak o to být pesimistický nebo optimistický, ale o to být pozorný. Snažit se pochopit, proč se něco opakuje, ne nad tím plakat. Když se něco zacyklí, tak cyklus rozpojit. Posunout osobní či rodinnou historii o kousek dál.

V době minulého režimu jste měl blízko i k řadě osobností z evangelického prostředí (např. A. Kocáb, P. Rejchrt, M. Plzák atd.). Jak k tomuto propojení došlo?

S Michalem mě seznámil kamarád z gymplu, díky Michalovi jsem poznal spoustu dalších lidí. Některá přátelství přetrvala. Pavla Rejchrta jsem potkal asi po dvacetileté odmlce ve vlaku, hned jsme si začali povídat, jako bychom se viděli včera, ukázal mi svoje poslední básně, které měl u sebe. Krásné, hluboké, ztišené a velmi pokorné. Rozuměli jsme si, přestože skoro neslyšel. Do kotelny k Alfredu Kocábovi mě přivedla Helena Wernischová.

Obohatilo vás setkávání s evangelickým undergroundem?

Nedá se to úplně zestručnit, je to široká kapitola. Měl jsem žízeň po spiritualitě, ale s nikým podobně naladěným jsem se neznal. A najednou jsem se ocitl mezi lidmi, kteří hledali totéž co já. S Frédou Kocábem to bylo skutečně šťastné setkání, protože on pěstoval přesně takový typ spirituality, který jsem potřeboval. Dokázal mě i určitým způsobem orientovat. Můj přístup k věcem byl spíš rozumový, studijní. Alfréd byl vůči tomu skeptický a snažil se mi ukázat, že je taky cosi jako kontemplativní cesta. To si s sebou nesu celý život.

Jednou z nejvýraznějších osobností českého evangelického undergroundu byl bezesporu Sváťa Karásek. Ten dokonce nazpíval některé vaše básně zhudebněné Karlem Vepřekem. Jaký byl váš vztah ke Karáskovi a jak vás ovlivnil? Propsal se nějak i do vaší tvorby?

Sváťovy písničky a strojopisné básně se ke mně dostaly, když už byl v emigraci. Osobně jsme se potkali až po jeho návratu na festivalu Unijazz v Boskovicích. Dali jsme se do řeči, pak jsme se čas od času vídali, taky díky Karlu Vepřekovi, který s ním hrál. Občas zařadili do programu některou mou věc, kterou Karel zhudebnil, třeba Jsi moře.

Jak byste popsal svoji křesťanskou identitu?

Pocházím z katolické rodiny. S tou tradicí jsem se nikdy nerozešel. V mladých letech jsem s ní dost zápasil, ale kolem třicítky jsem si ji pro sebe nově objevil. Velmi mi v tom pomohlo, když jsem překládal knihu o judaismu a slavení svátků. Tehdy mi došlo, jak důležité je věci ne pouze myslet nebo vnitřně prociťovat, ale také, byť symbolicky, prožít. Ne pouze hlavou, ale i tělem, vůbec celou bytostí. A že je přitom důležité kolektivní sdílení. Antropoložka Mary Douglasová píše, že rituály uvádějí věci do pohybu: ne magií, ale tím, jak zaměřují mysl. A že bez symbolů není myslitelná žádná sociální interakce. Dietrich Bonhoeffer v jednom dopise z vězení píše, jak je vděčný za pokyn Martina Luthera „začínat modlitbu přežehnáním“ (cituji po paměti) a jak ho ten úkon podpírá – i když, dodává, se tím z něj rozhodně nestává nějaký homo religiosus. S přibývajícími roky také vnímám, že víra nejsou jen teologické ideje a postoje, že to je i záležitost předávání, tradice, rodinné historie. To všechno k ní patří.

Spisovatel Jan Balabán kdysi v rozhovoru pro náš časopis (ČB 10/2004) řekl: „Existuje určitá hostilita českých literárních kruhů vůči náboženskému myšlení, dokonce představa, že bychom si měli nechat křesťanské hodnoty v církvi a netahat je do skutečné literatury.“ Setkáváte se s něčím podobným?

Nevím, jestli bych to nazval přímo hostilitou, ale něco na tom je. Když je v textu duchovní rovina, autor je zpravidla pro některé čtenáře předem diskvalifikovaný. Pro některé, ne pro všechny. S tím jsem ale vždycky počítal. Když jsem v 80. letech začínal psát, v jednu chvíli jsem si uvědomil, že pokud mě nějaké téma opravdu zajímá, tak je to spiritualita. Buď budu psát o ní, anebo nebudu psát o ničem. Věděl jsem, že o ní píšu s tím, že takové texty nemůžu v daném prostředí a době vydávat. Na druhou stranu jsem měl později pocit, že v určitém, byť menšinovém okruhu taková literatura rezonuje, že o ni někdo stojí, nebo ji dokonce potřebuje.

Žijete skromným způsobem života v těsném semknutí s přírodou, stranou od civilizace. Máte zahradu, chováte ovce a další zvířata. Je pro vás toto životní nastavení důležité i z hlediska tvorby?

Pamatuji si, jak jednou v únoru nebo v březnu, krátce po příchodu na venkov, jsem šel pěšky do Boskovic. Začínal lítat hmyz a otevíraly se podběly, všechno hučelo a bylo plné vůní a pachů. Nikdy nezapomenu na intenzitu, s níž jsem cítil, jak je fyzický kontakt se základními ději a živly pro mě důležitý. Že bez něj nejsem nic. Je to zdroj prožitků, bez kterých by to, co dělám, nebylo.

V roce 2024 jste získal hned dvě významná literární ocenění. V září to byla Cena Jaroslava Seiferta, kterou uděluje Nadace Charty 77, počátkem listopadu jste z rukou ministra kultury převzal Státní cenu za literaturu. Co pro vás tato ocenění znamenají?

No, ono to bylo do třetice, na jaře Canto dostalo cenu Nadace Český literární fond. Může to znít jako otřepaný kec, ale je to pro mě celé jedno velké překvapení. Zdálo se mi, a všechno tomu nasvědčovalo, že Canto ostinato proletí jako meteor, aniž by si ho kdo všiml, s výjimkou hrstky výjimečně pozorných. Co bude dál a zda to něco přinese, to se teprve uvidí.

Někteří autoři v průběhu života narazí na pocit, že už ze sebe vydali vše, a umělecky se odmlčí. Jak to cítíte vy? Canto ostinato by se totiž dalo vnímat jako bilancující, završující dílo…

Já mám pocit, že jsem se k psaní ještě pořádně nedostal. Píšu, když můžu, a můžu jen občas, připadá mi, jako bych pořád psal ve chvatu, v „mezerách času“ a „levou zadní“. Myslím, že jestli něco udělám, nezáleží jenom na mně, na mých úmyslech a ambicích. Jsou to také dary odjinud.

připravila Adéla Rozbořilová
foto: Tomáš Znamenáček, Jan Haken (Člověk a víra)