Boží království jako náprava věcí lidských

Ježíš tu jeho zvěst převzal (Mt 4,17par) podle evangelií zrovna ve chvíli, kdy Jana umlčeli. Jako by, obrazně řečeno, převzal jeho pochodeň. Jenom dal těm jeho slovům trochu nečekanější náplň. Jan byl Hlas volající na poušti a ti, kdo ho chtěli slyšet, museli za ním na tu poušť vyjít. 

Podniknout jakýsi malý exodus. Ježíš jde mezi lidi. Pro oba znamená to Boží království nápravu věcí lidských, ale každý ji pojal trochu jinak.

Máme tu výhodu, že oběma těm výrazům – království i pokání – dodnes rozumíme. Máme tu nevýhodu, že oběma rozumíme jinak než oni tenkrát. Slovo pokání máme spojené především s lítostí nad tím, co jsme udělali nebo naopak neudělali a měli udělat. Je to lítost, spojená s minulostí a obrácená do minulosti. Přebíráme se v tom, co bylo, v přesvědčení, že to je pravé pokání. Zatímco to slovo μετάνοια (metanoia), které z nedostatku příhodnějších slov takto překládáme, znamená naopak tlustou čáru za minulostí a nový začátek. Znamená už se neohlížet a hledět dopředu. Ten nový začátek právě u Jana znázorňovalo to symbolické vyjití na poušť, u Ježíše zas překvapivě to, že je ochotný se znovu bavit a navazovat kontakty i s těmi, kterým se každý rád obloukem vyhnul, a dokonce s nimi třeba i zajít na večeři (Mk 2,15par; Lk 19,5; 15,1). 

Ten nový začátek ovšem není samozřejmý. Je podmíněný tím, že nám někdo takovou šanci nabídne. A tu šanci vystihují právě ta slova Boží království. Jenomže my už si pod královstvím představujeme nějakou důstojnou staromódní instituci. Ve starověku je to spíš něčí vláda, v tomto případě tedy Boží vláda, která se projevuje tím, že má ve světě své věrné. Není náhodou, že ve Starém zákoně častěji než Boží království najdete Hospodin kraluje! (Ex 15,18; Ž 47,9; 93,1;97,1 aj.)

Občas mluví Ježíš o tom, že se do Božího království vstupuje Mt 5,2; 7,13.21; Mk 10,15), ale ani to nemusí být nutně prostorová představa: „vstupovalo“ se kdysi v pradávných časech do strany, „vstoupit“ lze do církve nebo do odborů (podle libosti, nebo i do obojího), „vstoupili“ jsme celkem nedávno do nového roku a trochu dříve už do nového tisíciletí… 

Ne každý ovšem do Božího království vstoupí (Mk 10,15.25), většinou proto, že ne všechno, co by si tam s sebou přitáhl, je s tím královstvím kompatibilní.

Na druhou stranu občas říká docela opačně, že přichází to Boží království (Mk 9,1par), to už si vůbec těžko umíme představit prostorově – jak se takové království jednoho dne zvedne a vydá na pochod k nám, ale současně také umí říct, že Boží království už je tak trochu mezi námi a v nás (Mt 12,28par), i když zatím možná jenom tak malé jako hořčičné zrnko (Mk 4,31par).

Každopádně je pozitivní, že nikde Ježíš nemluví o tom, že by někdo z Božího království odešel nebo že by se Boží království chystalo zase odejít.

Přirovnává Boží království i k hostině (Lk 14,nn; Mt 22,2nn), která přesahuje i hranice smrti (Mt 8,11; Lk 16,23). Má svůj pozemský rozměr, ale přesahuje ho (jenomže tam, kde ho přesahuje, už odtud nedohlédneme).

A hodně času věnuje vztahům, které jsou s Božím královstvím, s tou Boží vládou právě kompatibilní. K Božímu království patří, že se na vás („tam uvnitř“) nikdo nemá co dívat skrz prsty nebo vám připomínat zpackanou minulost. Jenomže to má i svoji druhou stránku: pokud se my budeme na někoho dívat skrz prsty, tak to účinně blokujeme a z toho Božího království jaksi vybočujeme (i s tím, na koho se tak díváme). A podobně je to i s odpuštěním: Ježíš nabízí odpuštění Boží i lidské – ale na tom lidském to jaksi drhne, pokud někomu nejsme schopni nebo ochotni odpustit my, jako ti lidé (Mt 6,12.14–15; 18,23–35). 

Proto ta Ježíšova slova někdy působí tak trochu dvojsečně: benevolentně i přísně. Benevolentně tam, kde nabízí Boží království jako prostředí, kde nás Bůh i lidé přijímají, a přísně tam, kde to jako ti „lidé“ účinně blokujeme.

Boží království není jediné Ježíšovo téma, přestože většina jeho slov s ním nějak souvisí. Někde od té chvíle, kdy se rozhodne jít do konfrontace do Jeruzaléma (a sporadicky už předtím), se objevuje téma syna člověka. 

Syn člověka navzdory tomu, jak tento výraz vypadá na první pohled, nemluví o Ježíšově lidství. Je to odkaz na vizi z Danielova proroctví (Dan 7,13), kde představuje jakéhosi aktéra Božího soudu. Už to starozákonní proroctví je v něčem postaveno na paradoxech: lidské říše a poměry v nich jsou přirovnány k šelmám či lépe řečeno bestiím, a když jejich zvěrstva přesáhnou únosnou míru, přichází podobný synu člověka, aby před Božím soudem nazval pozemské věci a události pravými jmény a zjednal nápravu. To skutečně humánní a lidské nepřichází podle Daniela od lidí, ale od Boha. 

Ježíš převzal tuto Danielovu vizi a mluví o příchodu syna člověka, který má vrátit do světa lidskost a lidství (Mk 13,26par; Mt 24,37.44par), a v některých případech používá i obraz toho velkolepého Posledního soudu (Mt 25,31). Ale jinde to vypadá, že vlastně ten očekávaný syn člověka už je mezi námi. A v Jeruzalémě potom přijme to poslání syna člověka také docela nečekaným způsobem (Mk 8,31par; 14,62par). Vrátí do světa lidskost a té lidskosti naději tím, že ten soud obrátí jaksi naruby. Než aby soudil jiné, nechá se odsoudit.

Jiří Mrázek, teolog a pedagog na ETF UK
foto: wikipedia.org