Boží a lidská pohostinnost

Jeden z jejích pozoruhodných rysů, u kterého bych se rád zastavil, spočívá v tom, že její hmotná či profánní rovina není jen takříkajíc odrazovým můstkem k rovině duchovní či posvátné, takže bychom ji poté, co se od ní odrazíme do nebeských výšin, mohli ponechat stranou, protože svůj účel už splnila a dál ji nepotřebujeme. Hmotný, či spíše: ne explicitně náboženský význam večeře Páně je v této svátosti dále přítomný, uchovává si svou platnost a s posvátným rozměrem se neustále prolíná.

Člověk jako tvor přijímající

Tou nejelementárnější rovinou večeře Páně je samotné přijímání potravy. Jedení a pití jsou prapůvodním kontaktem člověka (i dalších živých tvorů) se světem. Tím, že jíme a pijeme, si současně denně připomínáme, že nejsme izolovaní jedinci, ale jsme odkázáni na to, co je kolem nás. Podobně je to také s dýcháním. Hebrejské slovo „duše“ svou etymologií odkazuje právě k otevřenému hrdlu, přijímajícímu potravu i vzduch. Živá bytost je ze své podstaty nesoběstačná, závislá na svém okolí. 

Toto zjištění je v rozporu se současným ideálem co největší nezávislosti, který nám velí být zcela samostatný, nikomu nebýt nic dlužen a nepotřebovat ničí pomoc. Tento vypjatý individualismus je samozřejmě sebeklamem, protože nebere v potaz, že člověk je tvorem primárně přijímajícím a teprve poté dávajícím. Aby mohl být aktivní, musí být nejprve pasivní. Potřebovat své bližní není žádná ostuda, není to jen úděl nemohoucích lidí, o které se někdo musí postarat, ale je to základní danost nás všech. Ostatně: abychom se mohli najíst, potřebujeme k tomu obvykle celou řadu lidí, kteří potravu obstarají, všelijak zpracují a dopraví až k nám. 

Křesťanská víra tuto základní životní danost podtrhuje: každý z nás, ať už jsme sebevíc nezávislí nebo si to aspoň o sobě namlouváme, jsme odkázaní na Boha jako našeho Pána a dárce života, jak vyznáváme v Nicejsko-cařihradském vyznání. Příběhy o Ježíšově nasycení zástupů (v Novém zákoně máme hned šest jejich verzí!) zdůrazňují, že Bůh svými dary rozhodně nešetří a ze své plnosti rozdává všem. A můžeme jít ještě dál: abychom my mohli žít, dal nám Bůh nejen cosi ze svých darů, ale přímo sebe sama: ve své překypující lásce k nám sestoupil do naší konečnosti a prošel samotnou smrtí. Toto evangelium patří k důležitým obsahům večeře Páně.

Motiv vděčnosti

S tím souvisí jiný aspekt této svátosti. V současné společnosti se záměrně pěstuje jakási kultura nedostatku: neustále jsme přesvědčováni o tom, že nám k dobrému životu něco (údajně zásadního) chybí – nejčastěji je to nějaký výrobek, který se nám někdo snaží prodat. Aniž bychom zastírali či zlehčovali smutnou skutečnost, že mnoho lidí na této planetě i v naší zemi žije – navzdory hospodářskému pokroku – v nedostatku a bídě, přece bychom jako křesťané měli vědomě zaujmout opačnou perspektivu – postoj vděčnosti. Máme sebe vnímat především jako Bohem obdarované, jako jeho děti, o které pečuje a dopřává jim „odpočívat na travnatých nivách“ (Ž 23). 

V různých náboženských tradicích je právě jídlo spojeno s díkůvzdáním a chválou. V židovství je společné stolování dokonce vhodnou příležitostí k připomínce velkých Hospodinových skutků v minulosti a současně k vyznání, že všechny dobré pozemské statky nepocházejí z vlastních lidských sil, ale jsou Božím darem (Dt 8,7–18). Je proto srozumitelné, že součástí křesťanské večeře Páně je i takzvaná anamnéze, tedy připomínka Kristova činu spásy.

Hostina upevňuje společenství

Jídlo a pití coby základní životní danosti v sobě prakticky ve všech kulturách obsahují také prvek společenství. Jistě, jíst je možné také o samotě, ale společné jídlo povyšuje příjem potravy na vyšší úroveň tím, že vytváří a posiluje vazby mezi lidmi. Pozvání na hostinu je vyjádřením náklonnosti či přátelství, přijetí tohoto pozvání zas obsahuje – mimo jiné – i silný prvek důvěry v hostitele. 

Tuto rovinu najdeme v Bibli mnohokrát: společné jídlo stvrzuje spojenectví a přátelství, je jakousi pečetí smluv mezilidských, ale také smlouvy mezi Bohem a člověkem. Sdílený pokrm spojuje lidi navzdory vzájemným rozdílům, je výrazem vstřícnosti i vůči cizincům. Pohostinnost vůči nim je dokonce chápána jako otevření dveří, jimiž může vstoupit Bůh sám (Gn 18). Hostiny se konaly také u příležitosti usmíření mezi znepřátelenými stranami. Není divu, že smíření je významnou součástí stolu Páně, který nejen symbolizuje, že mezi lidmi a Bohem už není žádná překážka, ale také povzbuzuje nás, abychom dokázali hledat porozumění a odložili vše, co stojí mezi námi. 

Boží pozvání

Zatímco ve Starém zákoně se konaly hostiny výhradně před Hospodinem (nikoli s ním), takže Bůh v nich nevystupoval jako rovnocenný partner, v Novém zákoně se situace mění. V Ježíši Kristu se sám Bůh stává hostitelem a zve k sobě všechny lidi, aniž účast na hostině podmiňuje nějakými předpoklady na naší straně. Toto Boží pozvání ovšem mění nejen pohled na Boha, ale také na mé spolustolovníky: na své bližní mám hledět jako na ty, kdo jsou navzdory všemu stejně hodni Božího pozvání jako já. Nemám se nad ně nijak vyvyšovat – stejně jako oni nade mě. Kristův stůl je svou podstatou inkluzivní a k inkluzi také vede: není-li nikdo z Boží blízkosti vyloučen, nemám žádné právo nikoho vylučovat ani já, protože přece já jsem v pozici spolu-pozvaného, nikoli hostitele. Jistou hierarchii mezi pozvanými v tehdejší době naznačovalo rozmístění hostů u stolu, ale také tu Ježíš učil zpochybňovat a dokonce přímo vybízel, abychom k sobě na hostinu pozvali „chudé, zmrzačené, chromé a slepé“, kteří nám naši pohostinnost nebudou moci oplatit (Lk 14,13). Stejně tak ani Bůh od nás nežádá nic „na oplátku“ – vždyť mu ostatně nedokážeme nic moc nabídnout.

V biblickém důrazu na lidskou a Boží pohostinnost se tak setkává motiv nasycení s motivem společenství. Večeři Páně neslaví elitní skupina vyvolených, vydělující se od těch ostatních, Bohu vzdálených. Kristovu milost si proto nemáme nechávat pro sebe a za zdmi kostelů se sobecky radovat z vlastního spasení. To, co jsme od Boha přijali, máme naopak rozdávat dál.

Ondřej Kolář
foto: ARo