Bolest a naděje? Církev jako polní nemocnice

Je ještě jedna podoba bolesti, a sice když nemůžeme najít smysl, když nám dochází naděje, když se bojíme smrti. Nazvala jsem ji pracovně „existenciální bolest“, se kterou se jako nemocniční kaplanka setkávám. A někdy si říkám, že bych chtěla mít v ruce lék. A stejně jako na horečku dávám dětem paralen, dát tomu kdo trpí velikou vnitřní bolestí něco jako prášky naděje, nebo kapky pokoje. Bohužel to není tak jednoduché. Ke každému zhojení a úlevě vede dlouhá cesta skrze rozhovor, hledání, modlitbu. A přináší mi radost, když se to povede a ten, koho doprovázím, nějakou tu svoji bolest odloží a třeba objeví, že ta bolest nás může přivádět i na jiné, nevyšlapané cesty. Možná bychom si tyhle cesty dobrovolně nevybrali, ale i tudy se dá jít, i tudy si život razí svoji cestu.

Všudypřítomná bolest

Když procházím nemocnicí, vidím různé podoby bolesti. Každý si nese tu svoji bolest a svoje trápení. Stačí se jen podívat kolem sebe. Pacient svíjející se bolestí a čekající na své židli, než vstoupí do ambulance, kde se mu snad konečně uleví a někdo mu pomůže. Další, který leží už týdny na svém lůžku, a čím déle leží, tím víc zjišťuje, že nebolí jen tělo, ale i jeho nitro, že ho bolí a trýzní jeho osamocení a bezmoc. Rodiče, kteří s bolestí i radostí ve tváři stojí nad inkubátorem, ve kterém leží jejich předčasně narozené děťátko, a mají strach, co bude dál. Žena, která sedí jako návštěva u postele svého muže a doslova ji bolí srdce, protože doprovází svého muže při umírání; koukat se na to, jak někdo milovaný trpí, je děsně těžké. Mladá žena, která už nemá žádnou naději na uzdravení, a tak zůstává v péči paliativního týmu a při každé návštěvě svých dvou malých dětí na ni padne nesmyslnost a neútěšnost její situace, neukojitelná bolest, která se rozlila do celého jejího bytí.

Když se pořádně podíváme kolem sebe, každý nějakou bolest nese. Ale zkusme se podívat ještě jednou nebo z jiného úhlu a možná, že právě s bolestí se ukážou i její průvodci. Nemusí to být jen ty těžké věci, za bolestí přichází taky naděje. Už jen tak prostá naděje, že bolest jednou přejde, že každá bolest má konec. Další z průvodců je opravdovost, taková dobrá prověrka našich životů, protože před velikou bolestí jen tak něco neobstojí, před velikou bolestí obstojí jen věci a hodnoty pevné a ryzí. Jen si klidně zkusme odpovědět, co tváří v tvář bolesti obstojí, co mi bude dávat ještě smysl? Bolest je ale nebezpečná, stejně jako krize nabízí novou cestu, příležitost k něčemu novému, jenže my netušíme, zda to zvládneme nebo jak dlouho to vlastně vydržíme. Bolest je taková krutá učitelka trpělivosti a našich hranic. 

Naděje v bolesti

Já bych ale ráda přece jen zdůraznila, že právě v bolesti můžeme najít naději. Svým pacientům, za kterými přicházím jako nemocniční kaplanka, se ji snažím ukázat, pozvat do ní a nechat se jí překvapit a ošetřit. Jenže co nabízím? Co je naděje? Možná je dobré si říct na rovinu, že jako lidé se upínáme ke zcela konkrétním nadějím, a ty se nám můžou, ale nemusí splnit. Pak je ale naděje, kterou nám jen tak někdo nevezme. Naděje, která není o nic víc ani míň nadějnější, ať už se nám naše přání plní, nebo ne. Naděje, která se nevztahuje na naše konkrétní touhy. Věřím tomu, že taková naděje je očekávání dobré budoucnosti, očekávání toho, že láska je silnější než smrt, že naše životy a konání mají svůj smysl, dokonce i v bolesti. Věřím tomu, že záruka takové naděje leží mimo nás, že nás přesahuje, že touto zárukou je Bůh.

Je pravda, že naději musíme neustále hledat pro konkrétní chvíle a místa, kde právě jsme, pro konkrétní bolest, kterou právě potkáme. Naděje totiž není žádné levné zboží, vnímám ji jako dar i úkol zároveň. Možná právě v téhle době, víc než kdy jindy se máme stávat experti nejen na bolest, ale experti naděje. Velmi se mi líbí obraz církve jako polní nemocnice, který popisuje papež František. Jen si to představte, evangelíci jako sestry a bratři, jako lékaři, sanitáři v oboru naděje. Jako ti, kteří se nebojí vyjít do pole světa, který je plný strachu, bolesti, nejistoty, zklamání a planých nadějí v kdekoho a kdeco. Jde o neustálé nacházení hojivé důvěry v to, že má cenu usilovat o naději, i když nerozumíme tomu, co se právě děje. Přeji nám, abychom na každou bolest nacházeli hojivou sílu naděje a na každou nejistotu a nesmyslnost jistotu Boží lásky.

Ludmila Míchalová Mikšíková
mezititulky redakční, foto: wikipedia.cz/pexels.com