Biblická úvaha: Zůstaňte zde a bděte

Osamělý Ježíš s rukama sepnutýma k modlitbě a kousek dál za ním tři učedníci s hlavami skloněnými k spánku. Na kolika obrazech jsme tuto scénu Modlitby v Getsemane už viděli? A právě ta vzdálenost mezi nimi naznačuje, co je hlavním poselstvím příběhu. Je to Ježíšova osamělost. Není zde jedna skupina Ježíše „s“ učedníky, ale dvě skupiny. Jsou zde On a oni. A byť jsou jen kousek od sebe, ta vzdálenost je obrovská.

„Vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Přepadla ho hrůza a úzkost. A řekl jim: ‚Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!‘ Poodešel od nich, padl na zem a modlil se.“ Nikdy nepochopíme temnotu této chvíle v Getsemane. Mlčení lidské i mlčení Boží. Tu zvláštní Kristovu osamělost mezi nebem a zemí.

Možná právě proto s sebou tenkrát vzal ty tři učedníky. Nechtěl být sám. V tu chvíli nepotřeboval zástupy, ani všech dvanáct učedníků. Stačili mu tři. Kteří šli s ním. Vidíme, že Kristus ve své osamělosti, uprostřed temné noci zahrady i své duše, touží po lidské blízkosti. Jako by chtěl slyšet jejich kroky, jejich hlas, cítit dotek jejich rukou. Tak moc mu záleželo na jejich přítomnosti. Právě to potřeboval, když ho přepadla hrůza a úzkost. A když řekl: „Má duše je smutná až k smrti.“

Co jsme od druhých lidí potřebovali my ve svých temných nocích? Ve chvílích, kdy hrůza s úzkostí obcházely okolo nás? Každý si jistě vzpomeneme na něco takového. Na okamžiky strachu, prožitou bolest, nemoc, neštěstí, ztrátu, smrt… Každý smutek je jiný a jedinečný, nelze je srovnávat. A každý smutek bolí jinak. Ale bolí vždy. Duše je smutná až k smrti. Člověk je zoufale sám. A mezi ním a těmi ostatními se vytvoří podivná neviditelná stěna. Vesmírná vzdálenost! I kdyby byli spolu v jedné místnosti. 

Ježíš byl v Getsemane sám. Přepadla ho hrůza a úzkost. Proto je chtěl mít poblíž. A proto jim řekl: „Zůstaňte zde a bděte.“ Ta dvě slova říkají vše podstatné. Ve své osamělosti potřebujeme druhého. Člověk potřebuje člověka. Jeho přítomnost a vnímavou bdělost. Ale pozor! Kristus jim neříká: „Potěšujte mě! Rozptylujte mě! Zahrnujte mě dary! Utěšujte mě, že bude dobře a čas vše spraví.“ Ani je neprosí o teologický komentář na téma „bolest“ a „samota“. Ne! Říká jen prosté: „Zůstaňte zde a bděte!“ Buďte se mnou. A klidně mlčte. 

Jenže když k nim po chvíli přišel, nalezl je spící. Možná byli unavení. Možná to trvalo dlouho. Možná si „jen“ chtěli zdřímnout. Ale spali! A potom nevěděli, co říct. Není snad lepšího obrazu pro tu chvíli, než je spánek. Jsou zde – s ním – a přece nejsou. Jsou zde, ale nejsou zde pro něho. Jsou ve svém světě, v říši svých snů. Jsou sami „v“ sobě, a ne „u“ něho. Ten jejich spánek je obrazem blízkosti, která je však nepřítomností.

Kolikrát jsme takto „spali“, když nás druzí potřebovali? A kolikrát „spali“ oni, když nám hrůzou tlouklo srdce až v krku? Spánek učedníků jen prohlubuje Ježíšovu osamělost. Tragičnost této chvíle. Ta dvě Ježíšova slova jsou návodem i pro nás. V osamělosti potřebuje člověk blízkost druhého člověka. Jeho nevtíravou přítomnost, jeho čas a pozornost.

A ještě jednu věc nám ten příběh říká: To, co Kristus tenkrát nenašel u třech spících učedníků, můžeme my najít u něho. K němu, osamělému, se smíme i my, tak často osamělí, utíkat. K němu, osamělému, smíme i my ve své osamělosti volat. Protože On nedříme a nespí!

Pavel Prejda, farář
foto: pexels.com