Biblická úvaha: Život bez domova?

Ježíš kráčí od vesnice k vesnici. Mluví zajímavě. Dav jej poslouchá. Člověk by se hned k němu přidal, aby se toho od něj dozvěděl co nejvíc. A už se ozývá: „Pane, chci tě následovat, kamkoli půjdeš!“ Teď už jen čekám otevřenou náruč, že mě Ježíš s radostí přijme do svého houfu. Každá církev, každý spolek je přeci rád za každého nového člena. Když je před námi nějaký velký úkol, je přeci třeba každé ruky. Jenomže Ježíšova odpověď mé nadšení zchladí: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Co taková odpověď s člověkem udělá! 

Najednou nadšení povadne a začnou se objevovat pochybnosti. Život bez domova? Dokážu to vůbec? Muset se spolehnout na druhé, kteří mi na chvilku poskytnou střechu nad hlavou? Nemít žádné jistoty, žádné soukromé bezpečné místečko. S tím jsem nepočítala. Když říkal: „Následuj mě!“, znělo to jinak. Znělo to jako velké dobrodružství. A teď toto! 

Čeho jsem schopna se pro Ježíše vzdát? Ta střecha nad hlavou je určitě symbolem mnoha dalších věcí, na kterých si stavíme svůj pocit jistoty. Věcí, které se zdají být pevným základem, ale ve skutečnosti jsou jenom iluzí. Jako by mi Ježíš říkal: „Tam, kam jdu já, na tebe nečeká žádná pohodlná pohovka v obýváku, ale kříž. Ten musíš nést až do smrti. Ještě pořád chceš jít dál se mnou?“ K víře nepatří jenom nadšení a euforie, ale také suchý pohled na důsledky, které toto rozhodnutí s sebou přináší. To, že tomu, kdo věří, je garantován život v klidu, pohodě a bezpečí, je pouhopouhá iluze. Nepřinese automaticky ani úspěch a uznání. Život s Ježíšem provází riziko, strádání a utrpení. To jediné, nač se lze spolehnout, je život, který začne, až přijde Boží království.

A přesto všechno je právě teď nejlepší čas k následování. Člověk se musí rozhodnout, co chce, jakou cestou se vydá. Chci jenom hromadit další a další věci a pak jednou možná zůstat zcela sama? Život není jenom o tom „mít“ – „být“ je důležitější. Už při hodnocení na smrtelné posteli se ukazuje, že nehraje roli, jak velké auto mám nebo jakou vilu. Ježíš také nehromadí majetky. Ví, co jej čeká, kam směřuje. Ví, že žádný bezpečný domov tady na zemi pro něj není. Ví, že kdo hledá domov u Boha, tomu je domovem celý svět. Sloužit zlatému teleti konzumu a zažívat, co to znamená být dítětem Božím, se vylučuje. Nelze současně sloužit mamonu a Bohu. Přesto mi pořád zní v uších otázka: „Kdo dokáže takto žít?“ Bez domova, bez místa, které mi říká pane, kde se cítím v bezpečí. Pán Ježíš na nás má opravdu vysoké nároky. 

Člověk je až v pokušení říct, že to přeci tak doslovně nemyslel. Pak mi před očima vyvstane obraz lidí, kteří utíkají před válkou nebo před povodní. Oni za sebou nechali všechno, co pro ně bylo cenné a důležité, ale to nejdůležitější jim zůstalo. A já si pak najednou uvědomuji, že Ježíšovo volání k následování, je současně i voláním k životu, k budoucnosti a ke svobodě. Ke svobodě, která se na první pohled zdá být jakousi zvláštní a cizí. Třeba jako když Izraelci opustili jistotu egyptských hrnců plných masa a vyměnili ji za pochod pouští s nejistým výsledkem. 

Cesta do svobody je často vykoupena ztrátou pokojného bezpečí. Ale bez toho se nejde zbavit pout strachu o svou budoucnost. Strachu, který nám bere energii, kterou bychom mohli využít jinak a užitečněji. Čteme, že se nemáme strachovat o svůj život, že máme důvěřovat Bohu, že nám každý den dá vše, co potřebujeme, a že Syn Boží nemá, kde by hlavu složil. Svoboda od starostí, kterou nám Ježíš nabízí, je opravdu velkým darem.

Vlasta Heinrich Groll, farářka
foto: pexels.com